Jména kultovních balkánských umělců Gorana Bregoviće a Emira Kusturici zná dnes téměř každý. Dalším hudebním géniem, který dokáže pracovat s tradičním balkánským zvukem i moderní hudbou s naprostou noblesou, je i Srb Dejan Pejović. Věhlas si získal jako skladatel filmové hudby, ale v jeho aktivitách má místo i divadlo, reklama, znělky či zvukový design. Po letech tvrdé práce a získávání uznání si konečně mohl dovolit dokončit svůj vlastní projekt Černo-bílý svět, který prezentoval nadšenému pražskému publiku na třetím ročníku festivalu Sen letní noci.
Když si chtěl o vás někdo, kdo zahlédl plakát na akci Sen letní noci, něco přečíst na webu, moc toho nenašel a i vaše osobní stránka je poměrně skromná. Donedávna jsem toto téma ani nijak neřešil a abych se přiznal, nikdy nebylo mým snem vystupovat naživo. Já jsem studiový člověk, který je obklopen prací. Nejvíce se věnuji filmové hudbě, která pro širokou veřejnost není nijak zvlášť významná. Často je zastíněná samotným filmem a zřídka se na ni někdo soustředí. A pokud ano, znamená to, že se film nezdařil (smích ). Tím trpí nejvíce režiséři, za kterými přijdou diváci s tím, že se hudba opravdu povedla. Automaticky je to pro něj propadák, protože se všichni věnovali hudbě. Mohli bychom tedy říct, že se kvalitní film i hudba zřídka potkají na jednom místě.
Ve vašem případě se to však povedlo už několikrát. Jen málokterý český divák je zná, ale velmi příjemně mě překvapilo, že jste podepsán i pod dvěma z mých nejoblíbenějších srbských filmů: Kad porastem biću Kengur a Profesionalac. Když jsem z provincie dorazil do Bělehradu, nemohl jsem se jen tak zapojit do práce na velkých projektech. Nikdo ti v takové fázi nevěří, ale já byl zase velmi dobrý jako zvukový inženýr. Tomu jsem se věnoval pracovně a zároveň to začal i dále studovat. U nás existuje akademie klasických umění, což jde úplně mimo mě, a žádná jiná, kde by se dala studovat hudba, není. Avšak na naší herecké fakultě existuje úsek s názvem zvukový design. Svůj obor jsem vystudoval a nyní ho rovněž vyučuji jako docent. Takže se věnuji dvěma různým směrům – za prvé to jsou filmy, kde jsem dělal design a montáž zvuku, a za druhé filmy, kde jsem se podílel spíše na muzice. Většinou jde o hudbu pro celý film. Když jsem začínal u Kusturici, dělal jsem na začátku pouze aranže. Dostanu téma, krátkou instrukci „Tohle se musí přizpůsobit trubačům!“ a já sednu a zpracuju.
Věhlas jste si získal hlavně díky hudbě pro film Gucha. Stejně se jmenuje i tradiční festival dechové hudby v srbském městečku Guča, zaměřený převážně na soubory hráčů na trubku. Povězte mi, kolikrát jste byl osobně na festivalu v Guči? Pouze jednou jsem si tam zajel. Dneska je z toho blázinec, ale jeho tradice je přes padesát let dlouhá. Tehdy tam hrálo pouze několik orchestrů z blízkých vesnic, kde se ta tradice pěstovala. Trubka má svou tradici hlavně z armády. Především vojáci na ně hráli během první světové války a následně i po návratu domů. Guča začala v padesátých letech a tehdy svoje opodstatnění měla. Ti muzikanti neměli žádné hudební vzdělání a hráli pouze to, co slyšeli, a to, co jim hrával v mládí otec a děd. Tohle se tak nějak udržovalo do našich pekelných devadesátých let. Nechci tu rozvíjet teorie, že se do toho začala plést politika a ovlivňování poroty apod. Spíše mě překvapil přírůst mnoha nových kapel bez jakéhokoliv vyššího smyslu. Ze specifické kvality se stala směska, kde si může zahrát úplně každý, co a jak chce. Tudíž tato událost pro mě nemá žádný hlubší význam. Jel jsem tam pouze jednou, protože jsem musel právě kvůli filmu Guča.
