S trochou nadsázky lze konstatovat, že Polsko našlo své jazzové superstars. Ne že by se přední osobnosti polské jazzové scény Krzysztof Komeda, Tomasz Stanko, Michał Urbaniak či Adam Makowicz netěšili ve své době popularitě, ale dnes je situace přece jen specifická. Rychlý sled událostí okolo vokalistky Anny Marie Jopek, anebo pianisty Leszka Możdżera dokazuje, že i nepodlézání konzumním trendům současnosti může vyústit do pozice svébytného umělce opěvovaného nejen kritiky, ale i širokou veřejností.
Svoboda volby byla prvotní ideou, která přivedla Leszka Możdżera k založení vydavatelství Outside Music. Povzbuzujícím impulsem byl nejen nevídaný ohlas domácího publika na magickou zvukovost sólového projektu Piano, ale i naplnění Możdżerova snu o zformování kolektivního organismu schopného komunikovat na nejvyšším stupni hudební i lidské empatie. Mezinárodní trojice Możdżer – Danielsson – Fresco tyto představy dokonale naplnila na albech nového vydavatelství – Time (2005) a Between us and the light (2006, Harmonie 3/2007) dosáhly ve své domovině platinových vrcholů (jedno z nich dokonce po necelých dvou týdnech). Nehledě na vyprodané koncerty během listopadového turné nebo přední místa v posluchačských anketách.
I z těchto důvodů byla pozice třetího vydavatelského titulu o něco jednodušší. Album Melisa (2007), které je ve skutečnosti profilem gdaňského saxofonisty Przemka Dyakowského se z rámce naznačené cesty částečně vymyká. Důvod Możdżerovy spolupráce s třiasedmdesátiletým harcovníkem polského jazzu byl prozaický: „Przemek je nesmírně důležitým elementem polské jazzové scény a po dobu svého dlouholetého působení pomohl mnoha hudebníkům okolo sebe. Vedle této různorodé a bohaté činnosti však nikdy nenacházel čas a prostor na realizaci vlastních projektů. Jednoduše jsme se rozhodli, že mu vydáme desku.“
Iniciátor a producent Możdżer se chopil nejen koncepce nahrávky, ale přispěl i dvojicí témat a překvapil svým bezprostředně nesmělým vokálem v závěrečném bonus tracku Larry the Rebel of Love . V průběhu mírně bizarního popěvku je posluchač přímým svědkem uvolněné studiové atmosféry, která prostupuje celým albem. Titulní Melisa nezapře Możdżera jako mistra éterické klavírní drobnokresby, vyzrálou tónovou sub-
tilnost Dyakowského altsaxofonu a nonšalantní zaoblenost vibrafonu Dominika Bukowského. Ústředním motivem nahrávky je však koordinace sólistů ve prospěch vyššího celku, například v citlivě namíchané zvukomalbě flétny a syntezátoru v Romance del Sol . Rubátově rozlehlé kompozice The Legend of the Baltic Sea , anebo adaptace tradicionálu The Sailor překvapují jak svou harmonickou volností a otevřeností, tak melodickou nostalgičností s detailně vykreslenou atmosférou nekonečné rozlehlosti zobrazovaného prostoru. Nezařaditelnost na pomezí volného spontánního konceptu a aranžmá v tradičním pojetí vyzdvihuje Melisu na piedestal výjimečnosti. Ne nadarmo ji označila domácí polská publicistika za nesmírně rafinovanou nahrávku, určenou „dospělému“ publiku.
Nejčerstvějším přírůstkem rozmanité możdżerovské diskografie je na první pohled možná méně nápadný dialog se švédským kontrabasistou a violoncellistou Larsem Danielssonem. Inicioval ho majitel vydavatelství ACT Siegfried Loch během Danielssonova německého turné, na kterém kontrabasista spolu se svým kvartetem propagoval autorský snímek Mélange Bleu. Základní synkretický princip Pasodoble (2007) vyjadřuje snad nejvýstižněji jeho obal s prostou kresbou spojující dvě samostatné linie v jednolitý celek.
Realizace poskytuje Możdżerovým vyznavačům sledování kontinuity linie tria Możdżer – Danielsson – Fresco oproštěné od exotické zvukomalebnosti a asymetričnosti rytmického tepu Izraelčana Zohara Fresca.
Navzdory absenci perkusionisty staví Danielsson před posluchače celou škálu specifických způsobů osobité rytmické pulsace. „Lars dokáže vnímat a absorbovat puls jako málokterý muzikant,“ tvrdí o svém studiovém partnerovi Możdżer. „Když spolu hrajeme, nepotřebuji vůbec přemýšlet o hudbě. Jednoduše ji cítím.“
Klavírista částečně zkultivoval svůj výrazový rukopis a pokračuje v nesmírně pozorném naslouchání spoluhráči. Například hned v první ze čtrnácti nádherných témat Praying , která vyzdvihuje Danielssona jako kontrabasistu s výjimečným citem pro melodii. V rytmicky exponované Pasodoble si hudebníci vzájemně „podsouvají“ rozličné možnosti akcentace a motorické hybnosti sestupné melodické linie. Protikladem se stávají nehybné, křehké nápěvy zvukově sametového violoncella v adaptaci švédské lidové Eja Mitt Hjärta , anebo v nostalgicky náladové Reminder . Tentokrát se skutečně vyplatí nechat se unášet, protože obrazotvornost funguje při těchto nádherných písních fantasticky!
