Lidovky v současnosti táhnou, publikum na jejich moderní podobu slyší. Není tedy divu, že stoupá také počet víceméně trendovních projektů i vydaných alb na sezonu. Než kurs nabere zase jiný směr. Docuku to nehrozí. Snahu hlouběji do hudby proniknout u nich nepřeslechnete. Jak kdysi trefně poznamenal Jura Pavlica, „vracejí kraji to, co jim kdysi dal.“ Kapela má jasno i v jiných směrech: „Vlna world music ještě nedostoupila vrcholu a její oblíbenost bude možná gradovat s osobitým přístupem jednotlivých interpretů. Myslím, že se ještě máme na co těšit. Tradiční hudba bude po etapě globalizace zřejmě to nejcennější, co zůstane doma. My se ji snažíme jen příliš neprznit a reprodukovat s určitými osobními zkušenostmi, “ říká Karel Mikuš , bubeník Docuku.
Další Čechomor?
Jistě, ale můžete namítnout: Zas jen další klon Čechomoru. „Po hudební stránce nelze ani příliš protestovat proti příbuznosti, zvláště při téměř shodném nástrojovém obsazení a čerpání z podobných inspiračních pramenů. Asi jen těžko někdo odpáře Čechomoru zásluhu na pozdvižení masového zájmu o fúzi lidovky s bigbítem. S častým srovnáváním se budeme muset ještě vyrovnávat,“ míní Mikuš.
„Docuku“ ve valašském nářečí znamená svižnost a skočnost, což na hudbu kapely vcelku sedí. Především po rytmické stránce. Bubeníkovi Karlu Mikušovi (dlouholetému členovi Mňágy a Žďorp) přitom stačí obyčejná souprava a pár cinkátek a dokáže z ní vydolovat dokonalé mezihry, podbarvovací rytmy; žádné obvyklé české folkrockové „buch-buch“. Valašské, slovenské, ale i maďarské vlivy tu, na tuzemské poměry originálně, transformují názorově a hudebně sladění příznivci různých žánrů: písničkářka Lucie Redlová s mandolínou, druhdy bigbeatový kytarista Jiří Buksa , konzervatorista s akordeonem a helikonem Roman Vavřík , již zmíněný bubeník Karel Mikuš a konečně kapelník cimbálovky Soláň, houslista Lukáš Španiel . Od něj rovněž pochází nejvíce tipů na lidovky, které se spolu s Vavříkovými písničkami na texty Marty Procházkové na novém CD Meziřečí objevují.
Zvědavi, jak to bude znít
Říká se, že když muzikantům dochází invence, obracejí se nazpět do minulosti, k tradiční hudbě. Nicméně jde o to, jak říká Peter Seeger, že zájem o lidovou hudbu by neměl přerůst „v převážení mrtvol z jednoho hřbitova na druhý“. Zkrátka, aby v ní nově příchozí dokázali objevit zase něco jiného, převézt ji suchou nohou do moderní doby, ztotožnit se s její duší, oživit ji, a připravit tak půdu pro další posluchačské generace. V Anglii, Irsku nebo Skotsku, bezesporu evropských velmocích v moderním přístupu k tradici, se občas ozvou hlasy, že už není odkud brát, že všechny zpěvníky už byly zbaveny prachu. Pak se ale objeví další silná generace, jako třeba ta v devadesátých letech, a světlo světa náhle spatřují další, často zcela neznámé písničky, nebo v těch dávno obehraných někdo objeví nové, dosud nepovšimnuté skulinky. A zjeví se dvaadvacetiletý kytarista a multiinstrumentalista Jim Moraye, vezme ty nejprofláklejší kusy, napojí je na elektroniku, svůj jedinečný hlas, vpustí do nich malinko jazzu, klasiky a art rocku a stane se zázrak, který angličtí kritici rozdýchávají poslední dva roky
Bavilo by vás vzít si na paškál veleznámé, televizními estrádami rozmělněné písničky, kterými bavil národ Jožka Černý a postupně z nich odstranit nános kýčovitosti? Vrátit jim jejich původní krásu a křehkost? Byla by k tomu třeba velká odvaha?
Lucie Redlová: Možná by to ani tak velkou odvahu nevyžadovalo, nás ale spíše baví objevovat písně neznámé. Zpěvníky otevíráme pořád, ptáme se babiček.
Rusové, Ukrajinci, Tuvinci či Maďaři, natož Skotové neváhají lidovky okořenit hardcorem, technem, punkem či reggae. Seveřané zase rádi ke svému folk rocku a zvukovému galimatyáši používají tisíce let staré nástroje. U nás ale ještě nikoho nenapadlo, alespoň o tom nevím, napojit cimbál na elektrokrabičky. Myslíte, že nám chybí odvaha, nebo v nás naopak převládá úcta k moravským primášům, kterým by se mohlo snadno udělat zle? Nebo chybí jistota, zda by to naše publikum zkouslo?
