Dave Douglas – trubka, Vincent Chancey – lesní roh, Luis Bonilla – trombon, Marcus Rojas – tuba, Nasheet Waits – bicí. Nahráno: prosinec 2008, New York USA. Vydáno: 2009. TT: 53:11. 1 CD Greenleaf Music GRE-1010.
Při poslechu aktuální Douglasovy desky může českému posluchači vytanout na mysli kapela Bucinatores mladého tuzemského trombonisty Jana Jiruchy. Ač má Jiruchova „jazzová dechovka“ mírně odlišné instrumentální obsazení (konkrétně trubka, dva trombony, altsaxofon, tuba a bicí) než recenzovaná Douglasova formace, výsledný efekt je docela podobný. Obě skupiny totiž používají vesměs obdobné vyjadřovací prostředky, jejich hudba je proaranžovaná, převážně optimistická a veselá, vycházející z tradice žánru, a k tomu ještě plná svérázného hudebního humoru. Že by další z důkazů, že český jazz drží krok se světovým děním a má v široké nadnárodní konkurenci co nabídnout?
Vesměs každá Douglasova nová nahrávka něčím překvapí či zaskočí. Douglas totiž permanentně hledá a (úspěšně) nalézá svou uměleckou cestu za použití vždy nových a nových prostředků. V jeho hudbě je možné slyšet etnické názvuky různých kultur (namátkou klezmer, flamenco atd.), jazzovou tradici a mnoho dalšího. Douglas je především skvělý a snadno identifikovatelný improvizátor, bandleader a skladatel. Jeho stylistický záběr přesahuje jazz a uniká jednoznačnému škatulkování. Jeho projekty mimo jiné zaujmou pro jazz nepříliš tradičním instrumentálním obsazením. Rád na svých deskách exponuje nástroje jako například akordeon, housle, violoncello, klarinet, basklarinet, či dokonce laptop a DJ. Během své kariéry spolupracoval s celou řadou avantgardních umělců (namátkou s Johnem Zornem, Billem Frisellem, Uri Cainem či Anthonym Braxtonem). Douglas zkrátka není mainstreamový muzikant. Je proto trochu s podivem, že v navenek zdánlivě konzervativně působící a mediálně proto kritizované americké jazzové komunitě získává pravidelně vysoká ocenění (například četná vítězství v Down Beatu v různých kategoriích). Asi tedy nebude tak zle, jak se zdá.
Douglasova formace Brass Ecstasy vznikla v roce 2005 na Festivalu nové trumpetistické tvorby (Festival of New Trumpet Music). Její debutové album Spirit Moves vydalo Douglasovo vlastní hudební vydavatelství Greenleaf Music a inspiračním zdrojem pro něj byla především osobnost a hudba freejazzového matadora Lestera Bowieho.
Deska obsahuje osm Douglasových originálů a tři přejaté skladby od Otise Reddinga, Hanka Williamse a Rufuse Wainwrighta. Najdeme zde množství různorodých nálad, stylistických přesahů i vtipných citací. Vedle pohřebního pochodu v duchu New Orleans, raného blues, folku či popu zde v přirozené symbióze koexistují vojenská dechovka, dixieland, groove či cokoliv dalšího. Tři skladby vzdávají hold třem naprosto stylisticky rozdílným (opět typicky po „douglasovsku“) trumpetistům: Lesteru Bowiemu (Bowie ), Enricu Ravovi (Rava ) a Fatsi Navarrovi (Fats ). Z nich asi nejvíce zaujme skladba Bowie , obsahující mnoho kontrastních částí (dechovka, free, swingový walking bass na tubu), okořeněných specifickým hudebním humorem. Douglas nejen zde pod zjevným Lesterovým vlivem různě „kroutí“ svůj jinak nezaměnitelný tón. V kompozici Rava Douglas zase ukazuje lyričtější polohu a sympaticky přiznává, že ve své tvorbě vychází i z jazzových legend starého kontinentu. Poslední z dedikačních skladeb, Fats , vzdávající hold stále nepříliš známému bopovému pionýrovi, ukazuje, že bopová témata znějí životaschopně i v netradičním obsazení malé dechovky. Ovšem pouze v případě, že vám hraje na tubu kráčející bas tak schopný hráč, jakým je Marcus Rojas . Ideálně uzavírá nahrávku působivé zpracování skladby Hanka Williamse I’m So Lonesome I Could Cry , kde se Douglas projeví jako vyzrálý a citlivý hráč na trubku přiškrcenou dusítkem.
Albem Spirit Moves trumpetista potvrzuje svou čelní pozici v oblasti experimentální jazzové hudby a zároveň ukazuje, že mu při hledání vlastních uměleckých cest nechybí nadhled, důvtip a humor.
Body: 4 z 6
