Představte si, že by náš Michal Pavlíček natočil album skladeb R. A. Dvorského, Karla Hašlera nebo Kučerovců. A na obálku místo sebe umístil fotografii svého otce. Asi jako Rachid Taha na Diwan 2. Ano, nenechte se mýlit, na obálce prý není on. „Víte jakou radost měl z dědečkovy fotografie můj syn? Přitom se ale samou vzpomínkou rozplakal,“ říká Taha. Diwan 2 totiž alžírského zpěváka už podruhé v jeho kariéře přivedlo na křižovatku, na které se místo dopředu vydal do minulosti, do svého mládí, a vlastně ještě dál. Opětovně tím dokázal, že patří mezi nejoriginálnější a nejpřemýšlivější severoafrické umělce současnosti, významem se blížící alžírským, marockým a egyptským skladatelským velikánům minulého století, z jejichž skladeb Diwan 2 sestavil.
Rachid Taha má nálepku kontroverzního punkového výtržníka a radikálního křiklouna, co si odjakživa vede svou. Nahlas a bez skrupulí. Nevypočitatelným rebelstvím připomíná sopku. Tahovy divoké, rockovou energií přesycené koncerty patří k vrcholným hudebním zážitkům dneška, přestože nejeden z nich nedokončí: má občas potíže s drogami i vlastní nezvladatelností; na festivalu v Trutnově po celonoční pitce dokonce o půl šesté ráno vběhl během vystoupení Pavla Fajta na pódium, upřímně rozhodnutý si s ním zajamovat. Ráno jako by se nic nestalo, vrátil se do obvyklé podoby zahloubaného, pod kůži zalézajícího ironika, co chvíli dávajícího najevo, jak hodně nesnáší Bushe s Putinem.
Do Francie se s rodiči přestěhoval během alžírské války. Svou kapelu provokativně pojmenoval Carte de Séjours (Povolení k pobytu) a hned s prvním hitem si proti sobě postavil Le Penovy rasisty, to když populární nacionalistický šanson Douce France přetvořil v drzý arabský škleb a požádal ministra kultury Langa, aby ho nechal distribuovat v parlamentu.
S anglickým kytaristou a producentem Stevem Hillagem natočil spoustu vynikajících, často přelomových alb nevšedně mixujících alžírský rai a marocké chaabi s ledzeppelínovským rockem a punkem. „Naše hudba je stejně drsná a nebezpečná jako techno nebo rock0n0roll,“ tvrdí Steve Hillage.
Tahovým vzorem byl a zůstává John Lennon – rocker a filozofující mírotvůrce v jednom. Stejně jako on, se ani Taha nikdy nerozpakoval překvapit své posluchače: album Diwan v roce 1998 poskládal ze skladeb významných, leč v Evropě naprosto neznámých alžírských, marockých a egyptských autorů. Z Ya Rayah , od krajana Dahmane El Harrachiho, pak učinil celosvětově proslulou emigrantskou hymnu. Dva roky na to se Taha s Hillagem navrátili do lůna arabského rocku, v němž si libovali až donedávna. Uhranuli s ním publikum i odborníky. Vyšperkovali ho takřka k dokonalosti. Hřáli se na výsluní, na rozdíl od jiných ho ale ze dne na den opustili: albem Diwan 2 se znovu vrátili do třicátých respektive šedesátých let minulého století, ke kořenům severoafrické hudby – k oranskému stylu rai, marockému chaabi a egyptskému popu, při jehož poslechu si Evropané připadají jako Alenka za zrcadlem. Elektroniku z Diwan nahradily povětšinou akustické nástroje, tvrdý kytarový rock „vesele furiózní rock0n0roll bez špetky nostalgie a hrdosti, za to přetékající melancholií.“ Jak říká Rachid Taha, „nostalgii považuji za patologickou, za nemoc. Za návrat, kdežto melancholie představuje útočiště, jedná se o něco naprosto rozdílného. Podobně jako s hrdostí. Poslední dobou neustále slyším lidi mluvit o hrdosti. Nemám pocit, že bychom měli být hrdí na to, co jsme udělali. Nemáme být skutečně na co hrdí.“
Synův slabikář
S myšlenkou na Diwan 2 si Rachid Taha pohrával už delší čas. A nutkání se zvyšovalo den ode dne: na půdě rodného domu v Alžíru našel sbírku archivních desek a oněměl úžasem, jak si jejich melodie dodnes pamatuje; zasáhl ho prý také večer, kdy vstoupil za otcem do hospody a spatřil ho tam se starými kumpány popíjet pivo, jako by to bylo včera. „Tehdy mě napadlo uchopit minulost v pravé podstatě a zároveň jí vrátit důstojnost a úctu, přestože osobitým způsobem. Mám totiž rád šifrované dopisy.“
Což dokonale sedí, vždyť název Diwan si lze vysvětlit hned několika způsoby. Dosud proklamovanou sbírku básní Taha nyní vysvětluje jinak: „Jde o slovní hříčku původně perského slova, přešlého do arabštiny. Znamená shromáždění, radu starších, něco jako senát. Přitom se z něho postupem času vyvinulo slovo douane, tedy celnice.“
Diwan 2 je ovšem především o poutech s rodinou, dávnou vlastí, dotykem minulosti, prostředkem, jak synovi přiblížit dobu prarodičů a soboty alžírských emigrantů, trávících po těžké celotýdenní dřině večery poslechem své hudby, pomáhající jim identifikovat se v cizím prostředí. „Když rodiče navždy odejdou, všechno většinou zmizí. Vzpomínky, tradice, pocity čehosi blízkého. Proto jsem chtěl udělat jakési memorandum, kterým bych synovi připomněl jeho kulturu“, vysvětluje Taha.