Režisérovi se líbila moje práce u Kusturici a chtěl, abych mu byl nápomocen opět jako aranžér. Muziku měl dělat známý jazzman Duško Gojković. My jsme si společně domluvili několik pracovních schůzek, protože se jedná o světově uznávanou osobnost, ale nemá moc společného s naší tradiční hudbou, natož aby to uměl zahrát. On to však chtěl za každou cenu dělat s tím, že to umí. Po dvou třech schůzkách jsem se omluvil s tím, že to s tímhle člověkem nejde, protože je až příliš daleko od toho, co se od nás vyžaduje. Řekl jsem jen: „Děkuji za příležitost, nic mi nemusíte platit, nashledanou.“ Asi za týden mi zavolali, že tu situaci pochopili, a nabídli mi složit veškerou hudbu podle sebe. Tohle pro mě byla vstupenka do velkého světa. Při práci na tomto filmu jsme se shodli, že chceme dosáhnout maximálního realismu. Kolik trubek ve filmu, tolik i v hudbě! Takhle mi to vyhovovalo, protože jsem měl ve své práci jasno a připravil jsem ji ještě před samotným natáčením. Možná kdybych viděl prvně film, asi bych složil něco jiného, ale pro účely playbacku jsem chtěl mít vše předem, aby ostatní mohli pouze hrát (smích ). Zde jsem využil své dosavadní zkušenosti s trubači. Já jsem původem z té oblasti, ale překvapivě jsem k této hudbě nikdy netíhl a ani doma jsem ji téměř nikdy neslyšel. Chodil jsem ale do školy hned vedle kostela, kde byly každou středu a sobotu svatby, na kterých trubači hráli.
Koncem devadesátých let jsem byl ve svém okolí znám tím, že dokážu tento druh hudby simulovat na klávesy. Využívalo se tedy mých služeb, pokud se někdo nechtěl trápit se sháněním celého orchestru – dát jej dohromady není opravdu nic snadného. Takhle jsem přebíhal od studia ke studiu, dokud mě někdo nepřivedl ke Kusturicovi s tím, že by to chtěli slyšet hotové, ještě než si přivedou orchestr, který by to jen přehrál. Tohle byla výborná zkušenost. Zmiňovaná Guča mě posunula dále hlavně proto, že náš bulharský koproducent poslal hudbu lidem z evropské filmové akademie, a jednoho dne mi napsali, že jsem nominován na hlavní cenu Felix. Pak už šlo všechno snadno.
Ocenění máte více, dokonce dvě ze Spojených států (vč. International Songwriting Competition 2003). Jaký měly pro vás tehdy tyto ceny význam? Znamenalo to pro mě hodně, protože se porota skládala z lidí, kteří pro mě v mládí dost znamenali, ale zároveň nemají nic společného s world music. Pamatuji si, že tam seděl Pat Metheny a B. B. King, takže lidé, které jsem poslouchal jako kluk. Do této soutěže se přihlásilo třicet tisíc prací. Dostat se do užšího výběru mi přišlo nemožné, proto mě to tak potěšilo. Navíc, když si vezmu, že jsem vše tvořil ve svém malém ateliéru o velikosti šest čtverečních metrů. Tehdy to byl úžasný vítr v zádech.
Na které nástroje umíte hrát kromě piána? Hraju rovněž na kytaru a basu, ale nejedná se z mojí strany o nic dech beroucího. Avšak pro potřeby psaní to postačuje.
Goran Bregović a Emir Kusturica si za ty roky kolem sebe vytvořili určitou kultovní auru. Jaké jsou vaše osobní dojmy ze společné spolupráce s Kusturicou? Stejně jako u jiných velkých umělců i on má svůj způsob fungování. Je jen na tobě, jestli se naladíš na jeho frekvenci, nebo ne. Musím uznat, že právě kvůli tomu je taková práce trochu náročnější, ale já jsem měl svůj klid, kdy jsem neustále pracoval a pak jsme pouze společně pracovali na nějakých úpravách. Byla to nesmírně užitečná zkušenost, protože mě to poučilo, že jde vše udělat lépe, ale také, že už můžu pracovat převážně pro sebe. Nedokážu si vzpomenout na něco ohromujícího ve spojitosti s ním, ale hlavně to pomohlo mému sebevědomí, protože i taková osobnost mi v podstatě nemá co vytknout.
