Cesta za úspěchem umí být pořádně trnitá a mnohým se nepoštěstí nikdy. V mnoha ohledech mají složitou startovací pozici umělci, kteří nepochází z nejvyspělejších zemí a dřít musí o to víc. Tuniský zpěvák a hráč na arabskou loutnu oud Dhafer Youssef vyrazil před třiceti lety zkusit štěstí do Vídně. Zpočátku neměl střechu nad hlavou, dokonce mnohdy ani co jíst, ale postupem času se vypracoval mezi elitu. Dobrým důkazem je jeho početná diskografie a nejnovější album Street of Minarets, kde hostují pojmy typu Herbie Hancock, Marcus Miller, Ambrose Akinmusire nebo Dave Holland. Aby toho nebylo málo, se skladbami nebyl v první fázi spokojen, a proto je v rozmezí mnoha měsíců přepracovával a zároveň musel absolvovat operaci poté, co zřejmě ze stresu přišel o hlas.
Jak se vám daří a co váš krk, jak probíhá rekonvalescence po operaci? Všechno už je v pořádku. Děkuju. Šlo o dost zásadní zkušenost, protože jsem vždy hodně pracoval a potřeboval jsem si uvědomit, že nemůžu neomezeně využívat své tělo a duši. Jsem zpátky, cítím se velice dobře a jsem mnohem opatrnější.
Zavedl jste tedy do svého denního režimu nějaké zvyky, abyste se lépe o hlas staral? Hodně mi pomáhá víno.
Od chorvatského zpěváka Gibonniho jsem před lety, když v Praze předskakoval Micku Hucknallovi (Simply Red), slyšel toto: „Na uklidnění krku rád piju Jägermeistera a z nealkoholických červené víno.“ (Smích). Snažím o sebe pečovat v mnoha směrech. Třeba hodně spím. Celkově bych mohl říct, že jsem na sebe dával pozor i dřív, ale když člověk hodně cestuje, tak nemá vždy přístup ke kvalitní stravě. Třeba pokud je na letišti nebo na nádraží. To už ale k této profesi patří. Po třiceti letech vystupování a koncertování má vaše tělo a především žaludek něco za sebou. S tím se nedá nic dělat a snažím se pouze vyvarovat chybám. Člověk se pořád učí.
Když si ale představíme období před třiceti lety, ke kterému se na nové desce vracíte, tehdy jste byl rád, když se přístřeší a něco k jídlu vůbec našlo. Rozhodně. Luxus tehdy nebyl ani z kategorie science fiction. Dodnes mám v sobě ten pud sebezáchovy a nemyslím si, že o něj někdy přijdu.
Z mnoha rozhovorů, nejen mezi umělci, mám pocit, že ti, kteří si prošli náročnými začátky, dokážou skutečně ocenit své pozdější úspěchy a privilegium, že se mohou věnovat umění. Nejde jen o to si ty nepříjemnosti zažít, ale také jimi projít a přežít. Stejně tak je velice důležité zůstat neustále ve střehu. Ten proces nikdy nekončí. Na začátku je nutné nějak přežít. V další fázi je potřeba najít svůj způsob uměleckého vyjádření a také se naučit pracovat s inspiracemi, aby bylo možné neustále tvořit. To mi mnohdy přijde ještě důležitější. Když mám hlad, jsem mnohem spokojenější, když se najím do polosyta. Nevadí mi, když mám trochu prázdnější žaludek, ale nemohl bych žít, pokud bych nemohl skládat a pracovat.
Tím, že jsem poloviční „Jugoslávec“, by mě zajímalo, jestli si vybavíte z Vídně balkánskou komunitu? Obrovské množství lidí z tehdejší Jugoslávie hledalo v první polovině devadesátých let před válkou útočiště právě ve Vídni a mnozí tam zůstali dodnes. Rozhodně. Celkově tito lidé vystihují podstatu života. Mají v sobě ten zmíněný pud sebezáchovy a beru je všechny jako rodinu. Když se jim podívám do očí nebo sleduji, jak se pohybují, okamžitě je poznám, protože se chovám stejně. Ani se jich nemusím ptát, čím si prošli, protože to z nich vycítím. Když jsem přišel do Vídně, vybudoval jsem si postupně mnohá přátelství. Bohužel řada lidí se, stejně jako já, rozprchla po světě. S mnohými jsem se setkal později, a tak je tomu neustále. Velice soucítím i s lidmi, kteří před válkou utíkají do exilu i dnes. Svým způsobem se já sám v „exilu“ cítím neustále. Asi za to může dlouhodobý pobyt ve Vídni, ale nejvíc doma se cítím na turné.
