Album 100 Years je záznamem výtečného hudebního kusu i politickým komentářem zároveň. Ukazuje, jak aktuální může jazzový big band být. Album obsahuje studiovou podobu šestidílné suity Země stoletá, zkomponované členy skladatelské skupiny Prague Six, kterou v roce 2018 premiéroval Concept Art Orchestra. Jak vyplývá z rozhovoru se všemi autory skladby, kapelnicí CAO Štěpánkou Balcarovou, Janem Jiruchou, Lubošem Soukupem, Martinem Brunnerem, Tomášem Sýkorou a Vítem Křišťanem, dílo připravené ke stému výročí vzniku republiky není zdaleka jen oslavou a odrazem minulosti. Poselstvím míří k dnešku.
Když jsme dělali rozhovor k albu The Prague Six (2015), shodně jste o spolupráci prohlásili, že probíhá „celkem nekonfliktně“. Tehdy jste však pracovali na samostatných skladbách. I program následujícího alba CAO Vánoce dospělých (2018) je volným pásmem. Jak se šestici autorů spolupracovalo v rámci souvislé suity?
Štěpánka Balcarová: Tentokrát jsme spolu během procesu tvoření více komunikovali. Suita ale byla komponována postupně, chronologicky. Já jsem měla při psaní „svojí“ první republiky úplně volné ruce, ale Jenda Jirucha už reagoval na mě. Každý další skladatel to měl o něco těžší. Debatovali jsme jednak o provázanosti částí, ale i o použití a míře samplů nebo dobových nahrávek politiků. Snažila jsem se, abychom se vždy všichni shodli a nemuseli dělat kompromisy. Suita je nakonec dost politická, a to je otázka citlivá a nechci jít někomu vyloženě proti srsti.
Luboš Soukup: Jestli si dobře vzpomínám, komponování trvalo zhruba půl roku a každý z nás měl na dané období měsíc času. Každý měl velkou volnost ve zpracování, ale následně jsme suitu konzultovali a většinou reagovali na poznámky a připomínky kolegů. Pamatuji si i na schůzky, které proběhly po premiéře a před natáčením, kdy jsme společně živý záznam přeposlouchali. Byl to moment, kdy některým z nás došlo, že některé části si zaslouží lehce upravit.
Vít Křišťan: Setkali jsme k poslechu a analýze celého díla. Pak každý sám za sebe navrhl nějaké úpravy ve své části, pokud cítil potřebu. A také jsme diskutovali celek společně, z čehož vyšly další návrhy na úpravy. Některé drobné změny se děly dokonce přímo ve studiu při natáčení a ke slovu se dostala i lehká postprodukce v podobě efektů a další elektroniky a různých detailů, které dokreslily celek.
Tomáš Sýkora: Podle mě jedna z největších a nejhlubších debat nad finální podobou suity přišla až při závěrečném mixu. Bylo zajímavé, jak se vlastně v poslední chvíli skladba proměnila a hezky okořenila.
K dokreslení atmosféry konkrétních období jste používali různé hudební prostředky – stereotypy dobových žánrů, citace skladeb, zvukomalby, samply. Jaké hudební asociace jste použili a proč?
Jan: Ve své části jsem chtěl využít nějaký dobový nástroj. Proto jsem oslovil skvělého hudebníka Ondřeje Kabrnu, který si sám postavil vlastní verzi Martenotových vln. Další pojítkem k danému období je dobové dusítko na trombon Mel-O-Wah, které využívám v sólové části. A v neposlední řadě je to rádio. Ve skladbě jsou použity různé ruchy, které mohou evokovat přelaďování mezi stanicemi. V mé části je také velmi výrazný motiv Vyšehradu Bedřicha Smetany, který je znělkou Českého rozhlasu. V náznaku jsem zakomponoval i část české hymny. V introdukci se také objeví koláž z dobových nahrávek pochodu NSDAP Die Fahne Hoch.
Luboš: Moje část začíná quasi moderní znělkou à la Glenn Miller, která zní jako z rádia. Pak se na několik minut rozjíždí překvapivá estráda, která symbolizuje nadšení velké skupiny lidí z nástupu komunismu. V závěrečné části je použita pokroucená melodie Internacionály, na kterou reagují úryvky české hymny v klarinetech. Což symbolizuje nerovný souboj ohromného Sovětského svazu a Československa. Na závěr zazní už jen tklivá melodie vystřízlivění z velkých iluzí.
Tomáš: Já použil rovnou dobové audio samply, žádné asociace. Pěkně natvrdo jsem to tam napasoval.
Vít: Snažil jsem se převzít a zpracovat hlavní motivy všech předešlých částí. A také přimíchat do mozaiky další úryvky melodií, charakterizujících dobu. Například Ódu na radost, symbolizující vstup do EU.
Jak a proč jste volili hosty? Saxofonista Vratislav Brabenec z Plastic People je v tom divokém, zoufalém „křiku“ před závěrem čtvrté části naprosto dokonalý.
Martin: Pozvat do „normalizační“ části Vráťu Brabence byl skvělý nápad vydavatele Petra Ostrouchova. Reprezentuje underground 70. let, jeho styl hraní byl do tohoto místa úplně nejlepší volbou. Hostování se doslova nabízelo už proto, že moje skladba je složena ze dvou motivů písní Plastic People of the Universe. Když jsme Vráťovi skladbu ve studiu pustili, písničku Plastiků v ní samozřejmě poznal: „Vždyť v tom je naše věc!“ Mně pak bylo milé poslouchat vyprávění z natáčení.
Luboš: Ondřej Kabrna je skvělý multiinstrumentalista, mně se hodil jako akordeonista.
Finále Země stoleté nepůsobí moc optimisticky, jak co do využitých samplů promluv – a nejen promluv – politiků, tak hudebních nálad.
Vít: Můj záměr nebyl napsat depresivní konec. Současnost je pro mne charakteristická intenzitou dění, rozmanitostí, rozporuplností a všeobecnou dynamikou. Je pravda, že v mnohém činíme krok zpět, nebo stojíme na místě. Naše společnost je ale svobodná a plná i pozitivně smýšlejících lidí. Já mám svou zemi velmi rád a fandím nám do budoucna, co to jde. Politici a politikaření bylo, je a bude. To vše jsem chtěl připomenout – a nechat posléze odplynout v intenzitě a rozmanitosti života jako takového. Vyústit v dynamické zakončení, které nehodnotí, nesoudí, ale možná tak trochu vybízí.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII I/2021.