Další věc, co vy tři máte společného, je určitá slabost pro cikánskou kulturu. Co vás osobně na ní tak fascinuje? Nevnímám to jako cikánskou kulturu. Mě osobně zajímala trubka jako nástroj. V Srbsku jsou totiž dva různé druhy projevů, a proto se taky moje kapela jmenuje Černo-bílý svět. Gentlemansky to vysvětluju jako klávesy na piánu, ale prvotní myšlenka byla právě ta různorodost dvou odlišných her na trubku, která mě fascinuje. Nebudu přehánět ani se přeceňovat, když řeknu, že jsem velmi seriózní znalec srbské trubky. Jsem dokonce schopen poznat, z jakého regionu daný styl pochází, především kvůli přidaným okrasám ve hře. S většinou hráčů jsem již spolupracoval a vím naprosto přesně, jakým způsobem kdo hraje. Většina lidí se tomu nevěnuje, ale pro mě existují dva naprosto odlišné světy. Ti co ovládají bílou hru, jednoduše neumí tu černou, a obráceně.
V dnešní době existuje i určitá mladá nová vlna, která naslouchala oběma směrům a fungují jako určití hybridi. Musím uznat, že nejsou vůbec špatní, ale zatím jsou tak dva nebo tři a čas ukáže, jestli dokážou ovládat oba směry na vrcholné úrovni. Teď jim jde hlavně o rychlost a energii.
Dejme tomu šedý svět.. . Ano přesně, šedý svět (smích ). Abych se nevyjádřil špatně, nejsem znalec romské hudby, ale trubky ano. A to hlavní, co mě zajímá, jsou muzikanti, které umím rozdělit pouze na dobré a špatné. Existuje i teorie, ke které se přikláním, že dříve byli romští hráči lepší, protože to bylo jejich hlavní zaměstnání. Jezdili hrát na svatby a pohřby, což je u nás velmi zakořeněno, a ti druzí, tradiční hráči měli svoje pole a jiný život, a pokud hráli, tak jen na nějaké zábavě o víkendu. Pokud hraješ dvakrát do týdne, tvoje forma není bůhvíjaká oproti těm, co hrají denně na ulicích apod. Umí tak hrát mnohem rychleji a snadněji se přizpůsobují svému okolí. Dnes si však mnoho z nich uvědomilo, že by se tím mohli i živit, a tak ten můj jasně definovaný svět šedne (smích ).
Pokud budeme v této myšlence pokračovat, v jednom z dřívějších rozhovorů jste zmínil, že zastánci bílé hry se drží jasných struktur a vyznavači černé hry improvizace. Je pro vás improvizace důležitá a myslíte si, že hudebník potřebuje prvotně dostatek zkušeností, aby se mohl věnovat improvizaci? Pokud spolupracuješ s vyznavačem bílého zvuku, obdržíš přesně to, co jsi zamýšlel. Například když něco od muzikantů potřebuju, vše si předem připravím na syntezátorech, kde se díky novým technologiím reálu dost přiblížím. To vše jim následně pošlu a oni se to za dva týdny naučí, a pak to spolu přes noc nahrajeme přesně podle zadaných instrukcí. Tudíž tě nemohou rozčílit, ale ani překvapit. Dostaneš jen to, co sis udělal sám, akorát naživo. U cikána se vše odvíjí od toho, jak vstal a jaký má den. To co mu zadáš, hraje minimálně z třiceti procent jinak, protože tak, jak melodii pochopil, ji okamžitě rozvíjí dál. Romové nedokážou hrát systematicky. Oni to prostě musí ozdobit po svém. Může se tak stát, že dostaneš něco, co jsi nepředpokládal. S tím se pak dá dále pracovat a pokud se přidá určitý dohled, dají se vytvářet úplně nové nečekané tvary. Na druhou stranu se může také stát, že to zajde příliš daleko a výsledek je k ničemu. Tudíž raději pracuji s profesionály, kteří mi zahrají přesně to, co chci, a pokud mám příležitost hrát s vrcholnými hráči, popustím trochu uzdu fantazii. Jako v případě Marka Markoviće, který okamžitě ví, co má hrát, a následně se telepaticky doplňujeme. To jsou však velmi specifičtí hudebníci a v Srbsku jich je tak pět.
