Tři roky po svém prvním sólovém albu Iluzja, za které získala Anděla v jazzové kategorii, vydává zpěvačka, violoncellistka a skladatelka novinku Dotyk.
Vyšlo ti druhé sólové album s názvem Dotyk. Dotkla se jej nějakým způsobem pandemie, s níž už nějakou dobu žijeme? Hrozně jsem chtěla, aby se mého alba epidemie nijak nedotkla, ale asi se tam nějakým způsobem otiskla. První lockdown jsem prožívala špatně, protože jsem vůbec nevěděla, co bude. Ten druhý už byl lepší. A během něj, letos v lednu, mi nabídl vydavatel Petr Ostrouchov, jestli bych nechtěla natočit druhou desku. Mne během izolace ani nenapadlo nějak moc tvořit. Potřebuju totiž normálně žít, potkávat lidi, vnímat okolí. Ale Petrův zájem mě probudil. Dělala jsem sice v té době hudbu k divadelnímu představení a k audio knize, ale Petr byl takový „budič“ mé nové autorské desky.
Ty sama jsi tedy neměla v plánu navázat na Andělem oceněné album Iluzja? Ke mně ty věci přicházejí tak nějak samy. Hraji ve více kapelách, po Iluzji jsme udělali novou desku s Vertigem, další s Tara Fuki. Vlastně pořád vydávám nějaké desky. Osobní ambice jsem tedy neměla. I tu první sólovou vlastně „způsobil“ Petr Ostrouchov. Nebylo to tak, že bych řekla: „Jsem tady, pojďte mi někdo vydat sólové album.“ Ke mně to opravdu přichází zvenčí, ale v konečném důsledku jsem za to velmi vděčná.
Jak vznikaly u nového alba aranže? Jak moc se na písních podíleli spoluhráči Miroslav Chyška a Miloš Klápště? Já písničky připravím hlavně na cello, případně na kytaru. Mám hotové formy, ale konečný zvuk a výsledek děláme se spoluhráči dohromady. Hledáme barvy a nakonec vlastně saháme i do těch forem. Mám ráda, když jsou kluci i svou osobností v procesu přítomni. Neměli by to být jen nájemní hráči, kterým rozdám noty.
Překvapují tě něčím? Pořád mě překvapují. Například na poslední desce Míra Chyška zpívá. Sice jen čtyři tóny brumendo, ale je to podle mě historický okamžik. A Miloš, ten je z mladé generace, kdy všichni umí hrát na všechny nástroje, rozumí zvuku i technickým věcem.
Jak jste se vlastně hudebně sžili s Mírou Chyškou, který přece jen přišel z úplně jiných žánrových vod? Já jsem ho původně brala jako popaře, zatímco já jsem byla alternativní muzikant. Ale pak jsem zjistila, že základ vnímání hudby a toho, co s námi hudba dělá, máme stejný. Posloucháme také podobnou muziku. Já jsem jej snad naučila, aby měl rád víc „špíny“ a nedokonalosti v hudbě, a on mě zase „pročistil“, takže jsme se hezky navzájem ovlivnili.
Říkala jsi, že na začátku příběhu alba byl vydavatel Petr Ostrouchov. Ten se na mnoha albech podílí i jako producent. Vám do nahrávání nějakým způsobem mluvil? Petrovi jsem hrozně vděčná za projevenou důvěru. Do první ani do druhé desky mi nijak nezasahoval. Dal mi jen nabídku a pak si poslechl master. Většina jeho desek se například nahrává v Sonu, ale v našem případně souhlasil s tím, že album natočím v Mírově domácím studiu.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XII/2021.
