„Po koncertě ve Philharmonic Hall (29. 9. 1972) jsem si poprvé uvědomil, jaké bariéry nová Davisova hudba vytváří. Mladí lidé byli nadšeni, protože byli uvedeni do světa hudby, kterou předtím nikdy neslyšeli. Staří jazzoví fanoušci byli zmateni, někteří dokonce rozezleni. Po koncertě přiletěl do šatny jeden kritik a říká, Milesi, doposud jsem následoval každý váš hudební krok, ale nemůžu se dostat na místa, kde se nacházíte teď! Miles se na něj podíval a vyprskl: Co si sakra myslíš, že bych měl dělat, čekat na tebe, až se tam dostaneš?“ Tahle vzpomínka Davisova perkusisty Mtumeho asi nejlépe ilustruje kontext, ve kterém vznikaly studiové pokusy, jež nyní vyšly v boxu The Complete On The Corner Sessions. Miles skutečně nečekal, ale předvídal.
I v případě nejnovějšího Davisova kompletu platí, že jeho titul je spíše zavádějící. Na šesti kompaktech zde najdeme nejen záznamy z nahrávacích frekvencí k On the Corner, ale i Big Fun či acid-funkové Get up with it. Mimo to je tu množství nesestříhaných verzí skladeb již vydaných, respektive těch, které dosud ležely v trezorech Columbie. Přestože tu nenalezneme vše z období let 1972?-?1975, jak je deklarováno (ve studiu vznikalo mnoho verzí stejných témat, z nichž producent Bob Belden vybral jen nejzdařilejší), i tak lze říci, že box často spojuje nespojitelné: rozličné sestavy s rozdílným zvukem či zamýšleným konceptem. Jednoduše řečeno, Davis usilovně hledal, ovšem jeho hudební názor se vyvíjel, a proto to, co dělal v roce 1972 (řekněme street funk), nelze jednoduše zahrnout do souboru věcí, které dělal po roce 1973 (i ve studiu se přiblížil přímočaře rockovému pojetí, které ventiloval na koncertech). Název je tedy spíše marketingovou berličkou.
Nicméně některé spojnice tu nalézt lze. Je to potlačení výrazných hráčských individualit ve prospěch neúprosně repetitivního rytmu. Hráče jako Corea či Hancock v té smršti polyrytmů jen obtížně rozeznáte a vlastně to není ani podstatné (první vydání alba dokonce vyšlo záměrně bez jakýchkoli informací o hráčích), neboť úloha sólových nástrojů je zde zhruba stejná jako ve stylech jako drum0n0bass či techno, jejichž vznik v této době Davis bezpochyby anticipoval.
Hlavním hrdinou je tak Michael Henderson. První explicitně ne-jazzový hráč v Davisově skupině byl od základu funkový basista, který do svých devatenácti stačil hrát s Marvin Gaye, Arethou Franklin či v R&B formacích Stevieho Wondera. Jeho zázemím bylo detroitské Motown Records, a nikoliv bop či swing. Davis měl pro jeho výběr dobrý důvod: jeho idoly byli teď James Brown a Sly Stone, a nehledal walking bass k podpoře sólistů v klasickém sledu témat, ale syrový a neúprosný groove, geniálně jednoduchý sled několika tónů, které by v hypnotické pravidelnosti pohltily vše ostatní. Například v nesestříhané verzi Helen Butte/Mr. Freedom X (CD 6) bez problému opakuje prakticky stejnou basovou figuru tří až pěti not v rámci jednoho akordu více než dvacet minut. Drobnými obměnami či změnami tempa zajišťuje, že nikdy nenudí, ale zároveň svírá přítomnou sbírku individualit v těsném objetí. Šlo o trend, který Davis experimentálně rozvíjel s koncertním bandem Bartz/Jarrett/Henderson, a který vrcholil na podzimním evropském turné 1971. Keith Jarrett svým elitářsky jazzovým přístupem vytvářel ve stále více funkující rytmice znatelné tenze, ale na tomto kompletu už jej nenajdeme.
