Fenomenální zpěvák a hráč na arabskou loutnu oud Dhafer Youssef (45) se bezesporu postaral o jeden z nejvíce fascinujících posluchačských zážitků letošních Colours of Ostrava. Plynule přecházel od křehkých, sférických, mysticky působících motivů k temperamentnímu world jazzovému „odvazu“. Vykresloval celé krajiny pocitů, s hlasem čaroval v závratně vysokých falsetových polohách, s fascinující jistotou si pohrával s mikrotónovými intervaly a přitom působil dojmem, jako by šlo o nejsnazší a nejsamozřejmější věc na světě.
„Nikdy jsem nebyl moc na pilování techniky a cvičení. Spíš se snažím oprostit od veškerých tlaků a rušivých vlivů a nechat tělo, aby se stalo resonátorem hlasu,“ směje se umělec obdařený snad samotným Bohem, který se „narodil a vyrostl v Tunisku, žil v Evropě i Americe, zbožňuje japonské sushi, hraje s hudebníky z celého světa a odmítá brát zřetel na žánrové škatulky, protože všechno je přece muzika.“ Poslouchat Dhafera, toť ohromná lekce pozitivního kosmopolitismu a tolerance.
Dokážete komunikovat s tak odlišnými umělci, jako jsou norský nu-jazzový experimentátor Bugge Wesseltoft, kubánský pianista Omar Sosa, rázná funk-rocková rytmika Will Calhoun a Doug Wimbish nebo estonský sbor Vox Clamantis s repertoárem od gregoriánského chorálu po Arvo Pärta. Jak dokážete, že výsledek zní vždy tak krásně a přirozeně? Děkuji za kompliment. Ale nejsem si jistý, jestli se za tím schovává nějaké zvláštní tajemství. Jediné co vím, je, že spolupráce s jinými muzikanty a míšení žánrů vždy představuje delikátní záležitost. A já vlastně dělám jenom to, že se snažím neuzavírat svůj hudební vesmír a také ho nikomu nevnucovat. Když s někým pracuji, hledám v první řadě vzájemnou harmonii. Krom toho je vždy snadné pracovat s umělci, kterých si doopravdy vážíte.
Když jste samouk jako já, musíte být otevřený k okolí. Když jsem na louce, snažím se vcítit do trávy a květin, když v lese, tak do stromů a ptáků. A také jsem se nikdy nebál dělat chyby. Omyly jsou naprosto přirozená součást procesu učení a zjišťování, které možnosti fungují a které ne. Některá spojení se mi uskutečnit nepodařilo, jejich duch se při vší snaze o otevřenost prostě nedal sloučit. O nich se nedozvíte, protože nepřinesou výsledek. Jestli jsem se něco dozvěděl, tak že se na věci nesmí tlačit.
V Ostravě jste mimo jiné velmi sugestivně zpíval zhudebněné súfijské verše. Súfismus hluboce ovlivnil řadu muzikantů, od Johna Coltranea přes písničkáře Donovana třeba po Jona Hassella. Máte osobní vysvětlení proč? Je pravda, že velké množství hudebníků a skladatelů přiznávalo a přiznává vliv súfismu. Myslím, že tahle hluboká inspirace musí přicházet z mystických dimenzí. Podstatou súfismu je totiž hledání spirituální cesty. Podobné duchovní hledání může představovat také samotná muzika. Potom není divu, že se na své pouti se súfismem protne. Vlastností súfismu je jeho ohromná tolerance a otevřenost, snaha o dosažení svobodného osobního kontaktu s transcendentnem. Často právě prostřednictvím umění, ať už tance, hudby nebo poezie.
Se súfismem souvisí i váš poslední pódiový program The Dance Of The Invisible Dervishes, Tanec neviditelných dervišů. Ten na Colours nezazněl, ač světová premiéra proběhla loni v červenci. Můžete o něm něco prozradit? Hudba projektu The Dance Of The Invisible Dervishes spočívá především v mojí souhře s tureckým klarinetistou Hüsnü Şenlendiricim. Hraní s ním pro mě představuje naprosté vytržení. On vlastně nehraje, on prostřednictvím svého nástroje doslova zpívá andělským hlasem. V souladu s názvem našeho ansámblu diváci žádné derviše na pódiu nevidí. Ale myslím, že si je velmi snadno dokáží představit. Já je vnímám docela zřetelně.
Chystáte také album? Nahrávka nové desky už je hotová a vyjde 28. října. Krom toho, že na ní hraje Hüsnü Şenlendirici, povznáší ji přítomnost takových umělců, jako je kytarista Eivind Aarset (norský nu-jazzový hráč se zálibou v elektronicky modulovaném zvuku s Dhaferem spolupracuje dlouhodobě a slyšeli jsme ho i v Ostravě, pozn. aut. ), trumpetista Nils Petter Molvaer nebo turecký hráč na kanun (blízkovýchodní drnkací nástroj příbuzný citeře, pozn. aut. ) Aytaç Doğan.
Vzpomínáte na svoje vystupování s Ivou Bittovou v klubu Porgy & Bess v dobách, kdy jste žil ve Vídni? A dovedete si představit další spolupráci? Na tohle setkání si zachovávám dokonce velmi intenzivní a krásné vzpomínky. K Ivě Bittové cítím pronikavou úctu, její práci stále sleduji a obdivuji. Byl bych velmi šťastný, kdyby se naskytla jakákoliv možnost zase si společně zazpívat.