V tomto ohledu byla pandemie nekompromisní. Na druhou stranu, mnoho muzikantů ocenilo, že se jim paradoxně podařilo získat na své desky mnoho hudebních veličin, protože je jednoduše bylo možné zastihnout doma. Jak to probíhalo například v případě Herbieho Hancocka? Nic v životě nepřichází automaticky. Člověk dře, aby něco získal, vybudoval a někam se posunul. Mým cílem bylo si získat nějakou pozici na hudební scéně a na tom jsem roky intenzivně pracoval. Herbieho Hancocka nevnímám jen jako velké jméno na hudební scéně. On je pro mě prorok. Žíznivá mladá duše, která pořád hledá něco nového. Svou trnitou cestu absolvoval už hodně dávno a ten nadhled je z něj cítit. Beru ho proto jako velkou inspiraci, protože sám sebe nevnímá jako kapacitu. Je tu pouze pro hudbu. Když jsme připravovali novou desku a můj tým se mě ptal, koho bych tam chtěl mít, řekl jsem ve vtipu, že bych si přál si zahrát s Milesem Davisem. Jako druhá varianta mě napadl Herbie, protože snít můžeme kdykoliv a pro sny neexistují hranice. Naštěstí jsem tomu přání mohl jít trochu naproti, protože mě už v roce 2015 požádal, abych vystoupil na International Jazz Day v Paříži s kolegy typu Wayne Shorter, Ben Williams a Terri Lyne Carrington. S Herbiem jsme dokonce vystoupili společně, přestože jsme byli na zcela opačných okrajích pódia. Uprostřed tak třeba stála, za mě jedna z nejlepších jazzových zpěvaček vůbec, Dianne Reeves. Aby toho nebylo málo, tak mezi vystupujícími byla třeba i Annie Lennox. Celá plejáda významných hostů vystupovala mezi mnou a Herbiem. Vnímal jsem, že se na mě Herbie celou dobu snažil dohlédnout a očima nebo tělem se mnou interagovat, zatímco jsem zpíval s nimi. V průběhu celého večera jsem byl v sedmém nebi, ale zároveň jsem věděl, že něco tak úžasného zažívám jen teď a tady. Cokoliv tehdy Herbie odehrál, bylo důkazem génia. I proto jsem se snažil hrát jako o duši a z ostatních kolem bylo cítit, že mé odhodlání oceňují. Něco jsme v objetí odzpívali společně a někdo i upustil slzu. Dlouho jsem si přál, abych mohl tento zážitek přenést i na desku. Výsledkem je skladba Bal d âme, což je kombinace slov „bál“ a „duše“. Chtěl jsem tím zavzpomínat na setkání mnoha úžasných duší na unikátním koncertním bále. Rád také vzpomínám, že druhý den, po tom vystoupení v roce 2015, za mnou ráno u snídaně Herbie přišel a při tom si prozpěvoval jednu z mých melodií. Co může být úžasnějšího, než když si váš hrdina zpívá vaši hudbu? Proto, když jsem můj tým požádal, aby zkusili Herbieho sehnat, přišlo mi to jako přirozený krok. Mohl úplně v pohodě říci ne, a já bych se vůbec neurazil, protože je to vytížený člověk. Navíc hostování zas tak často nepřijímá. Vyšlo to a všem doporučuji, aby své sny nezatracovali.
