Horké noci a dusné klima karibského ostrova Aruba někoho tu a tam v noci vyženou k oceánu. Třeba se vydá po stopách hrdiny místní reggae scény, který chodí dlouho do noci plavat na otevřené moře, a mezi měsícem a mořem mu pak nad hlavou skáčou hejna ryb. Rozhodně působivější zážitek, než jen zasněně hledět na vzdálené vršky venezuelských hor v mlze a snít o tom, že i tam by si člověk jednou mohl zahrát.
Tyhle zážitky mi o necelých dvacet let později vypráví holandský saxofonista Cyrille Oswald, dnes již třetím rokem žijící v Praze. Na uznávaném jazzovém labelu Animal Music mu právě vychází album Presence a Oswald jako by si ho vydřel každým svým pohybem. Léta promarněná studii fyziky, třináct koncertů týdně v dobách cestování po Karibiku, tři nadějné a přesto pokaždé do prázdna vyznělé desky v Amsterdamu. A dnes k tomu tři děti, přátelský pes z útulku, obtížné shánění kšeftů po pražských jazzklubech – ale také slibný nový projekt The Osmosis, kterým Oswald rozvíjí svoji představu současného audiovizuálního umění. Samozřejmě s důrazem na hudbu, improvizaci a tak trochu stále i jazz.
Bylo to právě v Karibiku, kde se tehdy pětadvacetiletý haagský rodák definitivně rozhodl svůj život zasvětit hudbě. V dětství absolvoval osm let soukromé výuky klavíru, který pak ve čtrnácti letech z omámení holandskou funkovou muzikou vyměnil za saxofon. „Pořád si pamatuju ten nádherný pocit, když saxofon vybalíte z krabice, je celý nablýskaný a tak zvláštně voní polystyrenem,“ vzpomíná dodnes. Jeho tehdejší učitel svého žáka seznámil s Michaelem Breckerem a kapelou Steps Ahead, ale koncem osmdesátých let se musel Oswald rozhodnout, kam dál po střední škole. „Volil jsem mezi hudbou a fyzikou. Zajímala mě metafyzika, tak jsem ji začal studovat. Vydrželo mi to dva roky, než jsem si uvědomil, že to není pro mě. Vždyť mí spolužáci byli kluci, které od dvanácti nebavilo nic jiného než řešení matematických rovnic! Chtěl jsem se sice ponořit do tajů vesmíru, ale to bych nejdříve musel strávit roky kvantovou fyzikou a studovat něco, co člověk pochopí až po mnoha letech.“
Přihlásil se tudíž na všechny čtyři holandské konzervatoře a jeho talentu se dostalo okamžitého ocenění – u přijímacích zkoušek zároveň uspěl v Rotterdamu, Utrechtu, Haagu i Amsterdamu; vybral si tu poslední. Místo vysněných ideálů se ale dostavilo neporozumění s učitelem a nadějný saxofonista se školou po dvou hodinách seknul. Začal soukromě studovat u jednoho ruského saxofonisty, od něhož v následujících letech získal muzikantské základy, později se přidal k několika funkovým kapelám i big bandům a protože také musel vydělávat peníze na svoji tehdejší rodinu, našel si zaměstnaní jako prodavač v obchodě s mobilními telefony. „Chodil jsem pracovat do malého obchůdku, co byl shodou okolností přímo za konzervatoří. A každé ráno, když jsem šel kolem, jsem na ni koukal a říkal jsem si: člověče, ty něco děláš špatně.“
KARIBSKÁ DOBRODRUŽSTVÍ
Jsme na přelomu osmdesátých a devadesátých let, Praha se zmítá v kocovině z pádu socialismu a Oswald odjíždí na pracovní výlet do Paříže. Tam se během tří měsíců spřátelí s jistým americkým kytaristou a znovu se utvrdí v tom, že v životě se chce věnovat hudbě. „Každý večer jdeme dolů k řece pod katedrálou Notre-Dame, ve vzduchu je jaro a my prostě hrajeme a hrajeme… bylo to nádherné, jen s tou výjimkou, že jsem musel pracovat od devíti do pěti.“ A proto přišel odpočinkový výlet do Karibiku, seznámení s reggae a vůbec úplně jiným světem, který také nemusí vždy splnit očekávání. „Po ostrově se pohyboval jeden chlapík, co o sobě tvrdil, že je něčí manažer. Slyšel mě s někým hrát a slíbil, že mi zařídí koncert ve venezuelském Caracasu. Zněl fakt přesvědčivě, tak jsem si kvůli němu posunul lístky… a těsně potom jsem se dozvěděl, že to byly jen plané řeči, že do Caracasu nejedeme a že v Karibiku tím pádem zůstanu o tři měsíce déle zbytečně.“ Během té doby ale Oswald začal pravidelně vystupovat hned s několika kapelami naráz. „Spal jsem do dvanácti, v jednu už jsem jel na první koncert v restauraci, odtamtud rovnou na další dva, pak večer do klubu… v té době jsem hrával třináctkrát do týdne. Dokonce jsem se dostal i do kapely místního hrdiny, takže jsem s ní nakonec letěl i do toho Caracasu.”
