Společně vytvořili program zčásti křehké, komorní a jindy zase docela divoké hudby, kolikrát improvizované či jazzem alespoň notně inspirované. Mísí instrumentální sekce se zpívanými, nepřímo navazují na fantazii Vertiga při tvorbě zvuků, které si duo na místě okamžitě ukládá do krabiček. A protože DoMa Ensemble čekají koncerty 15. ledna v pražském Jazz Docku a pak 4. února v KC Kaštan, rozhodli jsme se požádat Dorotou Barovou, zda by HARMONII neodpověděla na několik otázek.
Kdy ses na pódiu poprvé setkala s Marcelem? Potkali jsme se ve studiu při natáčení písně „Biale fale“, která je na albu Tara Fuki „Auris“. Tehdy vznikl nápad Vertiga, abychom vytvořili něco společně, a od té doby jsem jeho součástí.
Kdy v tobě uzrálo přesvědčení, že chcete právě s Marcelem tvořit hudbu ve dvou? DoMa Ensemble existuje asi rok. Myslím si, že prvotní myšlenka vznikla, když jsem Marcelovi hrála nějakou jeho novou skladbu, která měla být pro Vertigo, abych si vyzkoušela, jestli to jde zazpívat dohromady s violoncellem, no a znělo to krásně a zajímavě, tak nás napadlo, proč vlastně spolu nehrajeme ve dvou…
K čemu by duo postupně mělo dozrát – má to být komornější nadstavba pro realizování nápadů, na které v sextetu nezbylo místo, nebo se naopak od tvorby Vertiga vzdálíte? Samozřejmě, když jsme začali spolu vystupovat, hráli jsme většinu svých skladeb z Vertiga nebo Tara Fuki, ale samozřejmě se zvukem DoMa dostaly ještě jiný kabát. Některé přetrvaly dodnes, ale většinu repertoáru už tvoří originální skladby pro DoMa. Od tvorby těchto kapel se asi úplně vzdálit nelze, poněvadž oba tuhle tvorbu dosti ovlivňujeme, ale samozřejmě je to jiné už kvůli nástrojovému obsazení, tedy barvě, využívání efektů, loopů a zvuků, a taky možná v tom co chceme, myslím, že hranici chceme posouvat dál a dál…
V repertoáru máte i pár skladeb Vertiga. Jsou to sice věci intimního rázu, ale přesto jste je patrně museli mírně přearanžovat. Děláte takové věci společně? Ano, aranže a kosmetické úpravy děláme společně, dokonce máme i několik společných skladeb, které vznikly improvizací a postupně dostávaly svůj konkrétní tvar, až se z nich staly skladby. Tvorba DoMa je vlastně kombinací totálních improvizací a prokomponovaných věcí, které samozřejmě mají prostor pro dotváření konečného tvaru na pódiu.
Podle čeho spolu při těch improvizacích komunikujete? Některé, které probíhají na místě, mají smluvenou atmosféru, nebo takovou pomyslnou linii, ale někdy začneme hrát úplně bez těchto indicií.
Mezi vašimi skladbami je i Pragnienia na slova polského básníka Krzysztofa Kamila Baczyńského… Poezii Krzysztofa Baczyńského už znám asi dvacet let. Moje máma měla jeho sbírku básní, kterou jsem objevila a už ji nevrátila. Jeho básně jsou mi velmi blízké. Když je čtu, tak mě mrazí, a mají rytmus a čas, který mě konejší. Takže celou tu dobu zpívám jeho poezii, nebo svoje texty, a v DoMa je to stejné. Jen v Kuzmich Orchestra zpívám některé texty českých básníků.
Cítíš se lépe v početnějším tělesu nebo duu? Ve dvou totiž hráváš nejen s Andreou Konstankiewicz v Tara Fuki, ale třeba právě i s kytaristou Josefem Ostřanským. Ano, rozdíl to je. Stejně jako hrát ve smyčcovém kvartetu nebo symfonickém orchestru. V každém z těchto těles má muzikant jiný podíl zodpovědnosti. I každé to duo je jiné. S Andrejkou, která hraje na cello a zpívá, se můžeme střídat ve vedení basových linek, ve zpěvu, v sólech. V Kuzmich Orchestra zase většinu písní jen zpívám, vytvářím zvuky a občas hraji na baskytaru, ale harmonii, rytmus a další obstará kytara. V DoMa je pro mne moje pozice nejzodpovědnější. Saxofon je přeci jen hlavně melodický nástroj, ale zase tohle nás láká hledat další možnosti, jak to udělat jinak.
Hráváte s DoMa obyčejně na jeden set? Osobně mám nejraději formu koncertu, tedy hodinu a půl bez přestávky. Nerada přerušuji tok hudby a atmosféru. Samozřejmě, někdy to jinak nejde.
Jaké předměty či samplery s sebou na hraní obyčejně berete? Náš nástrojový park se rozšířil o melodiku a perkuse. Samply nepoužíváme. Používám takovou „kouzelnou“ krabičku Line 6, která má v sobě kromě spousty delayů taky loop, do kterého smyčkuju cello, perkuse a další zvuky. Všechny tyhle věci děláme živě na koncertech. I přesto, že používám techniku, je to pořád živé hraní.
Chcete DoMa v budoucnu rozvíjet, např. až do podoby nějaké desky? DoMa Ensemble je pro nás to samé, co Vertigo nebo Tara Fuki, což znamená hraní pro radost. Díky tomu v něm vidíme potenciál pro rozvoj a další hledání. Chtěli bychom letos natočit desku. Materiál už máme na dvě alba, takže čím dřív, tím líp.
Jak náročně se vám domlouvají hraní? Hrát chceme, ale domlouvání koncertů jde ztuha. Starám se v Česku i o Tara Fuki, což je v podstatě zavedená kapela a taky to není jednoduché. Myslím si, že je nepřirozené a tím i těžké se prodávat sám. V Česku je velmi málo schopných nadšených lidí, kteří by to dělali, přitom se tento obor už studuje. Já samozřejmě chápu, že dělat manažera někomu „slavnému“ je mnohem, mnohem lukrativnější a taky jednodušší, ale třeba se časem najde někdo, kdo má rád výzvy…
Marcel je výtvarník a náruživý fotograf, tak mě ještě napadá: doprovází vaše vystoupení vizuální projekce? Podle mne vizuální projekce jen odpoutává pozornost a ruší. Samozřejmě, když to má někdo vymyšlené jako multimediální projekt, tak to může fungovat, ale to je úplně jiná kategorie. Mluvím ze své zkušenosti, kdy po koncertě za mnou chodili lidi, že projekce byla krásná, ale oni jsou radši, když při poslechu hudby mohou „vidět“ a prožít své vlastní obrazy a představy. Takže Marcelovy náruživosti a výtvarného nadání využíváme spíš při propagaci, na obaly CD a podobně.
(Více informací a ukázky najdete na http://www.myspace.com/domaensemble).
