Jeho hudební směřování ovlivnily kompoziční kurzy u Bernsteina a Hendrixovo zvukové hledačství. Navzdory tomu, že zůstává na pomezí experimentálního rocku, klasické hudby, jazzu a ambientu, svoje snažení nazývá „vizualizací zvuku v prostoru“. Odlišné vnímání prostoru ovlivňuje skutečnost, že po operaci nádoru na mozku před patnácti lety přestal slyšet na pravé ucho. Amerického kytaristu Davida Torna, známého též pod jménem „splattercell“, jsme vyzpovídali na letošním Jazzfestivalu Saalfelden, kde uvedl v předpremiéře nové album Prezens.
Dnešním koncertem jste zmátli i posluchače, připraveného poslechem vašeho posledního studiového projektu Prezens…
Snažíme se znít každý večer úplně jinak, ale dnes to bylo odlišné i z důvodu problémů se zvukem. Taktéž nemám k dispozici kompletní aparát a nástroje, jak jsem zvyklý v Americe (koncert v Saalfeldenu bylo jediné evropské vystoupení, po kterém se kapela vracela do USA – pozn. autora ). Kromě toho jsme nestihli zvukovou zkoušku, a tak byl zvuk na pódiu jiný, než jsme očekávali. S mými hudebníky je to však jiné každý večer. Někdy se přiblížíme verzi, kterou jsme zaznamenali ve studiu, jindy se celý koncert nese v pokojnějším duchu. Někdy však hrajeme pekelně nahlas, skoro jako na metalovém koncertě (smích). V lednu příštího roku uvedeme Prezens i jinde na evropských pódiích, tak budete moci zažít něco úplně odlišného.
Kam byste zařadil dnešní koncert?
Dnes jsme poprvé hráli s novým bubeníkem (Gerald Cleaver – pozn. autora ), a tím pádem jsme se museli trochu víc kontrolovat. Přitom jsem si uvědomil, že když jsem na pódiu obklopený menším počtem rozličných kytarových krabiček a zařízení, dokážu produkovat víc „kytarového hluku“. A to se mi líbí.
Vaše úloha v kapele je odlišná od funkce běžného kytaristy. Pokládáte se za hudebníka, anebo spíš za zvukového architekta?
V mojí hudbě je přítomné cosi z obou těchto funkcí, protože zvuková architektura je součástí mé vlastní představy o elektrické kytaře. To se samozřejmě týká jen mých vlastních projektů. Pokud hostuji při nahrávání pop music, pak chápu funkci kytary v tradičnějším smyslu, hlavně co se týče samotné zvukovosti. Mnohem raději však manipuluji se zvukem vlastní kapely, protože ta skýtá nepřeberné možnosti.
Způsob vaší hry není možno v mnoha případech nazvat kytarovým, protože k nástroji přistupujete jen jako k médiu, něco na způsob klávesnice, která je vstupem do světa zvuků…
K tomuto se snažím během pódiové komunikace vést i mé spoluhráče. Dnes se to podařilo jen s Timem (altsaxofonista Tim Berne – pozn. autora ), ale obvykle mívám pod kontrolou celou kapelu, a tehdy to zní nesmírně hutně. Oproti studiu, kde je možné neustálé obměňování a nastavování zvuku, je pódiová interakce o mnoho jednodušší a koncentrovanější. Vlastně o sobě můžu říct, že jsem ve skutečnosti manipulátorem své kapely, protože kromě kytary pracuji se zvukem ostatních členů. Dnes večer jsem samploval Timův výstupní signál, který jsem přimíchával do mého. Vznikaly tak rytmické a harmonické struktury, které jsem dopředu nedokázal předvídat. Snažil jsem se modulovat i Craigův signál, ten byl ale příliš hlasitý (klávesista Craig Taborn – pozn. autora ). Mým snem je zmixovat celou kapelu do jednoho komplexního zvukového signálu, se kterým budu dále pracovat. Pravdou je, že víc než na kytaru hraji na vlastní kapelu.
Před deseti lety vás však magazín Guitar Player označil za nejlepšího experimentálního kytaristu. Co je podstatné pro mladého hráče k vybudování vlastního individuálního stylu?
To je dobrá otázka, na kterou je ale nesmírně těžké odpovědět. Individuální styl znamená mít co svou hudbou říct a nedělat ji jen pro ni samotnou. Mnozí tímto způsobem vyjadřují ústřední myšlenku uměleckého vyjádření hudby.