Z HAAGU DO PRAHY
Koncem devadesátých let se šestadvacetiletý a životem poučený Oswald znovu přihlásil na haagskou konzervatoř, zatnul zuby a náročný šestiletý program absolvoval na výbornou během čtyř roků. Krátce poté se svými spolužáky, bubeníkem Marcem Gratamou , norským basistou Thomasem Andersenem a dánským pianistou Mortenem Ginnerupem dali dohromady kapelu, která se během pár týdnů své existence stihla probojovat na prestižní festival North Sea Jazz a také natočit CD. „A přesně ten týden, co jsme album dostali do rukou, se Morten odstěhoval zpět do Dánska,“ vzpomíná Oswald. Zkusil to tedy podruhé, tentokrát s budoucí hvězdou španělského labelu Fresh Sound Records a mimochodem také častým pražským hostem, kytaristou Mikkelem Plougem ; znovu postavili kapelu, opět se dostali na North Sea Jazz a když se na pultech ocitlo jejich album Kazoo , Ploug se odstěhoval do Dánska. „Úplně stejná situace s úplně stejnou zemí,“ směje se saxofonista. „Proto jsem se rozhodl, že svoji další kapelu už udělám s Holanďany, aby se to nemohlo opakovat.“ Výsledkem tohoto úsilí byla v roce 2007 deska Nerve , kde se mimo jiné blýsknul i bubeník Erik Kooger . A tentokrát se po vydání alba už nestěhovali spoluhráči, ale sám Oswald.
Jeho česká manželka, profesí zdravotní sestra, totiž v Holandsku kvůli neuznaným osvědčením nemohla pracovat, a tak na stůl přišla možnost přestěhovat se i s tehdy dvěma malými dětmi do Prahy. Stalo se tak někdy v létě 2007, Oswald hned první večer zamířil na jam session do klubu U Malého Glena a tam se ho okamžitě ujal vždy vstřícný a přívětivý saxofonista Ondřej Štveráček . Ještě po celý další rok se Holanďan týden co týden pravidelně vracel domů na koncertování a učení, ale na pražské scéně se zpráva o nápaditém a talentovaném saxofonistovi rychle rozkřikla. Na Letní jazzové dílně ČJS se pak Oswald setkal s kytaristou Davidem Dorůžkou a tím byly de facto položeny základy jeho současného českého kvartetu. Pravidelně začal hrát ve čtveřici známějších pražských jazzklubů, vystřídal různé rytmické sekce a nakonec si vybral tu, která mu vyhovovala nejvíc – vyhledávaného kontrabasistu a nápaditého skladatele Tomáše Lišku a k němu energického bubeníka Dano Šoltise , nevyčerpatelný zdroj muzikantských nápadů a zároveň spodní tah Vertigo Quintetu.