Dost často dostáváte i otázky na současnou srbskou filmovou hudbu. Máte i vy podobný názor, že dnešní tvorba filmové hudby je čím dál více přizpůsobená konzumní podstatě filmu, což přirozeně vypovídá i o její kvalitě? Bohužel to není problém jen filmové hudby, ale i hudby jako takové, takže s tímto tvrzením plně souhlasím. Co mě však trápí nejvíce, je masivní expanze srbské etno hudby, za kterou se považuje téměř cokoliv. Jen tak se spojí pět lidí, překopou nějakou tradiční srbskou píseň, okamžitě s tím jedou do světa a na něco si hrají. Nejhorší je, že jim to většinou projde, protože vzdálený posluchač, dejme tomu v Mexiku, nic takového nezná a přijde mu to zajímavé a jiné. Ani ho za tu „exotiku“ nemrzí dát pár stovek a „hudebníci“ jdou zase dál. Takových lidí je dnes spousta a v Srbsku ten počet roste, protože si mnoho lidí uvědomilo svou šanci. Za hudbu se již neplatí, vše se stahuje a jediná možnost výdělku je hraní naživo. Takhle ta kvalita upadá a s tím přirozeně i filmová hudba, a to abych byl přesnější: světová! I středně vzdělaný posluchač si může v hollywoodské tvorbě všimnout efektu „Copy-Paste“. Je to jedna a ta samá hudba, jen trochu upravená. Zřídka si dnes někdo může dovolit investovat do originální hudby. Já jsem právě díky této situaci našel konečně čas, abych dokončil své album Černo-bílý svět. Až loni jsem se na to vrhl, když jsem dokončil vše ostatní, a to na tom pracuju od osmadevadesátého roku, kdy jsem napsal první píseň.
Mám pocit, že pro mě již není uplatnění, protože se dnes vyrábějí filmy, kde hudba není potřebná. Instrukce typu „udělej tam něco, nějak takhle; stejně ten film není nic extra a půjde to hlavně do DVD distribuce“ mě celkem uráží. Tyhle zakázky jsem přenechával svým přátelům a asistentům a sám jsem se tomu jednoduše přestal věnovat. Jednoho dne jsem si řekl, že začnu nový list, protože tenhle průmysl šel někam úplně mimo, a budu dále nápomocen pouze vybranému okruhu režisérů, kteří za to stojí.
Těch filmů, které si to zasloužily, je skutečně velké množství, ale českého čtenáře a diváka by asi nejvíc zajímal váš podíl na českém filmu Proměny. Producenti filmu se na mě obrátili přes Bobana Dedeiće, se kterým se známe ještě přes Kusturicu a od té doby jsme přátelé. Pokaždé mě doporučuje, když někdo potřebuje balkánskou hudbu s tím, že má toho pravého (smích ). Tak tomu bylo i v tomto případě, když mi volali z Itálie, že mají zajímavý film a rádi by se mnou spolupracovali. Použil jsem tak svou klasickou „vizitku“. Nechal jsem si poslat co nejvíce informací a následně dal dohromady minutový zvukový záznam, který jim má dát představu, jak to chci udělat. Prosadil jsem si vlastní „nekrášlenou“ produkci a společně s několika muzikanty bylo vše hotovo za tři dny. S režisérem Tomášem Řehořkem jsme se i seznámili a ještě udělali pár úprav, ale celkově to byla velmi příjemná práce. Nemůžu si jen vzpomenout, jestli jsem vůbec viděl finální verzi filmu.
Časem jste se dostal i k muzice pro divadlo. Je pro to z vašeho pohledu potřebný podstatně odlišný přístup? Tady odlišného přístupu skutečně je potřeba. Dokonce bych se nebál říct, že je hudba při tvorbě představení důležitější než u filmu. Hudbou hercům vytváříš strukturu a načasování, kdy mají promluvit. Ty jsi v podstatě vůdce představení. Měl jsem to štěstí, že jsem pracoval na několika povedených představeních, kde bylo i hodně muziky. Je to zajímavá zkušenost především z toho důvodu, že můžeš pracovat s živým materiálem. Ve filmu dostaneš vše na pásku a pouze dodáváš svou část do už hotové věci. V divadle máš šanci představení dotvarovat i díky chybám herců, ale hlavně dopředu nevíš konkrétní délku muziky, kterou použiješ. Tady je to i občas o nervy, když aktéři chodí na pódium nelogicky apod. Nezapomenu na své první divadelní představení po letech ve filmu. Hrozně jsem se zlobil, protože vše bylo až příliš nejasné a neprecizně rozplánované i v rámci délky hudební stopáže. Nic nepasovalo, a tak jsem si vyžádal, aby mi natočili celou zkoušku, abych věděl, kam mám co vkládat (smích). Od té doby jich bylo pár desítek a rozhodně vnímám tuhle práci jinak než film. Velmi intenzivně jsem každé představení prožíval, ale zároveň jsem rychle pochopil, že každý se nenarodil pro to, aby dělal pro film i divadlo. Vyžaduje se něco trochu jiného od hudby, aby to mohlo publikum pochopit. Všechno není v těch jasných hollywoodských barvách: 100 smyčců, 300 vokálů, aby se dosáhlo grandiózního efektu. V divadle je nejčastěji jen pár sólových nástrojů. Mně osobně minimalismus vyhovuje a dosáhne se té specifické atmosféry.