Davis sice poslouchal dobový funk (James Brown, Sly Stone, George Clinton) a měl pocit, že svou příliš esoterickou hudbu musí přiblížit mladému černému publiku, nicméně zároveň chtěl jít mnohem dál, okořenit taneční hudbu o evropské avantgardní impulsy. Proto dalším mužem v pozadí je tu nesporně Paul Buckmaster, klasicky školený britský cellista a skladatel s oblibou v jazzu. Ačkoli jeho vliv na On the Corner
není radno přeceňovat, byl to on, kdo Davise seznámil s avantgardním Karlheinzem Stockhausenem a nepřímo ho i upozornil na nečekané spojnice mezi Bachem a konceptem harmolodie Ornetta Colemana (ve kterém jsou rytmus, harmonie i melodie považovány za samostatné a nezávislé entity). V době nahrávání On the Corner (1972) přespával Buckmaster dva měsíce u Davise doma. „Přivezl jsem s sebou některé Stockhausenovy nahrávky, z nichž dvě kompozice, Gruppen a Mixtur, pracují s velkým komorním orchestrem deformovaným skrze kruhový modulátor. Kdesi v Mixtur je pasáž se sólem trubky, která mi připomínala některé Milesovy věci. Nevím, jestli Miles znal Stockhausena, ale jakmile jsem ty desky přinesl, velmi ho zaujaly a přehrával je po celém domě několik dní po sobě,“ říká skladatel v knize Paula Tingena Miles Beyond. Jak Tingen podotýká, při psaní a aranžování pro Davise se Buckmaster inspiroval Stockhausenovým konceptem kontrastujících elektronických textur a tradičnějších zvuků. Ale tam, kde Stockhausen vytvářel pnutí akustickými nástroji, chtěl Buckmaster použít cirkulární funkové a rockové rytmy. Chtěl vytvořit hudbu, která by spojila afroamerickou rytmiku s velmi abstraktními zvukovými plochami, které obdivoval i u Stockhausena. Tento záměr je jistě nejzřetelněji realizován v Rated X : trubka zde ani není, ve skutečnosti zde nesóluje nikdo, jen je tu do ostrého protikladu postaven zběsilý 4/4 rytmus Al Fostera (podporovaný jednoduchou, zato důsledně opakovanou basovou figurou Hendersona) a abstraktní plochy bez zřetelného tématu vytvářené elektronickými varhanami (Cedric Lawson). Výsledkem je hypnotické opojení podobné tomu, které můžeme o dvacet let později zažívat při techno či drum0n0bass setech dídžejských hvězd. Rated X je jedna ze skladeb kompletu, která si s konjunkturou podobné elektronické hudby v 90. letech sama řekla o remix (také byla zremixována), ale ve skutečnosti jej vůbec nepotřebovala; Davis se tu jeví jako vizionář par excellence a vůbec nezáleží na tom, zdali této hudbě budeme říkat jazz. Jednoduše něco z jeho hudby dává smysl až dnešním uším.
Velká část materiálu obsažená na The Complete On the Corner již byla publikována dříve. Co je nového? Fanatické davisology potěší nesestříhané master verze provokujících opusů jako On The Corner či One And One , které poodhalují proces, ve kterém slavná deska vznikala. Později nahrané skladby (zejména s již redukovanou zájezdní kapelou roku 1973) zdaleka nezní tak sofistikovaně a nápaditě jako frekvence k On the Corner; některé také již známe (i když pod jinými názvy) z koncertních záznamů, ale jednoduchost, která byla na pódiu jednoznačnou improvizační devizou, je ve studiu zjevně spíše přítěží. Chronologicky nejmladší, a zároveň jednou z nejkratších skladeb, je lehká funková balada Minnie (CD 5). Nahrána 5. května 1975, tedy těsně před tím, než se Davis pod tíhou svých závislostí a zdravotních problémů na několik let odmlčel, už ale ve skutečnosti míří docela jinam než celý komplet. Tématem (založeným na hit singlu Lovin` You soulové zpěvačky Minnie Riperton) i strukturou naznačuje návrat ke konvenční písňové formě, již stačil Davis plně rozvinout znovu až po svém „pop-jazzovém“ comebacku v 80. letech.
Šest kompaktů tak opisuje smyčku od takřka orchestrální barevné zvukovosti On the Corner, přes syrový kytarový jazzrock let 73-74, až ke zmíněnému pop songu. Mnoho z toho už zdaleka dnes (ani jazzové) kritiky tolik neprovokuje, ale Davisova genialita tomu chtěla, že téhle hudbě můžeme patřičně porozumět až s dvacetiletým odstupem. Nový davisovský komplet má jisté mouchy (chybné označení některých titulů, nepříliš obsažný booklet), přesto nepochybně představuje snímek, před kterým by se patřičně otevřený jazzový posluchač neměl uzavírat. Že by jej sám Davis v takovéto souborné (a občas i tápající) podobě nikdy nevydal, už je věc docela jiná.
[block background=“#e5e5e5″]Miles Davis
The Complete On The Corner Sessions
Miles Davis – trubka, Pete Cosey, Reggie Lucas – kytary, Herbie Hancock, Chick Corea, Lonnie Liston Smith – el. piano, syntezátor, Dave Liebman – saxofony, flétna, Bennie Maupin – basklarinet, Michael Henderson – baskytara, Al Foster, Jack DeJohnette – bicí, Mtume, Don Alias – perkuse a další. Nahráno: New York, 1972-1975 (reedice a bonusy). Vydáno: 2007. 6 CD Columbia/Legacy 88697062392 (distribuce Sony BMG).[/block]
