Danilo Pérez (1966) opustil rodnou Panamu v polovině osmdesátých let, kdy odešel studovat na bostonskou Berklee. Pozornost na sebe upoutal jako nejmladší člen big bandu Dizzy Gillespieho (United Nations Orchestra, 1989-1992). Jak tvrdí, ke svým latinsko-americkým kořenům se vrátil až skrze spolupráci s Paquito D'Riverou, neboť do USA prý přijel hrát jazz – nechtěl na sebe jakkoli upozorňovat svým původem. Dnes už se Pérez panamským vlivům nevyhýbá: třeba album Panamonk (1996) je Thelonious Monk viděný panamskou optikou, tedy optikou dětství, chtělo by se v jeho případě dodat. „Když píšu, různé tradice běžně spojuji. Má hudba je na tom postavená.“
Jak jste přišel k titulu „panamský kulturní vyslanec“? Co to vlastně znamená? Došlo k tomu vlastně shodou více okolností, mnoho let organizuji charitativní koncerty pro děti, akce na pomoc mé zemi. Hodně jsem v Panamě hrál, takže jsem se dostal do povědomí tamních lidí. Titul mi dala panamská prezidentka (Mireya Moscoso – pozn. autora ). Ale už před tím jsem Panamu svým způsobem prezentoval ve světě, nahrával desky a tak dále. Dnes pořádám různé vzdělávací kurzy, v Panamě jsme dali dohromady již druhý ročník jazzového festivalu. Hudba je pro mě něčím, co by lidi mělo spojovat – v poslední době se třeba dost zajímám o pomoc opuštěným dětem či lidem bez životních šancí.
Vyrůstal jste v Panamě, nejprve studoval vážnou hudbu. Co vás přivedlo k jazzu? Jazz je pro mě místem k sebevyjádření, svobodě. V jazzu můžete být opravdu sami sebou, je to hudba, která vychází skutečně z lidí samotných. Oproti klasice se mi na jazzu líbilo, že je tu k vlastnímu vyjádření více prostoru.
Vyrostl jsem na deskách svého otce, naučil mě je poslouchat. Především velké latinské pianisty. Poprvé mě zaujal asi klavírista Papo Lucca, který hrál latinu, ale měl i jazzové vzory typu Oscara Petersona. To bylo před tím, než jsme se s rodiči přestěhovali – v sousedství hrál jeden kluk pořád jazz. Říkal jsem si: co to k sakru je? Uchvátilo mě to. Hrál i salsu, reggae, miloval Herbie Hancocka, Freddie Hubbarda. Navíc v Panamě existovala spousta skvělých muzikantů, kteří zemi sice opustili, ale často se tam vraceli koncertovat, jako třeba Carlos Garnett, a já je tak mohl slyšet živě. Je tu více hudebníků, kteří jsou původem z Panamy, ale nejsou s ní příliš spojováni, jako Billy Coleman nebo Luis Russell. To je věc, kterou bych rád lidem připomněl.
Často zmiňujete pianistu Billa Evanse jako svůj velký inspirační zdroj. Kdy jste ho slyšel poprvé? Bylo to krátce poté, co jsem přišel do Států a začal studovat na Indiana University v Pensylvánii. Můj první učitel mi tehdy dal desku Billa Evanse Everybody Digs Bill Evans. Ta mě úplně dostala. Uchvátilo mě, jak pocity, na které jsem byl zvyklý u vážné hudby, dokázal vyjádřit skrze jazz. Těžko se to vysvětluje, asi mě zaujalo jeho specifické frázování, jedinečný zvuk, jeho feeling.
Máte rád spojení vážné hudby a jazzu? Ano, jistě. Myslím, že jde o přirozené, organické spojení. Pro mě měla klasická hudba svůj improvizační náboj již dávno. Tento svůj charakter ztratit nemůže. Takže jazz nemusí klasiku ničím oživovat. Kreativitu a improvizaci mají jazz a vážná hudba přece společné.
Čím se liší panamská hudba od ostatních jihoamerických hudebních odnoží? Řekl bych, že byla pod silným vlivem domorodé hudby, Afriky i Španělska. Ale našli byste tam i vliv indických přistěhovalců. Víte, Panama je jako Liverpool – vše se tady spojuje a vzniká něco nového. Máme specifickou podobu rytmu a lidové hudby, jde o zvláštní rovnováhu mezi jihoamerickými a karibskými přístupy – najdete tam calypso, ale taky jazz, tango, panamský folklor. Tímto panamská hudba získává zcela unikátní tvar. A podle mého názoru je rozmanitost nikoliv jen kořením, ale samotnou podstatou hudby.
