Nevím, jaký ohlas mělo druhý den Potterovo vystoupení na přerovském jazzovém festivalu, ale v Lucerně se nás popravdě řečeno sešlo mnohem méně, než by odpovídalo situaci, jakási hrstka nadšenců. Jazzoví aficionados se možná báli přílišné sofistikovanosti, zvláště v kontextu tria bez harmonického nástroje. Myslím, že to dokážu soudně zhodnotit: prohloupili.
V sále to vypadalo jako na sjezdu jazzového studentstva. Potterova hudba je určitě nebližší muzikantskému uchu, neboť není lehké se v tom dynamickém dobrodružství, přeplněném pointami, orientovat. Hraje dnes asi tak, jako by měl na studium saxofonové hry sto padesát let, a ani stopadesátiminutovým sólem by nás nenudil. Nepatřím k bezvýhradným fanouškům filmu Matrix, ale po této koncertní zkušenosti jsem ochotna uvěřit, že jedině rychlokurzy ve virtuální realitě lze dojít k takovémuto umění, kde si zcela uvolněně a samozřejmě podává ruku John Coltrane s Colemanem Hawkinsem, Eddiem Harrisem a Joe Lovanem, abych dala příklad Potterových vzorů, jimž věnoval své album Gratitude. Jakoby právě tahle deska (na níž Potter napsal a zahrál každou skladbu ve stylu toho kterého velikána), byla oním matrixovým výukovým programem. Přitom ve výsledku ani v nejmenším nejde o virtuózní výkon bez ducha, i když Potter není typem vysloveně duchovního, či emocionálně silně působivého umělce. Jeho styl hry je bezpochyby „výkonový“, volí po coltraneovsku ty nejnáročnější mety. Ale umělecky již vyzrál natolik, že na pódiu ani minutu nevěnuje pouze technice. Je od začátku považován za pokračovatele „bílé sofistikované školy“ Joe Lovana či Michaela Breckera, nicméně jeho styl jde svou různorodostí, hlubokým saxofonovým znalectvím, živočišnějším frázováním i výrazností a humorem vlastních skladeb posluchači i hudebnímu obsahu rozhodně čím dál více vstříc.
K vystoupení v triu vedla saxofonistu zaneprázdněnost pianisty, a získal tak samozřejmě více prostoru pro sebe. Nicméně k nějakému obtížnému bezbřehému experimentování v takto zkušené sestavě dojít nemohlo. Rozhodně by bylo chybou zapomenout tu vychválit Potterovy spoluhráče. Bill Stewart opět ukázal, proč patří od dob, kdy hrával ve Scofieldově kvartetu, k nejoblíbenějším jazzovým bubeníkům dneška. Je okatě i nenápadně svůj, dynamický, s darem se vcítit do hry spoluhráčů, maximálně tvůrčí a minimálně komplikovaný, žánrově nenásilně otevřený, výrazný, leč bezkonfliktní. Pro Pottera ideální. A kapitolou samou pro sebe by byl i kontrabasista Scott Coley . Jeho úžasně konkrétní a přitom akusticky šťavnatý tón, žánrová univerzálnost a evidentní síla osobnosti doplňovala Potterův soubor na plnohodnotný, byť příležitostný trojúhelník.