Po dva roky zavíral s obchodníky nejeden hudební antikvariát, v Alžírsku a ve Francii kontaktoval pamětníky i sběratele. Pomyslně si znovu prožil emigrantský příběh začínající v 70. letech a otisknutý do starých nahrávek. Právě z nich se rozhodl sestavit hudební slabikář pro svého syna.
Zašel s ním za Stevem Hillagem a společně z té hromady desek vybrali jedenáct skladeb, k nimž Tahu poutal osobní vztah i dávné vzpomínky. „Nahrávali jsme v Paříži a mixovali v Londýně. Chtěl jsem do alba vložit vlastní vesmír, být tentokrát víc za cizince. Rockovou stránkou jsem se proto zabýval já, arabskou dávnověkostí naopak Steve.“
Vedle výrazně akustičtějšího rázu má Diwan 2 daleko hrubší, syrovější patinu a rozbouřený rock se zklidnil do rock0n0rollové podoby; ještě pořád hlasité, ale už méně trhající žábry. Zkrátka jako kdybyste Pearl Jam zaměnili za Buddy Hollyho. Ve vlastních skladbách Ah Mon Amour a Josephine se Taha navíc vrací na úplný začátek stylu rai, do nevěstinců oranského přístavu 20. let, kdy tu za doprovodu flétny gasbah a bubínků mezi stoly zpívala jedna z jeho učitelek – legendární Cheikha Rimitti. O totéž se pokusil i Taha – však se také jedná o nejuhrančivější momenty alba.
A co ho k tradičnímu rai a textové asociaci na mládí vedlo? „Jozefína toho na výběr moc nemá. Maká v baru od rána do večera. Svobodu si ale v sobě drží, i přirozenou spontánnost. Hlavu nevěší, na to je až příliš hrdá. V Alžíru se jedná o značně populární téma. Konec jsem sice trochu zjemnil, ale ženskost, mně velmi blízké fluidum, jsem zachoval. Proto třeba písničku zpívám v první osobě. Na to jsem až příliš dlouho chodil s matkou do ženského hammanu (tureckých lázní). Tedy než mě odtud pro neskrývatelnou erekci vyvedli. Jozefína jsem vlastně já.“
Ženské album?
Téma ženství se Diwanem 2 line jako vůně přerůstající občas do mámivosti. „Asi vám to přijde divné, ale jedná se o velmi ženské album,“ tvrdí Taha. Žádné modlářství, spíš pocit souznění, stržení čarodějnou ženskou mocí, zakletou do hudby a ovlivňující občas dějiny.
Například skladbu Agatha kamerunského skladatele Francise Bebey prý Taha celý život uctívá: „Navíc, když se ze mě občas na požádání stává DJ, nikdy nezapomenu od něho něco zahrát .“ Koneckonců k Bebeymu má svým postojem hodně blízko. Kamerunský vizionář, skladatel, spisovatel, humanista, glosátor a filosof jako jeden z prvních vysvětlil světu, co africká kultura obnáší. Studoval klasickou kytaru, hrával jazz, stál u zrodu afropopu, spolupracoval s krajanským saxofonistou Manu Dibango, newyorskými avantgardisty Kronos Quartet, zpíval francouzsky i v bantunských nářečích, při recitaci básní se doprovázel na tradiční akustické nástroje a vahou své osobnosti zosobňoval novodobého griota. Proto ve skladbě Agatha na Diwan 2 zní griotská harfa kora. Tahovi učaroval i Bebeyho poetický sarkasmus a očistná důvtipnost. Navenek vyznívá Agatha značně vesele, pod humornou slupkou se ovšem skrývá nekompromisní odsouzení rasismu, kolonizátorství i ženského ponižování.
Fenomenální Umm Kulthum svým hlasem tvořila egyptské dějiny. Tato málem po vzoru faraónů uctívaná umělkyně zasahující svým vlivem po desetiletí egyptskou společnost patří k nejslavnějším zpěvačkám arabského, a kupodivu také židovského světa všech dob. Když v roce 1975 zemřela, zastavil se pro mnoho Egypťanů čas. „Každé ráno se ale milionům lidí znovu zjevuje v srdci. Bez Umm Kulthum by totiž den postrádal jakoukoliv barvu a jas,“ říká herec Omar Sharif. Bob Dylan, Yussou N0Dour, členové Led Zeppelin nebo Bono Vox tak vzletní nebyli, úctou by si ale i oni před ní klekli. Podobně Rachid Taha, vybírající si ze zpěvaččina repertoáru na Diwan 2 hned několik skladeb.
Taha zůstává věrný duchu originálů ze zlaté éry severoafrického popu, přizpůsobuje jim svůj hlas, na čas se vzdal také ostře radikálních proklamací zabalených do tvrdého rocku. Tentokrát se vyjadřuje daleko sofistikovaněji, řekněme skrytěji, navenek pro někoho méně konkrétněji, nicméně Blaoui Houari, Damane El Harrachi, Abdel Halim Hafez, Ahmed Wahbi a další Tahou připomenutí tvůrci jiní nebyli. Taková byla tehdy doba a Rachid Taha ji i dnes na Diwan 2 bezmála ve všem respektuje.
