Colin Vallon – klavír, Patrice Moret – kontrabas, Samuel Rohrer – bicí nástroje. Nahráno: 5/2010, La Buissonne, Pernes-les-Fontaines, Francie. Vydáno 2011 TT: 53:59. 1 CD ECM 2185.
Rruga je albánsky „cesta“. Colin Vallon , pianista narozený roku 1980 v Lausanne, zvolil tento výraz jako titul debutové desky svého tria u vydavatelství ECM.
Asi není třeba důkladněji se rozepisovat o estetice a filosofii hudby, která u ECM vychází. Pro naši potřebu stačí použít termíny jako „zadumanost, introvertnost, temnější barvy, přitlumená energie, pomalejší vnímání času“. Všechny tyto výrazy, ať už jsou jakéhokoliv původu, poměrně přesně označují i tuto nahrávku. Otázkou je, zdali hudba, která splňuje všechna tato kritéria, je proto i hudbou zajímavou, podnětnou a přínosnou i pro posluchače, kteří „ECM styl“ příliš nevyhledávají. Po poslechu CD přiznávám, že si tím nejsem tak zcela jist.
Rruga nenabízí k poslechu nic, co bychom už někde jinde neslyšeli. Kompozice leadera i ostatních členů tria nejsou příliš komplikované, většinou jsou postaveny na bázi jednodušší tonální či modální melodie, komplementárně doplňované často modulujícími harmonickými rozklady. Harmonický jazyk připomíná tu Mehldaua, tu Avishaie Cohena, místy Radiohead (inspiraci jejich hudbou ostatně Vallon v bookletu přiznává).
Druhou polohou nahrávky jsou témbrové plochy, vybudované za pomoci jemné preparace klavíru a jinými způsoby perkusní artikulace (činely atd.). Celek je velmi kompaktní, homogenní, ovšem nepříliš překvapivý. Chybí výraznější melodické, harmonické či rytmické nápady, chybí moment vybočení, podnět k zamyšlení, analýze či opakovanému poslechu. Ačkoliv Colin Vallon uvádí různorodé inspirace své hudby (kromě zmíněných Radiohead převážně lidová hudba z různých koutů Evropy), tyto zdroje výslednou hudbu nijak neoživují, jsou skryté a zřejmě inspirovaly spíše při procesu tvorby. Určitá fádnost se projevuje i ve zvukovém designu nahrávky – Vallonovo piano je nahrané dosti zdálky, pianista se pohybuje převážně v nižších středech a výsledkem je rozmazaný temnější zvuk (v podstatě ambientního charakteru), kterému chybí výšky i dynamika. Jeho protiváhou jsou naštěstí přesně a konkrétně sejmuté bicí nástroje, jejichž témbr vlastně zabírá všechny zbývající části zvukového spektra.
Místy je zajímavější o hudbě Vallonova tria číst, než ji poslouchat – basista Patrice Moret v bookletu přiznává fascinaci konceptem kvarteta Waynea Shortera, které přichází v posledních letech s volným proudem hudby bez zásadního dělení na téma a sóla. Pokud trio tento koncept nějakým zajímavým způsobem v budoucnu rozvine, bude to dobře. Zatím se tak však nestalo.
Body: 3 z 6
