Kytarista Dominic Miller je známý zejména pro svou spolupráci se Stingem. Rodák z argentinského Buenos Aires platí v hudebním světě za špičkového profesionála a jeho propojení se Stingem trvá již desítky let. Na Stingově produkci se podílí nejen jako kytarista, ale i jako skladatel a aranžér. Ze společné tvorby je známá například skladba Shape Of My Heart. Miller se narodil v Argentině, ale studoval v Anglii a již několik let žije ve Francii. Jako hudebník tedy ve své tvorbě spojuje to nejlepší ze starého i nového kontinentu. Suverénně se pohybuje na rozhraní akustického rocku, fusion i folku s prvky progresivního rocku, francouzského šansonu a latinskoamerické hudby.
Miller má k dnešnímu dni na kontě dvanáct alb, přičemž poslední, Silent Light, vyšlo roku 2017 u prestižního německého vydavatelství ECM. Album se setkalo s pozitivními reakcemi publika a hudebních kritiků. Na jaře 2018 se Miller vydal se svým triem na velké evropské turné, v jehož rámci se představil také na třech koncertech v Česku. Před prvním, v brněnském Sono Centru, poskytl HARMONII exkluzivní rozhovor.
Jste služebně nejstarším členem Stingovy kapely. O Stingovi jste jednou řekl, že nejdůležitější věcí, kterou jste se od něj naučil, je potřeba neustálého pokroku. Co přesně jste tím myslel? Myslel jsem posouvání hranic, pod čímž si lze představit mnoho věcí, například změnu stylu, nebo únik ze své komfortní zóny, neustálý růst. Právě to se mi na Stingovi líbí. Posouvá se neustále vpřed, někdy i za cenu chyb.
Co považujete po tolika letech hraní se Stingem za hlavní přínos? Způsob aranžování, tedy jak v hudbě skloubit dohromady všechny její komponenty. Na to má Sting mimořádný talent. V rámci vymezeného rámce mi nechává dostatek prostoru na vyjádření mých vlastních hudebních nápadů. Hodně mi dalo i odpozorování jeho metody aranžování písní. Známe se tak dlouho, že jsme už jako bratři. Znám jeho vkus, vím přesně, co v kapele funguje, jak zapadnout do jeho světa a hudby.
Existuje recept na to, jak vydržet s někým v kapele tak dlouho? Jsem jediným členem kapely, který hraje se Stingem tolik let. Receptem je nedostat se příliš blízko k sobě. Jsme si hudebně velmi blízcí, ale zachováváme si svůj prostor a odstup. Samozřejmě jsme přátelé, ale nezasahujeme si navzájem do soukromí.
Co bylo impulsem k započetí vaší sólové kariéry? Pro mě bylo vždy velmi důležité dělat i něco mimo Stingův hudební svět. Kdybych nemohl dělat své věci, nebyl bych mu k ničemu. Zároveň bych nemohl dělat dobře svou hudbu, kdybych nehrál se Stingem, takže tyto dva světy se navzájem doplňují. Kdybych hrál jen s ním, nemohl bych růst. Kdežto takto se k němu vždy rád vracím a přináším na jeho stůl různé delikatesy, které spolu zužitkujeme.
Jaká byla vaše původní očekávání od hraní se Stingem? Poslouchal jste vůbec někdy The Police? Nikdy jsem nebyl jejich fanouškem. Znal jsem jejich hudbu z rádia, ale nikdy jsem ji cíleně nevyhledával. Pokud mám být upřímný, neměl jsem žádná velká očekávání. Řekl jsem si, že bych Stinga třeba rád poznal, vždy na mě působil jako velmi sympatický chlapík. Takže očekávání jsem měl nulová, ale satisfakce byla neuvěřitelná. Velmi rychle jsem zjistil, že jsem ve Stingovi našel hudebního partnera, a uvědomil jsem si, že naše společná hudební cesta bude dlouhá. Přirovnal bych to k hudební lásce.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 8/2018 (koupit)
