Jazzový bigband a soudobou taneční elektroniku spojil americký dirigent Ed Partyka na novém albu Bigbandtronics – Prague Edition. Ve spolupráci s výraznými hráči mladé české jazzové generace navazuje na podobně ambiciózní spojení JOČRu a Blue Effectu v 70. letech (Nová syntéza).
Na rozdíl od tehdejšího projektu s rockery jsou spolutvůrci dnešního zvuku známí spíše z elektronické oblasti: členové německé nu-jazzové formace nuBox Alois Kott a Peter Eisold . Bigbandovou jednotku tvoří česko-slovenský Concept Art Orchestra . Společně na CD Bigbandtronics – Prague Edition představují cyklus zbrusu nových skladeb pod souhrnným názvem Six Movements of Sonification , které kombinují elektronickou taneční hudbu se zvukem jazzového orchestru.
Zmíněné seskupení Concept Art Orchestra (eponymní CD z roku 2011 se věnovalo interpretaci skladeb Charlese Minguse) sestavil Ed Partyka ještě v době svého působení na Hudební akademii v polských Katovicích. Členy tehdy byli Partykovi studenti z Polska, České republiky a Slovenska. Aktuální sestava, která nahrála CD Bigbandtronics , je složena z nejvýznamnějších představitelů české a slovenské třicátnické generace (jako Ondřej Štveráček , Oskar Török , Jan Jirucha , Štěpánka Balcarová , Vít Křišťan atd.). „Jsou skvělí. Myslím si, že v následujících deseti letech to budou velmi dobře známá jména evropské i světové scény,“ dodává dirigent, který v současné době vyučuje na hudební univerzitě v Grazu.
Co vás přivedlo do Evropy? Studoval jsem v Americe poblíž Chicaga, ale v roce 1990 jsem se rozhodl vyrazit do Německa. Bylo mi tehdy dvaadvacet a ještě v tomtéž roce jsem odletěl do Kolína nad Rýnem, kde mě přijali na tamní konzervatoři. V podstatě jsem chtěl zůstat v Evropě jenom jeden nebo dva roky, ale nějak se to protáhlo.
Co vás zde přimělo zůstat? Velmi na mě zapůsobili místní muzikanti, kteří mě otevřeli své hudbě a samozřejmě místní atmosféře. S odstupem času můžu říct, že když jste ve městě, jakým je Kolín na Rýnem, cítíte se úplně jinak, než třeba při pobytu ve Vídni. Praha také vibruje jiným způsobem. Muzikanti na různých místech rozvíjejí individuální sound, a proto Evropu tak obdivuji. Když zde cestuji, což dělám už docela dlouho a znám hudebníky z různých zemí, vím, že skvělí lidé jsou všude. A pro muzikanty v Praze mám jeden velký kompliment: mladou generaci jazzmanů zde tvoří skutečně fantastičtí hráči. Hodně z nich znám z Polska, z Katovic, kde jsem učil pět nebo šest členů Concept Art Orchestra, takže o sobě víme už několik let a bylo skvělé s nimi spolupracovat v Praze při nahrávání alba Bigbandtronics. Tito mladí lidé budou mít opravdu velký vliv, můžu zmínit třeba Štěpánku Balcarovou, Oskara Töröka, Luboše Soukupa, Petra Kalfuse, Jana Jiruchu a jsou to i další. Myslím si, že v následujících deseti letech to budou velmi dobře známá jména evropské i celosvětové scény.
Nejvíce času jste zatím strávil v německy mluvících zemích. Jak se na ně díváte po hudební stránce? Německo mě zřejmě přilákalo tím, že jsem zde mohl studovat hru na trombón po boku Jiggse Wighama a později Boba Brookmeyera v jeho New Art Orchestra, to bylo velmi důležité. Dlouhá léta, skoro deset let, jsem pak hrál ve WDR Bigbandu, kde působí mnoho skvělých muzikantů, skladatelů a úžasných lidí. Potom jsem byl osm let ve Vienna Art Orchestra Mathiase Rüegga, taky krásná zkušenost, a poslední tři roky jsem spolupracoval s Carlou Bley a s Bobem Brookmeyerem. Také učím, mám vlastní kapely a další projekty. Bože nevím, jak jsem to mohl zvládnout! Evropa je prostě místo, kde se dá svobodně tvořit. V Americe totiž takové příležitosti nenajdete. Např. Český rozhlas mi dal úžasnou příležitost tím, že nahrávku Bigbandtronics podpořil. Vážím si toho. Díky podobným „detailům“ můžu dělat co mám rád, co je kreativní, a hlavně zajímá lidi.
Jakým směrem se v současnosti vyvíjí vaše tvorba? Když jsem byl mladší, zabýval jsem se moderní hudbou. Byl jsem velkým fanouškem Art Ensemble of Chicago, Lestera Bowieho a přitahovaly mě volnější podoby hudby. Čím jsem ale starší, tím víc objevuji historii jazzu. V posledních třech letech poslouchám hlavně Duka Ellingtona, Gila Evanse a spíše starší muziku, která mě teď ovlivňuje. Stále více prvků tradice absorbuji do vlastní hudby. Jsem velmi poznamenán také Bobem Brookmeyerem, Jimem McNeelym a moderními bigbandovými skladateli, ale ta tradice tam je. Na druhé straně prostě miluji experimenty, a proto je pro mě neskutečně zajímavé kombinovat elektroniku s big bandem, integrovat sóla a improvizaci do předem zkomponované hudby. Myslím si totiž, že vedle historie je velmi důležité také posouvat hudbu dopředu, vytvářet nové zvuky – což je budoucnost big bandové hudby.
Myslíte si, že budoucnost jazzu je v elektronice? Jedna část jazzu směřuje ke kombinování elektroniky s živým hraním, protože moderní technologie, které máme, jsou tak jednoduché, že je až s podivem, jak málo lidí se do této oblasti pouští. Na bázi technologií by mohlo fungovat mnohem více projektů, ale zatím se tak neděje. Je ale jasné, že jedna část budoucnosti patří kombinaci bigbandů a elektroniky.
Spolupracoval jste i na nějakém dalším projektu podobném Bigbandtronics? V rakouském Vienna Art Orchestra byla použita nějaká elektronika, ale nebylo toho moc. Projekt s nuBoxem, s Petrem Eisoldem a Aloisem Kottem, je první, kde doopravdy integrujeme elektroniku do bigbandové hudby. Je to hodně vysoká úroveň propojení a nikdy před tím jsem nic podobného nedělal.
Jak probíhala práce s Concept Art Orchestra? Práce s tímto skvělým orchestrem byla velmi rychlá. Byl jste sám u zkoušek a nahrávání, takže víte, že šlo o velmi náročnou hudbu hlavně na začátku, ale zvládli jsme to. Všechno šlo perfektně a jsem si jist, že nahrávka se taky povedla. Spolupráce s kapelou byla úžasná a můžu jim jen děkovat. Muzikanti pracovali na sto procent, což vnímám jako velkou poctu a doufám, že v budoucnosti spolu budeme moci zase něco vytvořit.
Recenzi alba Bigbandtronics: Prague Edition najdete v tomto čísle Harmonie.