„Co může být úžasnějšího,
než když si váš hrdina zpívá vaši hudbu?“
Další jméno, které mě na seznamu hostů zaujalo, je trumpetista Ambrose Akinmusire, který má mezi českými jazzovými muzikanty a muzikantkami mnoho fanoušků. Stejně tak mi o příjemné spolupráci s ním nedávno vyprávěl arménský pianista Tigran Hamasyan. Proč jste ale vy chtěl jako hosta právě jeho? S Ambrosem jsem měl tu čest spolupracovat už na své starší desce Diwan of Beauty and Odd z roku 2006. Přesně, jak říkáte, lidé ho milují za jeho vřelost. Nicméně, v první řadě je to velice unikátní trumpetista. Jsme dobří přátelé a obecně mám obrovskou slabost pro trumpetisty. Kariérně je někde mezi mladými talenty a starými mistry. Jako nikdo jiný na světě zní jak americky, tak zároveň i evropsky. To je přesně důvod, proč jsem ho na desce chtěl. Znám mnoho dobrých amerických hráčů, kteří nemají tak velký evropský cit a prostě zní americky na první dojem. Stejně tak znám řadu evropských hráčů a s mnohým jsem také spolupracoval, jako Arve Henriksen, Paolo Fresu nebo Markus Stockhausen. Ambrose má cit pro oba světy. a proto jsem ho na desce chtěl mít.
Když jsme mluvili o nevzdávání se svých snů, tak mě zaujal příběh písně Sudra Funk, jejíž základ jste napsal už před mnoha lety. Tehdy jste se ji ještě pod názvem Byzance snažil předat svému velkému vzoru Daveu Hollandovi. Kruh se uzavřel, protože je na desce mezi hosty. Obecně se držím zásady, že si pustím vše, co od někoho dostanu osobně, protože to chtělo odvahu a taky finanční investici. Jak reagoval, když jste mu ten příběh pověděl? Abych řekl pravdu, tak jsem mu to ještě neřekl (smích).
Nedokážu si představit, že se to k němu ještě nedostalo, když probíhá propagace k novému albu… Uvidíme se příští měsíc nebo nejpozději na jaře, tak uvidíme, jestli se to k němu dostalo. Pokud ne, povím mu to konečně sám. Na začátku hudební kariéry máte své „miminko“ a sen. Zmínil jste velice zásadní věc a to, když vám někdo něco předá, je v tom energie. Chtělo to čas a nejrůznější oběti. Pokud jde o Byzance, respektive Sudra Funk, nejde tu o mě, ani o Davea. Nejdůležitější bylo mít svůj sen a touhu něčeho dosáhnout. Nemáte co jíst, ale máte chuť jít kupředu. To pořád říkám mladým lidem: „Nestyďte se udělat ten krok navíc a prezentujte se!“ Samozřejmě se vší slušností. Dave je pro mě jedna z nejvřelejších a nejštědřejších bytostí, jakou jsem kdy potkal. On tehdy neudělal nic špatného. Domnívám se, že je poměrně vysoká šance, že se k němu má nahrávka ani nedostala. Všechny ty scénáře, co se s mou hudbou mohlo stát, když jsem ji předal jeho manažerovi, se odehrály pouze v mé hlavě. Nikdy jsem však za to nevinil nikoho jiného než sebe. Vůči Daveovi totiž cítím pouze vděčnost za to, co mi předal, aniž bychom se do té doby kdy potkali. Tvořil jsem a myslel při tom na něj, zatímco mi nevědomě předával svou hudbu. Vtipné je, že jsme si před časem tuto skladbu zahráli společně naživo a pořád jsem mu tu historku ještě nesdělil (smích). Jediné, co jsem mu řekl, je to, jak moc je pro mě důležitý a co mi předal, jako mladému muzikantovi a člověku. Jsem extrémně vděčný, jak se to po letech vyvinulo a je čest mít ho na desce. Dnes si lidé často stěžují, co všechno a koho všechno potřebují, aby se jejich projekt rozběhl. Nepotřebujete nikoho jiného kromě sebe. Jistě, občas bodne, když se objeví přátelská výpomoc, ale nikdo vám úspěch a spokojenost nezařídí. Tohle jsem pochopil skrz tuto zkušenost. Bylo to jako napsat vyznání lásky dívce a vzkaz vložit do láhve. Dostala někdy ten vzkaz, co jsem vyhodil z balkónu do řeky? Nakonec to není tak důležité. Hlavní je, že jsem to napsal, a to stačí. Vždy se objeví nová stránka příběhu a další lidé, kteří ve vašem příběhu mohou hrát nějakou roli. Hlavně nikomu nic nevyčítat.
