Do Prahy již po čtvrté zavítá Dianne Reeves. Jedna z největších žijících jazzových zpěvaček vystoupí na Jarním gala Strun podzimu v Obecním domě (14. 3.).
Svou pěveckou technikou a projevem vycházejícími z gospelové tradice patří do první vokální ligy, kam se propracovala nejen díky svému talentu a vysoké úrovni svých živých vystoupení, ale i díky bohaté a vyvážené diskografii především na značce Blue Note. Zpěvačka sice neskrývá své upřednostňování živého vystupování a osobní kontakt s publikem, kritika a posluchači si ale cení i jejích studiových projektů, jako byla alba Bridges (1999), The Calling (2002) nebo účelový formát přesahující hudbu k filmu Good Night, and Good Luck (2005). Jak je jejím zvykem, i na své zatím poslední album When You Know z roku 2008 Dianne Reeves zařadila vedle jazzových standardů i několik populárních písniček z pera Normana Whitfielda nebo Minnie Ripperton, k nimž přistupuje s vážností a nasazením hodným rodačky z michiganského Detroitu, kolébky soul-popového stylu spojovaného s nahrávkami Motown Records.
Po pravdě řečeno, když jsme krátce před Vánoci vytáčeli ze studia její domácí číslo na druhé straně Atlantiku, trochu jsem se obával její pověsti netýkavé divy. V Coloradu bylo půl jedenácté dopoledne a na druhém konci drátu se ozvala vstřícná a soustředěná partnerka do diskuse, na hony vzdálená stereotypům a manýrám obávaných pěveckých bohyň. Svá slova vážila pečlivě, ale čišela z nich stejně osobní, podmanivá a klidná síla jako z jejího zpěvu. Dianne Reeves není upovídaná ani na pódiu ani v rozhovoru, ale od prvního do posledního okamžiku mě nenechala na pochybách, že promlouvá právě ke mně, tady a teď a že mluví od srdce. Říká se tomu charisma a těm, kdo pochybují, zda lze něco takového vycítit „po drátě“ nedokonale překonávajícím časoprostorová omezení, doporučuji ranní telefonát s Misses Dianne Reeves nebo pozorný domácí poslech jejích nahrávek přes sluchátka, nejlépe pak návštěvu jejího koncertu. Diva? To sotva. Spíše bohem obdařená umělkyně s hlavou ve hvězdách, ale s nohama pevně na zemi.
Vraťme se úvodem na chvíli k vaší životní trajektorii. Narodila jste se v Detroitu, ale vyrůstala jste v Denveru a pak jste žila v Los Angeles. Co vás přivedlo zpátky do Denveru? Žila jsem v Los Angeles opravdu dlouho, skoro dvacet let jsem v podstatě strávila každé tři měsíce střídavě v Los Angeles nebo v New Yorku. Ale hodně času trávím na turné po celém světě a nakonec jsem se vrátila do Denveru, kvůli kvalitě života, která je tu fantastická. Je to velice poklidné místo, dost velké na to, aby nabízelo bohatý kulturní život, ale dost malé na to, aby nebylo příliš intenzivní a bláznivé. Tady když ráno vstanu, projdu se a vím, že mě čeká dobrý den. Víte, turné jsou pro mě docela hektická, člověk to na sobě cítí, takže odsud mohu cestovat, kam chci, a s internetem atd. mám přístup ke všemu co potřebuji. Prostě dneska člověk může opravdu žít, kde chce.
Řekla byste, že má prostředí Denveru vliv na vaši hudbu? Spíš bych řekla, že to vnáší do mého života určitou rovnováhu. Umělecký život na cestách je opravdu hektický a vyčerpávající. Já přitom živé vystupování zbožňuji, ráda zpívám pro lidi po celém světě, ale potřebuji rovnováhu, potřebuji ten luxus vrátit se domů, uvolnit se a připravit se na další vystupování.
Nikdy jste se netajila tím, že máte ráda živé vystupování a cestování za posluchači, platí to pro vás stále stejně, anebo se časem něco změnilo? Cítím to pořád stejně – víte hudba je moje vášeň a ne každý v životě má to štěstí, aby ho živila jeho vášeň. A já hudbu zbožňuji, dělám ji soustavně od nepaměti. Cestování dnes není vždycky žádný med, ale já mám to štěstí, že jsem obklopená lidmi, kteří mně cestování usnadňují v největší možné míře. Ale pódium je pro mě to nejdůležitější, moje tajná skrýš, a já jsem šťastná, že tam mám přístup tak často.