V prvé řadě zapomeňte na konstrukce, protože v hudbě není podstatné, nakolik je dobře řemeslně udělaná. Musíte jí dát přirozený příběh ve svém nitru. Pokud se však hudebník snaží být individuálním a originálním, zůstává většinou úplně obyčejným. To co vás o hudbě naučí ve škole, nestačí, protože se jí musíte přiblížit reálnému životu. Být muzikantem pro mě znamená mít co povědět nejen o hudbě, ale i o životě, protože samotná hudba je nesmírně prchavá. Není možné ji přímo podchytit, protože je neustále v pohybu. Tento pocit zažíváme při koncertech, když mezi námi funguje deset minut úžasná chemie a zbytek vystoupení odsýpá bez výraznějšího impulsu. Přesně takový je reálný život a hudba, která z něho vychází.
Co se týče vzpomínaného ocenění – veskrze se nepovažuji za experimentálního kytaristu, protože o sobě přemýšlím jen jako o hudebníkovi. V posledních letech však pozoruji stále větší respekt ze strany kytaristů, když se mě ptají na různé technické věci, dosahování určité zvukovosti, efektů a podobně. Na tyto otázky nedokážu odpovědět. Doporučuji jim však, aby se svojí hudbou snažili o vyjádření reálného života. Přitom nezáleží, jakým způsobem se k tomu dopracují.
Jak jste dospěl k mixu drsného rockového zvuku s ambientními prostorovými strukturami a propojování světa „integrovaného hluku“ s elektronickou a akustickou zvukovostí?
Nemyslím, že je nevyhnutelné vydat se nejlehčí cestou přístupnou posluchači. Také jsem posluchačem hudby, to znamená stojím na vaší straně a uvědomuji si, že hledání cesty k hudbě není úplně přímočaré. V tom, jak posuzovat a přijímat hudbu, mi pomohly názory Ornetta Colemana, který kdysi řekl, že jeho cílem je dosáhnutí takové spontánnosti a energie, kterou do hudby vkládal v momentě prvního uchopení svého nástroje. To je pro mě nesmírně povzbuzující a pomáhá mi to jako posluchači a hudebníkovi zároveň při odhalování prvotní nevinnosti a čistoty v hudbě. V praxi to znamená, že poslouchám „hudbu“, při které nerozlišuji a neposuzuji, zda je to dobrá jazzová, rocková, anebo experimentální skupina. Když trávíte první chvíle s novou přítelkyní, ani tehdy takto neposuzujete, ale ve vytržení přijímáte celou osobnost takovou, jaká je. Tyto aspekty postrádám u dnešních mladých muzikantů, kteří se nacházejí na o mnoho vyšším stupni technické úrovně než my v jejich letech. Svou hudbu dokáží do detailů odůvodnit, přetavují do ní rozličné idiomy, ale navzdory tomu jim chybí nejpodstatnější schopnost: otevřeně naslouchat a taky otevřeným způsobem hudbu interpretovat. Starý německý jazyk tyto dva typy hudebníků výstižně rozlišoval; obyčejného interpreta pojmenovával musiker a skutečného hudebníka musikant .
Mou snahou je zůstat muzikantem, protože nestačí ovládat virtuózní techniku, na kterou dnes najdete nespočetné množství kytarových škol, tabulatur či jiných pomůcek. Když vyhrajete kytarovou soutěž, neznamená to, že máte svou hudbou i co říct.
Nebylo pro mě jednoduché dospět do stádia improvizované hudby, kterou hraji dnes. Celý život jsem svázaný komponováním, odlišnou organizací hudby do předem určených struktur tak, jako je píšu na notový papír. Tento odlišný způsob hudební komunikace mi vyhovuje navzdory takřka mizivému prostoru pro interakci skladatele s interpretem. Za dvacet let jsem složil množství filmové hudby, při které jsem se snažil především podpořit samotnou dějovou linii. Nikdy to však není tak čisté a upřímné, jako na pódiu s mojí kapelou.
V rámci kurzů Music for Young Composers jste měl možnost studovat u Leonarda Bernsteina. Pomohlo vám to v hudebním myšlení?
Bernsteinova víkendová sympozia jsem spolu s mnohými dalšími studenty navštěvoval několik měsíců. Byl jsem však nesmírně mladý a dosah těchto kurzů jsem začal vnímat až o mnoho let později, když jsem se začal aktivně věnovat komponování. Právě v začátcích mě ovlivňovala hudba Bartóka, Barbera, Bernsteina, Coplanda, Šostakoviče, Schoenberga… Tyto vlivy jsou dnes rozpoznatelné nejen v mojí hudbě, ale všude kolem nás.
