Senon Gaius Williams – baskytara, David Ralicke – saxofony, Paul Dreux Smith – bicí, Zac Holtzman – kytara, zpěv, Ethan Holtzman – klávesy, zpěv, Gordon „Nappy G“ Clay – perkuse, Chhom Nimol – zpěv, The Living Sisters – zpěv. Dengue Fever – produkce. Vydáno 2011. TT: 46:48. 1 CD Fantasy.
Posloucháme pokračování příběhu postupného odhalovaní výjimečnosti východoasijské popmusic vzešlé v 60. letech z mutace vesnické tradice s rockovou hudbou linoucí se z amerických vojenských rádií. Zatímco ale například v Thajsku uložili některé nahrávky k ledu pro jejich přílišnou obskurnost z vlastní vůle, v Kambodži byly zničeny záměrně. Genocidní režim totiž během několika let nechal povraždit na dva miliony lidí a oblíbení zpěváci šli na popraviště mezi prvními. Takřka nic po nich nezbylo, kambodžská popmusic kompletně vymřela. Některé zázrakem dochované kazetové nahrávky se však v roce 1997 dostaly do rukou amerického muzikanta Ethana Holtzmana a ten se po návratu domů spolu s bratrem Zacem rozhodl založit skupinu Dengue Fever , postavenou na surf-rockových verzích skladeb kambodžských hvězd Huoy Meas , Ros Sereysothe nebo Sinn Sisamouth . Punc všemu dodala v khmerštině zpívající kambodžská emigrantka Chhom Nimol , čirou náhodou na losangeleském Long Beach objevená karaoke zpěvačka.
„Chtěli jsme dát dohromady dost zvláštní projekt, v němž skloubíme naše hudební zkušenosti s reminiscencí na Kambodžu,“ uvedl Ethan ke zrodu skupiny, kterou přirovnal k Beach Boys na špatných drogách, to protože trvalou součástí jejího přístupu se stala humorná nadsázka, nikoliv pieta a lpění na původnosti. Celosvětově úspěšné třetí album Venus In Earth pak vyšlo na jaře 2008 na Gabrielově labelu Real World a Dengue Fever ho tentýž rok představili na pražském festivalu Respect.
Letošní novinka ze sebe kambodžské vlivy nesetřásla, ačkoliv jde o kompletně autorské album. Vnímáme je ale už jen jako jeden z mnoha pramenů slévajících se do sofistikovaného řečiště surfujících kytar a sborových vokálů, kvílejících varhan farfisa, rané psychedelie na způsob Doors a Jefferson Airplane s přiznanými ozvěnami B52 nebo afrobeatu. Vysoký hlas zpěvačky, střídající khmerštinu a také angličtinu, si uchoval kambodžskou autenticitu nejvíc ve skladbách Sister In The Radio (ta se dokonce vrací k bolestivému tématu nucené emigrace) a Uku ; jindy ale v milostné Thank You Goodbay slouží bezuzdnému vtipkování: dechy, klávesami, sladkými sbory a recitací vygradovaná imitace diskotékového kolovrátku Blondie s textem „nashle, jste ale jen další razítko v mém cestovním pasu“.
Funky „flirtování s děvčaty a nakažlivými nemocemi“ Only A Friend připomíná The Who, kdyby využili jazzový saxofon, ovšem jen s mužskými hlasy. Instrumentální jazz-rocková Kiss of The Bufo Alvarius představuje užívání si psychedelie už samotným názvem: jed ropuchy bufo alvarius obsahuje psychotropní látky a znali ji i kalifornští hippies.
Albem všude prosvítá surrealistický a laskavý humor („Moje dívka miluje všechno na pláži, snad jen s výjimkou vody, písku a slunce“) jako signál dneška a naděje. To je na něm sympatické, že nic neskrývá, nehraje si na spasitele.
Kapitolu o kambodžské hudbě v prestižní encyklopedii The Rough Guide To World Music otevírá fotografie amerických Dengue Fever, což je možný vděk za to, že totálně zničenou kulturu pomohli proslavit a tím i nastartovat. Dnes už mají všechno v rukou Kambodžané, zatímco my s Dengue Fever bezstarostně tančíme.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
