Úkolem současného hudebníka je nalézt společný jmenovatel, způsob, jak sblížit lidi odlišných kultur, říká trumpetista Chief Xian, dříve Christian Scott.
Plány na rozhovor mohou být lecjaké, ale sama interakce ukáže, jakým směrem se debata strhne. Většinou to poslední, co rozhovor potřebuje, je tlačit respondenta k určitým tématům. Host telefonátu, americký trumpetista Chief Xian, dříve známý jako Christian Scott aTunde Adjuah, už od první příležitosti dával jasně najevo, že jsou pro něj společenské otázky velice důležité, a proto byla hudba sice zásadním, ale po většinu rozhovoru spíše doplňujícím prvkem. Nicméně, kromě velice citlivých společenských témat, včetně nepříjemné rasistické zkušenosti na našem území, došlo i na aktualitu ohledně nové tvorby či upřesnění aktuální sestavy, se kterou dorazí 14. září na Jazzfest Brno.
Zprvu jsem se domníval, že k nám přijedeš v září poprvé, ale pamětníci mě upozornili, že jsi u nás byl už v roce 2010 během Agharta Prague Jazz Festivalu. Jaké máš vzpomínky na Česko? Bylo to dávno, ale jasně si pamatuju moc příjemné vystoupení, a hlavně velice sympatické publikum. Velmi mě těšilo, že byli otevření novému jazzovému zvuku, se kterým jsem se tehdy snažil pracovat. I proto mi celý ten zážitek hodně rychle utekl. Na druhou stranu, abych byl upřímný, zažili jsme v Praze i několik případů velice nevhodného chování některých lidí. Na druhou stranu, velice intenzivně se vždy snažíme, aby nám podobné excesy nezkazily dojem o celé zemi a místní společnosti. Došlo sice na několik hodně rasistických poznámek, ale většina koncertu byla skutečně moc příjemná. Vždycky se najdou lidé, kteří budou proti tomu, co se děje na pódiu. Extrémisté nicméně svým způsobem docílí opačného efektu, než plánovali, a to skutečnosti, že nás ještě více posílí jako osobnosti. Díky těmto případům „otužování“ jsme schopni lépe pracovat s pocity lásky, ale i hněvu. Právě v tom smyslu, že veškeré jejich negativní chování nemá nic společného s námi a celý ten vesmír nesnášenlivosti probíhá čistě v jejich vlastní hlavě.
Podobné zkušenosti nejsou v tvém životě bohužel ojedinělé. Dobrým příkladem je úvod ke skladbě K.K.P.D. na kompilaci Introducing Christian Scott z roku 2012. V posledních letech jsme zažili jako civilizace hodně turbulentní období a nepochybuju, že jsi zažil i pár příkladů toho, že jako lidstvo nejsme jen zakrnělí. Já jsem byl třeba příjemně překvapený, jak si třeba dokázali pomáhat během pandemie sousedé, kteří by jinak neměli motivaci se zkontaktovat. Miluju život hudebníka, protože deset z dvanácti měsíců v roce jsme na cestách po celém světě, a to znamená jeden neskutečný životní zážitek za druhým. Na druhou stranu, z mé vlastní zkušenosti se ukazuje, že jsme rasisticky laděné chování zažívali nejvíce v zemích, kde je bělošská většina. Když vyrazíme do míst typu Bali, Jakarta, Tokio, Buenos Aires, Ekvádor – i když i ti mají teď svých starostí dost… tak se vše zdá být víc v pohodě, když mají obyvatelé tmavší odstíny kůže. V těchto místech, kde je i život náročnější, narážíme na výrazně menší koncentraci nenávisti. Nicméně v zemích, kde převládají běloši, mám dojem, že se mnozí lidé učí „jak komunikovat s černochy“ z televize nebo z rapové muziky. A zcela upřímně, to vyobrazení mě, mé komunity a mých přátel v televizi je od reality zcela odtržené. Je to opravdu smutné. Důvod, proč o tom teď tak dlouho mluvím, je fakt, že nesmíme zapomínat, že devět z deseti případů těchto vyobrazení raperů na hudebních platformách nebo černochů v televizi mají na svědomí lidé, kteří z těchto komunit vůbec nepochází. Finance zajistili a produkci obstarali lidé, kteří nejsou černoši. Když se proto ocitnu na letišti v Česku, Německu nebo Rusku, tak mě nebo mou černošskou kapelu vnímá většina lidí podle toho, co někdy viděli v televizi. Dokonce nepochybuju, že zdroje těchto „přesvědčení“ založené na nenávisti a náboženském extrémismu mohou být ještě starší. Každopádně je smutné, že pokud se dostanu do kontaktu s třicátníkem z Evropy, který se dozvěděl o černochovi jen díky nějakému seriálu na Netflixu nebo v dokumentu o The Notorious B.I.G. na MTV, tak jsou jeho představy zkreslené, protože byly někým přednastavené. Pokud mě však někdo osloví a pustíme se do přátelského rozhovoru, tak s ním nebo s ní zjistíme, že máme více společného než odlišného. Globálně se mnoho věcí zhoršuje, znovu roste vliv fašismu a dalších neduhů dvacátého století. Tím, že v Americe je stále největší prioritou boj o moc, jsme i my přišli o příležitost z naší země vybudovat něco lepšího. Když moje kapela přijede do České republiky nebo Německa a Thundercat (Americký R&B baskytarista a zpěvák, pozn. autora) do Španělska, tak jedeme šířit lásku a pozitivní energii. Jeden z mnoha důvodů, proč to děláme je fakt, že moc dobře víme, že účastníci našich koncertů mohli mít náročný týden nebo nepříjemný, vysilující den. My jsme nepřijeli, abychom jim ještě přitížili, ale zlepšili jim náladu. Když přijedeme, tak jsou naše srdce zcela otevřená, a proto nás chování extrémistů a rasistů tak mrzí. Stejně tak moc dobře víme, že se tak nechová většina. Jsme dost chytří na to, abychom věděli, že se tu bavíme o menšině. Ale je důležité o tom mluvit, protože si myslíme, že je důležité, aby se lidé, kteří něco takového zpozorují nebo zaslechnou, nebáli ozvat. Nesmíme zakrnět a jít směřovat zpět. Toť vše.