Jiří Buksa: Napadá mě například horňácká partička Sad Harmony, která (podle mě úžasně) propojila právě cimbál a horňácký folklor s doom metalem, nebo Silent Stream of Godless Elegy, kteří ve spolupráci s Tomášem Kočkem taky pracují na fúzi folkloru a metalu. Takže odvaha rozhodně nechybí a lidem se to, myslím, i líbí.
Sami používáte helikon a akordeon, mandolínu a kytaru. Co takhle jiné, dávno zapomenuté nástroje jako niněra, citera, harfa? Těm by to ve vašem folk rocku rovněž hodně slušelo, navíc byste dostali dost svérázný zvuk. V tom si, myslím, českým kapelám chybí odvaha. Touha po daleko větší vzrušivosti, odlišnosti.
Lucie Redlová: Nám by se ta harfa už asi nevešla do auta (smích). Víte, my prostě používáme nástroje, na které někdo z nás hraje. Nezakládali jsme tuto kapelu s tím, že se musíme za každou cenu odlišit od ostatních, prostě jsme se dali dohromady a možná jsme sami byli trochu zvědaví, jaký bude výsledný zvuk. Každý pocházíme z trochu jiného hudebního prostředí, ale zdá se, že to funguje dobře. A když se nám zdálo, že by se do některých písní hodila flétna nebo klarinet, tak jsme si do studia pozvali hosta Jardu Stojana, který s námi občas vystupuje na koncertech.
Dnešní fenomén world music vyložil na stůl dost zásadní otázku: do jaké míry lze lidovou hudbu upravovat, modernizovat, slučovat navzájem s jinými kulturami, využívat, ba i zneužívat. A celá řada muzikantů na ni v zápětí odpověděla: záleží na vás a vašem vnitřním cítění. Jak daleko jste ochotni jít při úpravách vy? Měníte hodně texty, slučujete třeba dvě tři písničky dohromady?
Lucie Redlová: Písně téměř vůbec neměníme, snažíme se je naopak podat co nejvěrněji, tak, jak je zapsal někdo před námi. Některé z nich jsou hodně krátké, proto občas vytvoříme jakési pásmo tematicky podobných skladeb – na albu to jsou například Terchovské či Pašerácké.
Nový disk zahrnuje několik vyvedených, autorských ohlasových písniček. Budou v budoucnu převažovat, nebo se raději spolehnete na staré zpěvníky?
Lucie Redlová: Romanova ohlasová tvorba je pro nás příjemným překvapením a doufáme, že vlastních písniček uděláme víc, nicméně převažovat asi budou vždy ty valašské.
Komunisté, podle mého názoru, v přístupu k hudbě v mnohém připomínali katolickou církev. Obě tyto instituce nad ní s propracovanou ostražitostí bděly, nepochybujíce ani na okamžik, že od srdce a v tvůrčí svobodě zazpívaná písnička by mohla mezi poddanými vzbudit nežádoucí nálady. Zatímco ve středověku církev pálila na hranicích housle a bubny, bolševická nomenklatura si z moravské lidové hudby udělala nechutnou výkladní skříň socialistického folkloru. S jediným výsledkem: ne vždy, ale přece jenom většinou se mu všichni soudní lidé vyhýbali. Především mládež, kterou ty rozjuchané, štěstím sálající svazácké taneční soubory odpuzovaly. Kdy jste přišli na to, že to, co je vydáváno za moravskou lidovou hudbu, je v podstatě bolševický podvod, a kdy ve vás čistá podoba této hudby probudila zájem se jí věnovat?
Jiří Buksa: Na tento bolševický podvod mě upozornila hned po převratu má nejoblíbenější vychovatelka ve školní družině na základní škole. Bylo mi tenkrát osm a byl jsem z toho doslova zdrcen. Cítil jsem se podveden (smích).
Lucie Redlová: Já se přiznám, že jsem se odmala orientovala spíše na folk – lidovky jsem vnímala, líbily se mi, ale asi by mě nenapadlo, že je jednou budu hrát – vlastně jsem se o ně začala více zajímat až v kapele, ačkoli jsem na střední škole chvíli chodila do „krúžku“ a vždycky jsem se cítila být opravdovou Valaškou.
Před časem vás Ivana Radechovská pozvala na EBU. Docela by mě zajímalo, jak jste tamním lidem vysvětlovali, co všechno obnáší hudba z Valašska.
Jiří Buksa: Klobásou a slivovicí (úsměv).
Lucie Redlová: Já jsem všem popisovala klasické cimbálovky, ty jsou tady v každé vesnici, to je podle mě ona tradiční valašská hudba.
