Již několik let předchází rudolstadtskému Tanz und Folk festivalu, konajícímu se pravidelně první červencový víkend, čtvrteční sonderkonzert . Letošní čtvrtek ovšem nebylo možno považovat za nadbytečné rozšíření divácky už tak dosti náročného víkendu, protože pořadatelé tentokrát zkusili vpravdě husarský kousek a nasadili bezkonkurenčně největší jméno letošního ročníku, irské Chieftains. Jako předskokana přidali kultovní postavu woodstockého pravěku, a k tomu ještě přihodili další nevídané hosty, aby zírali i ti, pro něž už třiačtyřicet let fungující náčelníci irského folku nejsou tak nevídanou záležitostí.
Samotný čtvrteční rudolstadtský podvečer je pro notorického návštěvníka festivalu zajímavou zkušeností: kemp se pozvolna plní auty a stany, příjemně poloprázdné město už během festivalu nemáte šanci zažít, a nezvyklý je i jednosměrný příliv diváctva na nádvoří Heidecksburgu – kdo na tomto festivalu již párkrát byl, vychutná si dosud nepoznaný, vskutku lahodný pocit: o nic v dané chvíli nepřicházíte, nikde zrovna neprobíhá něco stejně či možná ještě více zajímavého.
Starý rozhněvaný muž
Snad pro zkrácení dlouhé čekací lhůty se na pódiu objevil nejprve Artis the Spoonman , proslulý lžícový alternativec, u něhož můžete s Peterem Seegerem, Frankem Zappou a programovou brožurou ocenit, jak dokáže dát lžícím nový smysl , nebo si s autorem těchto řádků naopak pomyslet, že podobné kousky odedávna patří spíše do cirkusu.
S neobvyklým předstihem se pak před devátou objevil Country Joe McDonald . Na pozměněnou vizáž stárnoucích legend sixties si člověk už zvykl, na chronické levičáctví písničkářských veteránů též. Nenápadný pán v džínách, košili, tlustých brýlích a s malou akustickou kytarou zahrál písničku věnovanou Florence Nightingalové, zanadával – jak bylo lze čekat – na George W. Bushe, předvedl milé blues ve stylu Lonnieho Johnsona a po solidním, zhruba hodinovém setu konečně přidal tu woodstockou, I Feel Like I'm Fixin-To-Die- Rag, kterou s ním zpívala většina publika. Nad rámec sympatické nostalgie zasahoval Joeův znamenitě rozvibrovaný vokál a burcující disharmonie kdysi ragtimového čísla – narodit se na jiné planetě, snad by mu člověk i uvěřil.
Možná přijde i Sting
Nástup Chieftains a jejich hostů byl tak nenápadný, že se v první chvíli zdálo, že jdou teprve zkoušet mikrofony. Ale nikoliv, než jste se trochu zorientovali, nacházeli jste se již přímo uvnitř jejich barvami hýřící muziky. Starou gardu tvořila čtveřice Seán Keane na housle, vzadu na místě bicích zpívající Kevin Conneff s bodhranem, Matt Molloy s flétnou a samozřejmě Paddy Moloney s uilleann pipes a občasným pennywhistlem.
Nevím, jak trvalý úvazek má harfenistka Triona Marshall (s občasnými odskoky ke klávesám) na místě po zesnulém Dereku Bellovi, ale Pancho Alvarez s buzuki, dudák Carlos Nunez a jeho bratr Xurxo Nunez , hrající na kytaru, byli i pro kapelu zjevně velmi vítanými hosty. A jako Chieftainy údajně vyžádaný domorodý host se v úvodu a při finále objevil se skotskými dudami Christian Tewordt , zvaný Quest , z Marburgu.
Paddy Moloney je už sám o sobě dosti pozoruhodnou postavou, nicméně během koncertu fungoval jako strhující komediant. Přivítal obecenstvo rachotící gaelštinou, poté se šprýmovným sorrrrrry, sorrrrrrry, sorrrrrrry přeladil na stejně hrubozrnnou angličtinu. Vzhledem k tomu, že Rudolstadt byl jedním ze čtyř letošních evropských koncertů kapely, Chieftains jej pojali jako průřezovou záležitost, v níž se předvedli ve všech odstínech a vymetli i odlehlejší kouty svého repertoáru: dotkli se svých galicijských výletů, předvedli oldtimeovou vypalovačku Shady Grove/Cotton Eyed Joe , carolanovská harfenická čísla a došlo i na hvězdné album Long Black Veil , které před lety natočili s pestrou společností věhlasných hostů. Poté, co v této souvislosti Moloney ledabyle blufoval ohledně Stingovy účasti, vytáhl nečekaně z rukávu trumf a pozval jinou z hvězd zmiňované desky, Marianne Faithfull (zpěvačka měla vlastní blok o víkendu, v Rudolstadtu se prý sešli víceméně náhodou). Její Love Is Teasin' bylo bez ohledu na pozapomenutý text a ne snad nejistotu, ale jasně patrnou obezřetnost, zcela mimořádným momentem.
Moloney mohl, pravda, trochu více rozeznít své dudy v sólech, nicméně jak Molloy, tak Keane se předvedli rozlehlými sólovými vstupy. Zcela kontrastně k jejich distingovanému přístupu působilo nepřetržité poskakovaní Carlose Nuneze, balancujícího i uprostřed svižného sóla na jedné noze a hrajícího místy s Moloneym jakýsi dudácký ping-pong.
Desetiletími vyhraní Chieftains, sedící domácky v pozadí heidecksburgského pódia, celou dobu tak trochu pobaveně sledovali své vesměs mladší hosty, řádící v první linii. Koncert vyvolával dojem takové plnosti, že se divák zhruba od poloviny podvědomě strachoval, že už se jde do finále. Ve skutečnosti byla porce, završená ještě zklidňujícími harfovými přídavky a rozpalujícím bubenickým sólem Xurxo Nuneze na bednu od aparátu, skutečně vrchovatá. V průběhu závěrečných instrumentálních exhibic se ovšem Paddy Moloney motal po jevišti, pitvořil se a naznačoval, že je nejvyšší čas otevřít láhev – především ale už včera bylo pozdě pozvat je k nám do Čech.