Jak se vlastně daří tvé komunitě Mardi Gras Indians? Komunita, ze které pocházím, a kterou nyní zároveň vedu, je nesmírně odolná. Její historie sahá na území Louisiany až do osmnáctého století. Je obdivuhodná svou houževnatostí a schopností si i na území Severní Ameriky udržet množství svých tradic, a hlavně přežít. Jen připomínám, že se sice jedná o komunitu, která čerpá z tradic původních obyvatel, ale jde primárně o přistěhovalce z Afriky, kteří znají od svých předků příběhy násilného vytržení ze svých domovů a přesunu přes Atlantik. Nicméně tyto zkušenosti v nich vybudovaly extrémní odolnost a snahu o vytváření vlastních komunit. Mardi Gras Indians se daří velice dobře, přestože máme řadu aktuálních legislativních problémů a celkově se potýkáme se snahami upírat nám stále více práv. To však není jediným negativem současné Ameriky. Má země má tři sta milionů obyvatel a každý z nich představuje tisíce příběhů. To platí i pro malé komunity, které jsou však často ostatními definovány pouze několika slovy. Za sebe mohu říct, že jsem hrdý, jaká obrovská chuť žít a rozvíjet se v naší komunitě panuje.
Kdo ti během mládí pomáhal všechny tyto emoce a zkušenosti tvé komunity vyjádřit hudebně? Byl to tvůj strýc, jazzový saxofonista Donald Harrison Jr.? Rozhodně, ale stála za tím celá komunita. On byl nicméně první osobou, která mi na mistrovské úrovni pomohla naučit se komunikovat s dalšími lidmi. Stejně tak plnil klíčovou roli můj děda, náčelník a zároveň výborný zpěvák Donald Harrison Sr. Vlastnil asi největší sbírku jazzových desek v Louisianě. Moje maminka hrála velice dobře na fagot. Každý v mé rodině se nějakým způsobem věnuje hudbě a všichni se mi tu lásku a energii snažili předat. Když mi bylo asi dvanáct, začal jsem koncertovat a vyrážet na turné s různými formacemi. Byl jsem tak v kontaktu s mnoha špičkovými muzikanty, kteří mě začali učit jiné a nové věci. Lidé typu McCoy Tyner v rámci jazzu, ale byly tu i ikony jako Prince se zcela jiným stylem hudební komunikace. Mám za to, že učitelé a starší generace má tu mladší „vyzbrojit“ co největším množstvím prostředků, aby mohli své zkušenosti přirozeně předávat dalším lidským bytostem. Čím lépe to udělám, tím snadněji nahlédneš mou povahu. Jde o to předat tu energii, přestože pocházím z jiné části planety a byl jsem nepochybně i vychován v jiném kulturním prostředí. Když hrajeme, věřím, že námi vyvolaná energie vytváří v protějšku nutnou odezvu: „Moment, ten člověk vnímá lásku i obtíže života stejně jako já. Nemusíme dokonce souhlasit se vším, co dělají naše vlády. Stejně tak věřím, že máme podobný smysl pro humor.“ Všechno tohle mě naučili mí mentoři, ale byl to dlouhodobý proces. V první řadě tu roli plnila má rodina a pak se k tomu přidaly hudební interakce z celého světa.
Už máme velice málo času, a proto nám dej prosím nějaký update ohledně nové tvorby a s jakou sestavou dorazíš do Brna? Máme připravené celkově tři alba, z nichž první mělo vyjít už v září. Nicméně, budeme nuceni vypustit pouze jeden singl a vše ostatní odsunout až na příští rok. Dostali jsme totiž řadu zajímavých koncertních příležitostí, ale i nějaké nabídky na reklamy nebo zastupování úžasných technických hudebních novinek. Mimo to jsem sestrojil vlastní nový nástroj, ale k tomu podrobnosti zveřejníme až časem, možná v době prvního ze tří alb v únoru 2023. Pokud jde o kapelu, tak se mnou dorazí perkusista, a hlavně špičkový hráč na djembe Weedie Braimah, flétnistka Elena Pinderhughes, pianista Lawrence Fields, basista Max Mucha a mladý bubeník Elé Salif Howell. Bude to určitě úžasné a už se na vás moc těšíme.
[block background=“#e5e5e5″]Americký trumpetista Chief Xian, dříve známý jako Christian Scott aTunde Adjuah, se narodil do ryze hudební rodiny. Na nějaký nástroj hraje téměř každý člen, ale primárně je synovcem uznávaného jazzového saxofonisty Donalda Harrisona Jr. a vnukem legendy jménem Big Chief Donald Harrison Sr. S tím sdílí i další klíčovou rodinou úlohu, a to vedení Mardi Gras Indians, což je primárně afroamerická komunita, uctívající tradice jak svých předků, tak původních obyvatel Severní Ameriky. Chief Xian je již řadu let respektován za posouvání hranic jazzu a experimenty jak s moderními jazzovými postupy, tak s world music. V přípravě je hned trojice nových alb a vystoupení v České republice – 14. září v rámci JazzFestu Brno.[/block]