Ve své vlastní tvorbě často kombinujete africké a evropské vlivy. Je těžké spojit natolik odlišné tradice? Podle mě je nejtěžší, ať už u latiny či jazzu, porozumět jejich výrazovým prostředkům, jejich skutečnému hudebnímu prostředí. Latina je třeba hodně postavena na staccatu. Celá Amerika byla logicky ovlivněna evropskou vážnou hudbou, tady jde o přirozené spojení. Podobným kombinacím byl ale vystaven i jazz – černoši se učili hrát klasiku i ragtime. Docházelo k různým asimilacím, k tomu přišly argentinské a brazilské vlivy. Když píšu, tak se můj panamský původ a různé hudební tradice běžně spojují. Má hudba je na tom postavená.
Panama má docela pohnutou historii. Kdysi byla součástí Kolumbie, pak tam proběhla revoluce, stala se americkým protektorátem. Na svých deskách tohle reflektujete. Ano, reagoval jsem hlavně na americkou invazi do Panamy roku 1989. Napsal jsem skladbu Panama Libre, což znamená Svobodná Panama (CD debut Danilo Pérez, 1993 – pozn. autora ), pak je tu Panama 2000 , která vzešla ze snu o svobodném Panamském průplavu. Na většině z těch věcí se mnou spolupracoval Brian Blade. Na Panamu pak odkazuje především deska Motherland (Verve, 2000), která obsahuje i nová aranžmá obou zmiňovaných titulů. Zavádím tam i některé panamské hudební prvky – jako například kus Elegant Dance , jenž zahrnuje rysy punta, původního panamského tance. Chystám se to teď zrealizovat i s tanečníky.
Panama Libre vznikla v době americké invaze do Panamy. Pokud vím, tehdy jste v zemi byl na turné s Jorge Rossym. Jak jste se cítil? Pokud se něco takového stane, silně to na vás zapůsobí. Skutečně jsem se necítil dobře. Víte, nevěřím projektům, které tvrdí, že lidi je třeba ovládat, řídit. Vždy jsou zde přece cesty, jak je možné se dohodnout. Pro nás všechny to byla lekce. I když s tím někteří lidé v Panamě nesouhlasí, podle mě lidský život nelze za nic koupit. V průběhu invaze jsme v Panamě koncertovali, a tehdy jsem si také uvědomil, že hudba lidi spojuje bez ohledu na jejich politické preference. Pro mě to byla velká zkušenost. Při hudbě lidé zapomínají na politiku.
Studoval jste na bostonské Berklee, pak jste hrál s Jonem Hendricksem, několik let jste vystupoval s Dizzy Gillespiem. Jaké to bylo spolupracovat s Dizzym? Na mě působil jako zjevení. Naučil jsem se od něj, jak člověk může být excelentním hráčem, ale současně i osobností. Pro mě byl skvělým člověkem a také mistrem v propojení velkých hudebních myšlenek. Dokázal mi, že nezáleží na tom, jak umíte hrát, ale jací jste lidé – hudba je přece reflexí vaší osobnosti! A v hudbě mě naučil především hledat a objevovat. Dovedl mě k sebekázni, ukázal mi, jak se hudbě učit. To je to nejdůležitější.
Co vám dala Berklee? Tak jistě mi dala skvělé vzpomínky na učitele, jako je Donald Brown, který mi řekl, jak být sám sebou, nebo Herb Pomeroy, jehož způsob výuky je hodně specifický a v mnohém mi pomohl. Ale Berklee bylo především místo, kde jsem potkal spoustu nových lidí a měl jsem šanci s nimi hrát ještě před tím, než se později stali slavní.
Tam jste se seznámil s Jorge Rossym? Přesně tak, toho jsem poznal v Berklee. Byla to snad jeho první kapela. V devětaosmdesátém, v době americké invaze do země, jsme spolu hráli v Panamě v triu s basistou Rayem Parkerem.
V té době s vámi v Berklee studoval i Brad Mehldau? Ne, Brad a Jorge spolu studovali až o pár let později.
Dnes na Berklee také sám vyučujete. Splácíte tím dluh svým učitelům? Myslím, že by byl hřích učit se od druhých, a pak to svým způsobem nepředávat dál. Asi to ani jinak nejde, nebo v to nevěřím. Tu zkušenost s Dizzym nebo s jinou hudbou přece musím předat dál. Dříve jsem o tom tak nepřemýšlel, ale teď si myslím, že je to strašně důležité.