Spolupracoval jste se známou americkou zpěvačkou osmdesátých let Cyndi Lauper. Jakou reputaci si u vás získala po filmu Here And There? Cyndi se ve filmu objevila jen v jedné krátké scéně, ale hlavní roli tam měl její muž. Režisér mě naháněl tak rok, abych pro tento film dělal muziku. I jejímu muži se má tvorba náramně líbila a chtěl, abychom se Cyndi na hudbě pracovali společně. Co se nesmí opomenout, je to, že ona je hvězdou i nyní. Nevím, jestli i nadále světově, ale rozhodně se jako hvězda chová. Není tak možné s ní lehce vycházet, protože ona musí mít za každou cenu poslední slovo. Nerad bych ve spojitosti s naší spoluprací zmiňoval termín nepříjemná, ale přece jen musím říct nepříjemná! Cítil jsem, že bylo dost prostoru vytvořit kvalitní hudbu, ale ona se chtěla zuby nehty držet klasického přístupu a hlavně „náš výtvor“ ke konci předala svému producentovi s tím, že to dodělá on. Následně jsem jim ještě posílal dodatečný materiál a oni nebyli ani v nejmenším schopni to řádně zapojit. Když se mě na grandiózní premiéře v Americe ptali na tuto spolupráci, raději jsem mlčel. Co moje pocity ohledně toho filmu nakonec zachránilo, byla skutečnost, že podle lidí byl můj podíl výborný.
Významnou část vaší tvorby tvořily reklamy. Bylo jich podle mých zdrojů kolem sto padesáti a nepochybně jste si již vytvořil nějaký pracovní proces. Zajímalo by mě, jak k zadání přistupujete. Nastudujete si produkt, k čemu slouží, jak se má prezentovat, plus očekávání režiséra? Věnoval jsem se tomuto odvětví v letech 2001–2006 a bylo jich opravdu mnoho, ale jen ke sto padesáti jsem schopen dohledat podklady (smích ). Ale v této oblasti jsem dosáhl určité sytosti, přestože je taková práce příjemná, po čase i rychlá a velmi dobře placená. Avšak po tolika letech jsem už vážně nemohl.
Dělal jsem často zároveň zvuk i muziku. Když se však jednalo o významnější projekty s větším rozpočtem, byl potřeba tzv. „Pre-Production meeting“, kde si režisér řekne svoje. Následuje názor produkce, poté se navrhuje hudba a ze všeho se pak sepíše „Brief“ pro představu všech. Tyto schůzky jsem neměl rád a vyhovovalo mi, že v posledních letech mě lidé znali natolik, že jsem se těchto schůzek ani neúčastnil, protože mi plně důvěřovali. Dost často používali mou dřívější práci jako podklad a inspiraci pro tu novou (smích ).
Nakonec nám, prosím, přibližte své aktuální aktivity. Aktuálně se naplno věnuju svému projektu Černo-bílý svět a stav je takový, že je album dokončeno. Donesl jsem s sebou do Prahy i pár narychlo zmixovaných exemplářů, ale v nadcházejících dvaceti dnech chci vše finalizovat. Věřím, že do dvou měsíců by se album mohlo dostat na trh. Následovat bude propagace desky intenzivnějším vystupováním než dosud. Přirozeně pokud se to lidem neznudí (smích ).
A co další budoucí plány? Hned poté se vrhnu na jeden zajímavý film pojmenovaný Spomenik (socha/monument, pozn. autora) . Přesněji do dvou týdnů, hned co se vrátím z Prahy. Příběh pojednává o tom, že v jedné srbské vesnici chtějí postavit sochu Michaelu Jacksonovi. Aktuálně sháníme práva na jednu z jeho písní, abychom ji předělali v trubačském stylu. Podle scénáře starosta obyvatelům slíbí, že Michael Jackson dorazí i na odkrytí památníku. Tudíž se na jeho příjezd místní muzikanti intenzivně připravují. Chystáme však velmi seriózní hudební kulisu a bude to jistě další zajímavá práce.