Vaše poslední studiové album When You Know vyšlo v roce 2008, to předchozí v roce 2003. Zdálo by se, že jste v hudebním smyslu slova spíše stoupenkyně „slow food music“ než hudebních rychlovek, není-liž pravda? Je to projev určité filozofie, anebo důsledek nedostatku času pro studiovou práci? Dlouhé pauzy mezi mými studiovými výstupy souvisejí s tím, že člověk musí žít, aby mohl něco tvořit… alespoň pro mě je život součástí toho procesu. Vím, že lidé by si přáli, abych měla každý rok venku novou desku, ale u mě to tak nefunguje. Ani v době, kdy jsem dostala Grammy tři roky po sobě (pozn. redakce: Dianne Reeves je jedinou zpěvačkou, která v letech 2001 – – 2003 získala Grammy za nejlepší jazzový vokální projev za tři následná alba: In the Moment – Live In Concert; The Calling – Celebrating Sarah Vaughan a A Litle Moonlight, k nimž se v roce 2006 přidala další Grammy za soundtrack ke Clooneyho filmu Good Night, and Good Luck), to tak ve skutečnosti nebylo a poslední cena byla za filmovou hudbu. Já prostě potřebuji čas na to, abych zjistila, co chci lidem sdělit, a udělat to s absolutním nasazením, poctivostí a jasně.
Takže to nijak nesouvisí se stavem, respektive současnou krizí nahrávacího průmyslu? (Smích ) Ne, rozhodně ne v mém případě. Lidé mluví o nahrávacím průmyslu, ale já opravdu zpívám jen to, co miluju, ze srdce, a častokrát to ani není dost komerční. Dlouhodobě patřím spíš k umělcům, kteří svoji kariéru budují víc na živých vystoupeních než na prodeji desek.
Které ze svých alb byste označila za nejúspěšnější – umělecky a komerčně? Záleží na tom, jak definujete úspěch. Pro mě to znamená sdělit srozumitelně to, co chci říci, a to dělám celý život. Ale osobně se asi nejradši vracím k albu The Calling , protože to bylo dílo lásky v tom smyslu, že mnoho lidí si tehdy myslelo, že ho nemohu natočit s lidmi, pro něž jsem se rozhodla – byli to mimořádní umělci, ale ne moc mainstreamoví. Ale šli jsme do toho – já, George Duke (klávesista, producent a bratranec DR – pozn. redakce ), Billy Childs a velký orchestr a všechno jsme natočili za tři dny! Album jsme připravovali osmnáct měsíců, ale natočili jsme ho za tři dny. Opravdu jsme tehdy šli proti proudu a pracovat s takovými umělci a dirigenty, s takovým orchestrem v zádech na turné – ano, to byl určitě úspěch po všech stránkách.
A bylo některé z vašich alb mimořádně úspěšné počtem prodaných kusů? Ne – jak jsem říkala, svůj úspěch skutečně zakládám na integritě, lidé objevují moji hudbu postupně a za svůj úspěch opravdu vděčím především svým vystoupením.
Co se skrývá za projektem Sing the Truth, s nímž objíždíte svět v doprovodu vašich kolegyň, zpěvaček Angélique Kidjo a Lizz Wright? A jak to děláte, že se v podobném hvězdném obsazení vyhnete nebezpečí vokální „hvězdné války“? Odpovím nejdříve na tu poslední otázku. My spolu vystupujeme ze vzájemné úcty k tomu, co specifického má každá z nás na srdci, co může přidat vlastního a jedinečného. Vůbec o tom nepřemýšlíme jako o nějaké soutěži a je trochu zvláštní, jak lidé spekulují o tom, že tři ženské spolu určitě nemohou vyjít atd., zatímco nikdo nekladl podobnou otázku v případě „tří tenorů“! Lidé zapomínají, že ženy mají velmi vyvinutý smysl pro vzájemnou podporu („nurturing nature“), my jsme se prostě daly dohromady, protože jsme chtěly společně něco říct: původně šlo o poctu jiné velké umělkyni – zpěvačce Nině Simone, která nás všechny hluboce poznamenala. A protože nás to společně tak bavilo, rozhodly jsme se dát se znovu dohromady a rozšířit náš záběr na oslavu dalších žen, které nás ovlivnily – tzn. zaměřit se na naši hudbu a na ženský vokál. Ale skutečně mě mrzí, když lidé očekávají od žen nějaké vzájemné bojování, protože to prostě neodpovídá skutečnosti.