NOVÉ ALBUM
Když se koncem loňského roku společně odebrali do studia, měli těsně po krátké koncertní šňůře. „Zhruba tři čtvrtě roku jsme spolu hráli po klubech, než se ustálila sestava, zatímco já jsem celou tu dobu psal písničky,“ říká Oswald. „Ve studiu jsme natočili asi čtyři skladby, které jsme už dříve hrávali v klubech, ale zbytek byl zbrusu nový – napsal jsem ho rovnou pro desku. Jsou to fakt písničky, důležité bylo je udělat tak jednoduše, abych je mohl klukům jenom podat a oni je na místě zahráli. Žádné zbytečné komplikace! Opravdové kompozice jsem psal pro svoje bývalé kapely, proto jsem teď chtěl zkusit něco jednoduššího.” Skladby z alba Presence mají společnou nejen čerstvou vůni ještě neohraného materiálu, ale také široké žánrové rozpětí, od balad a funku až po kompozice jemně inspirované jazzovými standardy. „Chtěl jsem udělat desku, kde bude každá písnička jiná – kde to nefunguje tak, že si poslechnete jednu skladbu a už máte představu o tom, jak kapela hraje. Všechno to ale vzniklo dost rychle, některé písničky byly dokonce složené během jedné nebo dvou hodin,“ říká Oswald. A tento způsob tvorby od loňského roku rozvíjí i se svým současným projektem The Osmosis , tedy jakousi platformou, v jejímž rámci dnes funguje Oswaldův kvartet i další holandská sestava s již zmiňovaným Koogerem za bicími. „Někteří hudebníci mají za to, že prokomponovanost má být jedním z hlavních parametrů hudby, ale my se právě tomuhle snažíme vyhnout,“ říká saxofonista. „Hodně to vychází z volného hraní: free jazz tu existuje už desítky let, ale nám jde hlavně o ten pocit volnosti, že prostě jenom hrajeme. Všechny ty složitosti kolem to lidem i muzikantům jen ztěžují.“
… A MNOHEM VÍC
Důležitou součástí The Osmosis je i vlastní, zčásti ironická pangalaktická filosofie, a především pak spojení se současnou audiovizální tvorbou. Oswald si práci s živou videoprojekcí poprvé vyzkoušel s klávesistou Wiboudem Burkensem , členem kvartetu Vitobrothers, jejichž dva loňské koncerty v pražském divadle Archa saxofonista produkoval. „Chceme pracovat s video umělci, s tanečníky, básníky, vědci, všemi,“ říká Oswald. „Jednoduše hudbu sjednotit příběhem nebo alespoň motivem, jako se to dělá v opeře nebo v divadle. Hudba zůstává tím hlavním, ale je důležité, aby ji lidé měli jak vnímat.“ Prvním veřejným vystoupením The Osmosis byla trojice prosincových koncertů v klubu Jazz Dock, kterou sestava zasvětila raně křesťanským a pohanským zimním rituálům, a blýskl se v ní především talentovaný mladý basista Rodrigo Reijers , mimochodem student Palle Danielssona.
Výčet by ale nebyl kompletní, kdybychom nezmínili další z Oswaldových důležitých činností: zhruba tři čtvrtě roku měl na starost dramaturgii jazzového klubu Live at the Jet Set v pražské ulici V Jámě. „Pořád jsem slyšel, jak si Češi stěžují na nízké honoráře v klubech a mizernou atmosféru, tak jsem s tím chtěl něco udělat,“ říká jednoduše Oswald. A ze skromnosti se ani nezmíní, že během svého krátkého působení zorganizoval první pražské koncerty kytaristů Mikkela Plouga a Floriana Zenkera nebo saxofonisty Jorise Roelofse. Rychle se zapomíná na to, že se sníženým vstupným pro studenty, klubovou kartou a na zahraničí zaměřenou dramaturgií byl Jet Set de facto přímým předchůdcem dnešního klubu Jazz Dock. Přejme Oswaldovi, aby stejnou vizionářskou předtuchu projevil i s projektem The Osmosis.