Na závěr by mě zajímalo, jestli pracujete na nějakém dalším soundtracku? Nejsem zrovna fanouškem Spidermana, ale dodnes se náhodně vracím k hudbě, která pro mě hrála nějakou roli prostřednictvím filmového zážitku. Zároveň to musí být značná zodpovědnost být tvůrcem něčeho, co může hrát roli v životě mladého člověka a také impulsem vyhledat si vaši sólovou tvorbu. Filmová hudba je poměrně specifická oblast. Jsem velice spontánní a neustále toužím dělat vlastní hudbu. Na základě mých zkušeností můžu říct, že nejsem zrovna příznivcem toho, jak vznikají soundtracky. Má maličkost nebo má hudba tam nehraje klíčovou roli. Prioritou je film, a to je samozřejmě správně. Celkově jsem se do tohoto světa dostal úplnou náhodou. Jednou jsem byl takhle pozván do Londýna, abych zazpíval pro film jménem Black Gold, jehož soundtrack připravoval James Horner. Tehdy jsem vůbec nevěděl, o koho jde. Poskytli mi tehdy výborné podmínky ve všech ohledech. Bylo to zároveň jako poznat nového přítele. Nicméně, trochu mě zaskočilo, když mi řekl: „Dobře, předveď nám, co dokážeš se svým hlasem!“ Na to jsem reagoval slovy: „Podívejte se, já tady nejsem na tržišti. Váš film je mi u zadku. Pokud mě chcete pro film, poskytněte mi hudbu a já přidám vokál. Pak se můžete rozhodnout. Nebudu vám ale předvádět, co umím.“ Cítil jsem se hodně dotčeně, ale zafungovalo to. Místo původně plánovaných pěti minut, jsem jim poskytl čtyři až pět hodin materiálu. Tehdy začala naše spolupráce. Byl mými schopnostmi tak nadšen, že se mě snažil zapojovat do mnoha jiných projektů a jeden z nich je Spiderman. Ocenil jsem, že se velice rychle vykašlal na to, co si přála produkce, protože ve mně viděl něco, co si zamiloval. Práce na snímku The Amazing Spider-Man ale byla hodně náročná a těch neshod mezi ním a produkcí bylo hodně. Z mého týdenního pobytu na place se použilo nakonec nějakých dvacet sekund. Bohužel brzy nato James zemřel během letecké havárie. Víte vlastně, kdo je James Horner?
Ano, mám rád mnoho snímků, pro které připravil soundtrack, jako Čistá duše, Nepřítel před branami nebo Čtyři pírka: Zkouška cti. Po jeho smrti, vlastně ještě těsně před tím, jsem se rozhodl, že s tímto oborem končím. Už mě unavovalo, že to nejsem já, kdo rozhoduje. Jsem si vědom toho, že mnoho lidí používá mou hudbu pro své filmy, a to mi nevadí, ale nechci se už měsíce starat o cizí „miminka“. Je mi to ukradené. Mám svých vlastních dost. Omlouvám se za brutální a primitivní vysvětlení, ale tak to prostě cítím. Možná někdy změním názor.
[block background=“#e5e5e5″]Tuniský zpěvák a hráč na arabskou loutnu oud Dhafer Youssef se narodil v roce 1967 ve vesnici jménem Téboulba. Jeho dědeček byl muezzin, který svolával věřící k modlitbám. Ale stejně tak miloval hudbu z rádia a v raném věku propadl jazzu. Na počátku devadesátých let se začal protloukat ve Vídni a Paříži. Novinka Street of Minarets, na které vzpomíná na svého dědečka i posledních třicet let, je jeho desátou řadovou deskou. Na kontě má i řadu hostování a spolupráce na filmových soundtracích.[/block]