Asi jsem se nepřesně vyjádřil. Narážel jsem spíše na soutěživý rozměr, který v jazzové historii a mytologii provázel společné koncerty či pódiová klání například bebopových či swingových saxofonistů apod. Rozumím vám, ale i v tomhle případě, i když třeba večer předtím nahrávali ve studiu tak, aby přetrumfli jeden druhého, tak když vstoupili na pódium, stejně nakonec nechali své ego v šatně, protože jim společně šlo o hudbu a o krásu. Protože dělat hudbu společně, to je ještě něco jiného než vystupovat jako sólista.
Uvažujete o tom, že byste tenhle společný projekt nějak zachytily na desce? Zatím ne, ačkoliv to nelze vyloučit. Ale každá z nás skutečně hodně vystupuje sólově a většinou pro nás není snadné najít čas ve studiu ani pro naše vlastní projekty. Takže nevím, ale mně by se to určitě líbilo.
Mezi vašimi pěveckými souputníky a zpěváky, po jejichž boku jste zpívala, jsem našel i soulové legendy Solomona Burka a Lou Rawlse. Jaká to byla zkušenost? Se Solomonem Burkem jsem nezpívala, ale zpívala jsem s Lou Rawlsem a to bylo zajímavé, protože Rawls byl jako oblíbený zpěvák mých rodičů součástí mého hudebního dospívání. Že jsem s ním vystupovala a nahrávala tak znamenalo, že se kruh uzavřel. A být v jeho blízkosti, natočit s ním dvě alba byla nesmírně pozitivní zkušenost.
Na čem pracujete v současnosti – připravujete nějaký nový projekt? (S povzdechem ) Ano, na jaře bych měla být ve studiu a pracovat do léta tak, aby na podzim byla hotová nová deska..
Chcete nám o ní něco prozradit, nebo je to zatím tajemství? Nejde o žádné tajemství, ale když pracujete na něčem, co teprve získává tvar, není dobré to pojmenovávat, protože to můžete zaplašit, nebo to bude zavádějící, a lidé vám to pak připomínají, přestože mohlo jít o něco úplně jiného, chápete? Proto jsem se už na počátku své kariéry naučila o tom dopředu nemluvit…
A co nějaké nové vánoční album? To vaše (Christmas Time Is Here z roku 2004) patří k těm vzácným vánočním projektům, z nichž je cítit nejen sváteční atmosféra, ale i autentické emoce. Určitě bych ráda natočila další vánoční album, tentokrát asi trochu tradičnější, pořád s vlastním přístupem, ale možná méně vyprodukované, intimnější.
Když jsem se probíral množstvím ohlasů a reakcí na vaši hudbu na webu, zaujalo mě, jak rozdílné až protikladné mohou být jednotlivé názory a soudy posluchačů na tvorbu stejného umělce, přestože o něm hovoří vášnivě a pozitivně. Čtete někdy podobné věci? Ne, recenze radši nečtu, dobré ani špatné, protože my umělci máme chvílemi opravdu tenkou kůži, jsme přecitlivělí a já prostě dělám to, co dělám, a to je všechno.
Vystupujete po celém světě, zaznamenáte někdy odlišnosti v tom, jak lidé z různých zemí a kultur reagují na vaši hudbu? Někdy tam může být větší problém jazykové bariéry, ale víte, já mám to štěstí, že na moje koncerty chodí lidé všech generací – od dětí až po dědečky a babičky. Opravdu věřím, že nejdůležitější na hudbě je její emocionální náboj a proto zpívám jen to, co miluji, protože i když lidé nerozumějí textu, budou cítit, co chci vyjádřit.
Když jste před pár lety vystupovala ve střední Evropě, zapůsobily na vás Klimtovy obrazy ve Vídni. V Praze jste zanechala tak silné vzpomínky, že vás pořadatelé festivalu zaměřeného mimo jiné i na vážnou hudbu zvou do Prahy znovu. Jak na vás zapůsobila Praha? Je to úchvatné město z hlediska architektury, které musí člověk vidět, aby tomu uvěřil. Ale ze svých tří návštěv Prahy si hlavně vzpomínám na velmi sofistikované publikum, které mě pozorně následovalo, ať už na cestě improvizace, nebo příběhu, který jsem zrovna vyprávěla. Mám ráda aktivní posluchače a takové jsem v Praze potkala.