A učíte rád? To je nutnost. Myslím, že k tomu mám přirozené sklony. Je to samozřejmě mnoho práce, ale pokud vím, že to má smysl, jdu za svým cílem.
Máte se svými studenty trpělivost? Snad ano. Ty dny a noci stojí úsilí, výsledky jsou vidět třeba až po deseti letech, ale nakonec vidět jsou. Mám skvělé žáky a rád vidím, že jich dnes mnoho hraje s Royem Haynesem nebo Wyntonem Marsalisem, jeden z „mých“ bubeníků teď dělá s Herbie Hancockem; normálně nahrávají a já poslouchám jejich desky.
S Wyntonem jste kdysi také koncertoval. Ten mě naučil posuzovat práci druhých. V Americe jsou lidi zaujatí vůči tradici, říkají: „Tohle je staré, proč sakra nehrajete něco nového?“ Wynton mi ukázal tvář člověka, který brání svůj pohled na jazz, někoho, kdo v očích některých vypadá staromódně, možná až nepatřičně. Ale mně dal hudební rozhled, který jsem do té doby postrádal. S Wyntonem jsme často hráli Monka a skutečně mě naučil ho milovat. Vysvětlil mi souvislosti s New Orleans, jazzovou historií. Byl pro mě velkou oporou a přítelem.
Ale Thelonia Monka jste neopustil – vaše deska Panamonk (1996) kombinuje Monka s latinskými vlivy. Byl jste na ní věrný spíš Monkovi, nebo jste k ní přistupoval hlavně po svém? Monkem jsem se hodně zabýval, studoval jsem velkou část jeho tvorby. Nechtěl jsem ale hrát jako on. Spíš mi šlo o to přeložit jeho emoce: porozumět jeho vnímání hudby, porozumět tomu, co svou hudbou myslel. Byl to pouze jeden z mých inspiračních zdrojů, nechtěl jsem znít jako on nebo něco podobného. Monk do jazzu navrátil africké kořeny, ale také latinsko-americké vlivy. Víte, tím mě spojil s mým dětstvím, které jsem prožil v Panamě.
Kvarteto, které jste teď dali znovu dohromady (Shorter, Pérez, Patitucci, Blade), jsem viděl na vašem prvním společném turné ve Francii roku 2001. Jak se od té doby proměnilo? Mění se prakticky neustále, každým dnem i nocí. Především se čím dál víc navzájem poznáváme. Tehdy jsme se tolik neznali, teď si můžeme klidně sednout a hrát spatra věci, ze kterých pak třeba něco sepíšeme. Máme k sobě blíž, vytváříme jakousi komunitu. V době koncertu, který jste slyšel, jsme spolu hráli teprve týden.
Záznam z té doby vyšel na Footprints Live! Jo, takže znáte celý náš vývoj! (smích ) Byli jsme spolu krátce, takže to, co je slyšet na té desce, zní jako jam session – prostě se to stalo!
Jak se liší vaše práce ve vlastním triu (+ Adam Cruz, Ben Street) a hraní s Shorterovým kvartetem? Řekl bych, že Wayne je pro mě určitým vzorem, který mi pomáhá pohnout se dál v mém hudebním životě. Je těžké ty dva projekty srovnávat, ale řeknu vám, v čem jsou si podobné. V triu i kvartetu si obdobně rozumíme, cítím podobné souznění. Nikdo se nehádá, neobviňuje – naopak se na turné dobře bavíme, mluvíme o všem možném, ne jenom o hudbě. To se pak nutně projevuje i na pódiu, kde se vzájemně respektujeme. Hudba, která zní pouze jako hudba, pro mě není zajímavá. Musím v ní mít něco navíc, nejde přece jen o peníze, práci, o to být na titulních stránkách časopisů. Jde mi o ten tvůrčí proces, fantazii, a konečně kontakt s lidmi.
Co další hudba, kterou posloucháte? Co máte rád? Je toho hodně, protože se snažím poslouchat co nejvíc věcí. V CD přehrávači mám teď zrovna Debussyho Preludia a v poslední době znovu objevuji Wagnera. Ten mě někdy i rozpláče. Dříve jsem se jím moc nezabýval, ale loni jsem po delší době slyšel Tristana a Isoldu a úplně mě to zasáhlo.
