„Usedne za klavír… bez kapely… začíná hrát a zpívat. Po několika okamžicích všichni pozorně naslouchají. Jsme zcela uchváceni technikou, rozsahem a čistotou jejího hlasu. Měla vše, po čem producent pátrá, když hledá mladé talenty.“ Takto vzpomínají Dave Grusin a Larry Rosen, producentská dvojice nahrávací společnosti GRP Records na první setkání s nevidomou jazzovou zpěvačkou a klavíristkou Diane Schuur, jenž jim umožnil televizní přenos koncertu pořádaného pro Bílý dům v roce 1982. Málokdo ovšem tehdy čekal, že její umělecká kariéra dospěje k tak rozsáhlému mezinárodnímu úspěchu. Dnes patří Schuur k vysoce uznávaným jazzovým a popovým zámořským vokalistkám a mnohdy je hodnocena jako „nová první dáma jazzu“.
Diane přišla o zrak záhy po narození v roce 1953 důsledkem nehody v nemocnici. K hudbě ji v raném věku přivedli rodiče a zajistili jí soukromého učitele klavíru. Na střední škole pro nevidomé se pak Diane seznámila s klavírní hrou v Braillově písmu. Coby zpěvačka postupně měnila pod vlivem Dinah Washington a Sarah Waughan gospelové a populární country melodie za soul a jazz a začala se intenzivně věnovat i jazzové teorii. A přestože její první nahrávky vyšly již v době jejího studia na střední škole, na profesionální hudební dráhu se vydala až po úspěšném startu s big bandem Ed Shaughnessyho na Montereyském jazzovém festivalu v první polovině sedmdesátých let. Dříve tichá a stydlivá slečna najednou objevuje život naplno: „Snažila jsem si užít trochu nezávislosti. Zapletla jsem se trochu s drogami, a tak jsem se postupně dostala na mizinu. Měla jsem problémy se postavit zpět na vlastní nohy a prosadit se po tom všem mi trvalo asi sedm let.“ Pro stejný festival ji objevil Dizzy Gillespie v roce 1979. Dokázala nadchnout nejen přes osm tisíc jazzových fanoušků, ale i tenorsaxofonovou legendu Stana Getze. Netrvalo dlouho, a po vydání první sólové desky Pilot of My Destiny podepsala nahrávací smlouvu s velkou GRP.
První album již pod novou značkou dostalo název po Dianine přezdívce z dětství Deedles . Kromě Stana Getze, který se ochotně uvolil roztáhnout nad mladou zpěvačkou křídla ochrany a podpořit její uměleckou kariéru, album spoluvytváří osobnosti jako Steve Khan nebo Dave Grusin. Třetí deska u GRP Timeless Grammy za nejlepší ženský výkon v oblasti jazzové hudby. Tento úspěch se jí dokonce podaří zopakovat o rok později s albem Diane Schuur and The Count Basie Orchestra . Album se stává jednou z Dianiných nejlepších nahrávek vůbec. Podle kritiků se dokázala vypořádat se svými vzory a dokonale splynout se zvukem legendárního big bandu. „Přestože místy pronikne slabá reminiscence výrazu Dinah Washingtonton nebo Elly Fitzgerald, je přeci jenom svá. Její robustní témbr umí dát bluesové lince fantastický švih.“ Diane Schuur je zjevně na vrcholu. Dostává se jí hojné pozornosti médií, účinkuje v televizních show a ve snaze neustrnout přešlapováním na místě, tíhne k projektům zavánějícím populární hudbou. V této době si Schuur vytváří vlastní styl, postavený na dokonale zvládnuté technice zpěvu a bezchybné intonaci. Při poslechu jejího plného, dobře rezonujícího hlasu člověk může stejně dobře vychutnat blues, profesionálně zvládnutý pop nebo jazzové standardy. Přesto se k Diane nejvíc hodí emotivně zbarvený témbr s výrazným vibrátem, vzdáleně připomínající jiskru Elly Fitzgerald. Ve srovnání s etablovanými hvězdami současného jazzového vokálu, jakými jsou Diana Krall nebo Cassandra Wilson, postrádá Schuurová magickou baladickou záhadnost. Spíše gospelový projev, na hony vzdálený mrazivým, temným náladám Shirley Horn, zedraným lamentacím Billy Holliday nebo klidu a střídmosti Astrud Gilberto, vyznívá v pomalých tempech v dnešní době poněkud zploštěle. Na druhé straně skvělé rytmické cítění, překypující energie a pozoruhodný smysl pro scat byly vždy Dianinými největšími trumfy. Jak zvláštní pro člověka se zrakovým postižením, jenže podobně euforicky cítí hudbu i Ray Charles nebo Steve Wonder. V neposlední řadě přispívá k image Diane Schuur konce osmdesátých a počátku devadesátých let vliv nahrávací společnosti a producentů jako je právě třeba Dave Grusin. Pokud Talkin' 'Bout You je ještě připomenutím ryzího rhythm and blues, Pure Schuur (1991) je opět nominováno na Grammy za nejlepší ženský výkon v oblasti tradiční populární hudby. Kompilace totiž představuje sólistku doprovázenou malou elektrickou kapelou, jindy velkoorchestrálním tělesem nebo smyčcovým orchestrem. Člověk se nemůže ubránit pocitu, že by chtěl producent z Diane Schuur vytvořit Franka Sinatru v ženských šatech. Podobně jako předcházející alba, tak i Love Songs (1993) a Friends for Schuur (2000) pod hlavičkou společnosti Concord Records pokračují v cestě směřující ke smooth jazzu a popu. Zlom přichází až s albem Love Walked In (1996), kde se Diane vrací ke klasickému swingu inspirována procítěným přednesem Dinah Washington. Snímek odráží vysokou profesionalitu a potvrzuje její zhoubnou všestrannost. Při srovnání tak výjimečné nahrávky například s Heart to Heart (1994), která vznikla spolu s B. B. Kingem, získate pocit, že zpívají dvě zcela odlišné zpěvačky. Posledním Dianiným počinem je výtečné album standardu Swingin' for Schuur (2001) natočené s legendárním trumpetistou a bandleaderem Maynardem Fergusonem, který se nechal slyšet: „Když jsem slyšel, že bych mohl nahrávat s Diane, myslel jsem si, že je to prostě skvělý nápad. Deedles má obrovský rozsah a neobyčejně silný hlas, jako sólista jsem se nemusel nijak omezovat nebo tlumit.“
