Chick Corea – klavír, Tim Garland – sopránsaxofon, basklarinet, flétna, Hans Glawischnig – kontrabas, Marcus Gilmore – bicí, Steve Davis – trombon, Chamber Orchestra, Steven Mercurio – dirigent. Nahráno: 2011. Vydáno 2012. TT: 71:46, 67:40. 2 CD Deutsche Grammophon 477 9952 (Universal Music).
Jazzmani působící dlouhodobě na vrcholné úrovni interpretační, skladatelské a kapelnické po letech často zatouží své jazzové umění konfrontovat a integrovat s tvaroslovím klasické hudby kulturní oblasti, z níž pocházejí. Týká se to i synka italských rodičů, který se jim však narodil už v americkém Chelsea a stal se slavným pod jménem Chick Corea . Než se člověk zaposlouchá do prvního disku s šestidílnou svitou The Continents , dozví se dvě informace, jež mohou působit podezřele: tou první je autorova esej, v níž se přiznává, že si chtěl splnit svůj skladatelský sen zkomponovat něco „v duchu Mozarta“. A druhou, že každý z dílů pojmenovaných po kontinentech naší zeměkoule může být jen dalším zvukomalebným nadbíháním zájmu o etnickou hudbu v rámci globálních forem world music. Ve skutečnosti ani „mozartovsko-jazzový“ prolog úvodního titulu Africa nevyvolá žádnou pochybnost, že by posluchač přišel o vzrušující jazz komorního i orchestrálního zvuku, s nápaditými vstupy převážně sopránsaxofonu Tima Garlanda a energií jiskřící hrou Chicka Corey. Africa končí kapelníkovým sólem a následuje nejdelší (dvacetiminutový) part věnovaný Europe , podle očekávání nejtěsněji spjatý s různými inspiracemi z klasické evropské hudby.
Genialita Chicka Corey však spočívá v tom, že neopouští žírné jazzové pole s jeho stylovou pestrostí danou bohatým vývojem od swingu po modernu, dokonce se ani výrazněji nepřibližuje k tzv. třetímu proudu, neboť své dílo neroubuje na klasické evropské kompoziční formy, jak bývá u třetího proudu zvykem. Pouze těží z vážné hudby inspiračně, což však dělá jazz zvláště slyšitelně už počínaje cool jazzem padesátých let. A v logice vývoje západní vážné hudby závěr Europe končí sotva minutovou pasáží, již lze označit spíše pojmem aleatorika, než-li free jazzem. Při poslechu části Australia už máte definitivně potvrzeno, že názvy skladeb jsou jen nálepkou, hudba je především impresí, kterou má autor spjatou s jednotlivými kontinenty. Také zde si vychutnáme hlavně skvělou hru jazzového kvinteta, včetně basového sóla Hanse Glawischniga .
Že kolem jeho hudby zavanou smyčce a v nich pár tónů hoboje však zní samozřejměji a přirozeněji, než kdyby totéž elektronicky vyloudil syntezátor sedmdesátých let. America je svěží a optimistická skladba s výrazným zvukem Garlandova sopránsaxofonu a bohatými improvizacemi Corey a také trombonisty Steva Davise . A opět – žádná obava ze stylového epigonství jazzové historie, ale osobitá a plnokrevná hra kvinteta. V této části nejednou zaslechnete ozvěnu melodiky dávných Return To Forever . Romantizující impresí smyčců a tomu odpovídajícímu klavírnímu úvodu, nečekaně v rozporu s názvem dalšího kontinentu – Asia , začíná nejbaladičtější part The Continents : opět s krásným sólem sopránky Tima Garlanda, jehož úloha je v Coreově kapele „shorterovsky“ výrazná. Závěrečná Antarctica rozhodně nemá „ledovou“ náladu, naopak evokuje hudbu skladatelů dvacátých až třicátých let, kteří tak trochu chtěli něco z jazzu vetknout do svých vážnohudebních kompozic. Garland se pro změnu předvede dramatickým sólem na basklarinet.
Vedle členů Coreova kvinteta a smyčců komorního orchestru zazní dechové sekce, občas i v krátkých sólových vstupech další nástroje: flétna (Valerie Colemanová ), hoboje (Toyin Spellman-Diazová , Jacqueline Leclairová ), klarinety (Richard Stoltzman , Mariam Adamová ), lesní roh (Jeff Scott , David Byrd-Marrow ) a trubka (Louis Hanzlik ). Jedná se převážně o členy souborů Imani Winds a The Harme Quartet .
Corea ve všech „kontinentech“ obdivuhodně nenásilně propojuje sound smyčců, dechů a vlastního, výsostně jazzového kvinteta. Druhý disk je ryzím „coreovským“ jazzem v jeho čistě akustické podobě. První dvě skladby, standardy Lotus Blossom a Blue Bossa , převzal od hardbopového průkopníka, trumpetisty Kennyho Dorhama, následující What‘s This? v témže duchu je od Corey a kvinteto se rozloučí standardem – Just Friends pianisty a aranžéra Johna Klennera. Následuje jedenáct krátkých sólových improvizací Chicka Corey, nejčastěji jedno až tříminutových, které působí vytrženě z kontextu, nejsou ucelenými dílky jako Coreovy Dětské písně – jedná se spíše o autorův přídavek mlsnějším posluchačům.
Body: 5 z 6
