Morava je líheň dobrých dirigentů, zdá se. Jakub Hrůša se narodil v Brně a toto město stále považuje za svůj domov. Vyrůstal v rodině architekta a stal se jedním z dětí, které poprvé vyzkoušely projekt základních škol s rozšířenou výukou hudební výchovy. Na základní škole začal hrát na klavír, později na žestě. „Gymnázium mi pak připadalo jako lepší varianta,“ popisuje okliku, která ho nakonec dovedla k taktovce. „Nebyl jsem tehdy stoprocentně přesvědčen, že chci dělat skutečně jen hudbu. Natrpěl jsem se ovšem něco pod tíhou různých fyzik a chemií…,“ přiznává s úsměvem. Přesto považuje gymnázium za zásadní pro své zázemí. Zkušenosti hráče ve studentském orchestru a dirigentský vzor kamaráda nakonec přispěly k jeho rozhodnutí, co dál. „Přišel jsem především do kontaktu s profesorem Holišem, který působí v Janáčkově opeře v Brně,“ vypráví Jakub. „Společně jsme si vytkli za cíl dostat se rovnou na AMU, a to se k mé velké radosti podařilo.“ Za štěstí považuje mimo jiné to, že jej jeho pozdější profesor na AMU Radomil Eliška již v prvním ročníku podpořil v záměru jít na soutěž Pražského jara, na které získal čestné uznání poroty a dvě ceny pro nejmladšího a nejúspěšnějšího českého kandidáta. Jakub, který letos dokončil magisterské studium ve třídě Jiřího Bělohlávka, měl už možnost dirigovat skoro všechna česká tělesa – dá se říci: s výjimkou České filharmonie a FOK. Podílel se také na dvou inscenacích v Národním divadle. S Pražským studentským orchestrem, jehož je od roku 2001 šéfdirigentem, často koncertoval i v zahraničí. V roce 2002 s ním na mezinárodní soutěži studentských orchestrů v belgickém Neerpeltu dobyl 1. místo a ocenění „Summa cum laude“, v roce 2004 s Českým studentským orchestrem uzavřel berlínský prestižní festival „Young Euro Classic“ díly, jako jsou Janáčkův Taras Bulba nebo Mysterium času Miloslava Kabeláče. Těchto úspěchů se „svými“ orchestry si velmi váží. Cítí jednoznačnou potřebu uvádět soudobou hudbu: premiéroval například operu Marka Ivanoviče Dívka a smrt , poměrně mnoho děl svých vrstevníků. Soudobá hudba a vztah skladatele a dirigenta, který vzniká při uvádění premiér, jsou také námětem Jakubova doktorského studia, které ho na AMU čeká. V jeho rámci vyjede také na stáž na Hochschule der Künste v Berlíně.
Jak by popsal svůj přístup k hudbě? Váhá. „Těžko se to slovně uchopuje… Prvopočáteční moment snad je, co mi hudba dává jako posluchači. Mohu-li mít jako posluchač intenzivní zážitek, mou snahou coby dirigenta je zprostředkovat takový dojem obecenstvu. Východiskem je vědomí, že je za určitých okolností možné obohatit lidi.“ Nepovažuje se za vyhraněný emocionální nebo racionální typ. „Jsem rád, když můžu dělat úkoly vyžadující hodně analytického vkladu, ale pokud skladba postrádá emocionální obsah, tak to jednoduše nemá cenu.“
„Rád například čtu, ale vlastně jsem téměř pořád ponořen v partituře,“ zamýšlí se nad dotazem ohledně volného času. „Právě dnes jsem se bavil celé odpoledne Pohádkou léta Josefa Suka, i když mě zrovna její konkrétní provedení nečeká.“ Tohoto autora si zamiloval a zvolil si jeho symfonii Asrael pro svůj absolventský koncert s Rozhlasovými symfoniky, přestože to mnoho lidí považovalo za zvláštní. Je však moc rád, že se tak rozhodl. Chtěl by se Sukovi věnovat i nadále. „To vystoupení bylo pro mě zcela výjimečné – nejen hudební náplní, i když tou především, ale také atmosférou,“ vzpomíná. Publikum a jeho odezvu Jakub považuje za velmi důležité. I z toho důvodu má často větší zážitek z poslechu živých nahrávek než snímků ze studií.
Vlastnosti, které Jakub Hrůša považuje za nejdůležitější výbavu dirigenta? „Když bych byl nucen odpovědět, tak bych mohl vyjmenovávat: pracovní ctižádost, vůle, charisma. Pokora vůči hudebnímu tématu,“ upozorňuje na příklad dirigenta Claudia Abbada. „Asi nejzákladnější bod je však schopnost obhájit své ideje při příchodu na stupínek. Jak říká jeden z mých hudebních učitelů, profesor Mirko Škampa, člověk může být ctižádostivý, sečtělý, cvičit a snažit se, ale když mu chybí to něco těžko popsatelné, čemu se nejčastěji říká talent, tak je to k ničemu. Četl jsem zrovna včera v pamětech Karla Böhma, jak na to téma trochu v nadsázce poznamenává, že pokud člověk v podstatě nedokáže vést orchestr, aniž by byl předtím v detailech perfektně poučený o všech věcech, které se jeho úkolu týkají, a aniž by měl v dirigování již dokonalou předchozí zkušenost, tak se to stejně možná nikdy nenaučí.“
Jeho itinerář začíná být stejně nabitý jako u řady jeho starších kolegů. Například na podzim odjede na několikatýdenní turné po Španělsku a v lednu jej čeká vystoupení se Slovenskou filharmonií. „Dá se říct, že neexistuje moment, kdy bych nevěděl, co studovat,“ uzavírá.
