„Jedno z nejlepších postdavisovských elektrických jazzových alb,“ hlásaly o jeho autorském debutu Electronique Noire hudební žurnály koncem devadesátých let. I když norský nu-jazzový zázrak má svou počáteční euforii zřejmě za sebou, kytarista Eivind Aarset nelpí na dříve ověřených receptech. Loňským albem Connected (Jazzland) jen dokázal, jak málo zůstává předvídatelným. Podzimně zádumčivá nahrávka má daleko k některým prvoplánovým pokusům skloubit jazz s elektronikou. Je norsky chladná, ale zároveň umí zahřát.
Eivind Aarset se světově zviditelnil vlastně až účinkováním v elektronických formacích trumpetisty Nilse Pettera Molvaera. Nicméně již dříve figuroval v bookletech desek Raye Charlese, Dee Dee Bridgewater, Arilda Andersena, Marilyn Mazur a mnoha dalších. Kromě klasických vzorů typu Jimiho Hendrixe nebo Terjeho Rypdala na nich byl patrný vliv hráčů na klávesové nástroje. Jeho vlastní koncertní trio stále zahrnuje nezaměnitelné kytarové zvuky a ruchy, bicí (Wetle Holte), kontrabas (Marius Reksjo) a tenorsaxofon nebo basklarinet (Dán Hans Ulrik). Na Connected však leader pozval i některé ryze elektronické tvůrce a tuniského zpěváka Dhafera Youssefa.
Co si vlastně myslíte o definicích hudebních stylů či žánrů? Rozumím potřebě definicí žánrů ze strany obchodů s hudebními nosiči, ale občas mě definice frustrují – od té doby, co má vlastní hudba nezapadá do žádné z typických žánrových škatulek. A to samé platí i pro hudbu, kterou poslouchám.
Najít definici vaší hudby je obtížné, takřka nemožné. Jak byste ji popsal vy? To jste mě dostal! V německé pobočce Universalu pracovala jedna paní, jmenovala se tuším Comfort, a když měla na starost promotion mého druhého alba Light Extracts, v reklamě jej popsala jako Ambient Trip Rock . Možná měla pravdu. Cítím se ovlivněn jazzem, elektronikou, rockem i ambientem. A jsme zase u zavedených definic. Je to těžké.
Nils Petter Molvaer mi loni v rozhovoru řekl, že jako teenager upřednostňoval spíš fotbal a tvrdší muziku. K trubce se vrátil znovu až později. Jak jste se dostal k hudbě, kterou dnes hrajete? Co vaše rodinné zázemí? Moji rodiče se nijak zvlášť o hudbu nezajímali, ale v době, kdy jsem vyrůstal, byla hudba do značné míry součástí vaší identity – říkala, kdo jste; hudba se nosila jako třeba módní oblečení. Ale když jsem poprvé slyšel Jimiho Hendrixe, byl jsem totálně unešen. Jeho hudba mě hluboce zasáhla a změnila celý můj život. To je taky důvod, proč jsem začal hrát na kytaru.
Můj starší bratr se také hodně zajímal o muziku, i když aktivně nehrál, a časem domů přinesl i desky, které na mě dost zapůsobily. Jako Agharta, šílené Davisovo psychedelické freefunkové album z roku 1975, se skvělým Petem Coseyem a Reggie Lucasem na kytary; pak třeba Jarrettova deska Belonging s Janem Garbarekem nebo snímek Odessy Terjeho Rypdala. Rád vzpomínám na jedno krásné letní odpoledne, když jsme jako kluci cosi natírali na zahradě a z oken domu vyhrával na plné pecky Terje Rypdal.
Jak jste přišel ke spolupráci s Marilyn Mazur? Jak na ni vzpomínáte? K Marilyn jsem se dostal přes Auduna Kleiveho a Nilse Pettera. Tahle kapela (Future Song), se kterou čas od času pořád hraji, pro mě znamenala skutečně mnoho. Od Marilyn jsem se toho tolik naučil, má svůj specifický styl, kombinující skutečně komplexní aranžmá, propracovanou harmonickou i rytmickou složku s volnějšími formami, ale i nádhernými barvami.
Nils Petter Molvaer a vy – kdo je kým více ovlivněn? Jak se vyvíjí vaše tvorba, když spolu pracujete? Nils Petter byl vždy připraven nechat mně i ostatním členům kapely dostatek prostoru pro vlastní seberealizaci v rámci celku. Má hodně nápadů, ale nikdy vás detailně neinstruuje, soustředí se mnohem víc na hudbu samotnou a fungování skupiny ve skutečné jednotě, aby mohl hrát všechny ty své úlety. Má na mě obrovský vliv, když hrajeme živě. Víte, i když zníme občas dost tvrdě a nahlas, neustále naslouchá všemu, co se na pódiu děje. Pokud nasadím nějaký nezvyklý akord, zahraji nepatrnou melodickou frázi nebo vyloudím nějaké ruchy, vždy je připraven a zcela přesně reaguje, ustupuje do pozadí či téma rozvíjí jiným směrem. Je radost být součástí té podívané.
Využíváte jak elektronické, tak akustické nástroje. Jejich možnosti jsou ale odlišné. Jak docilujete jejich harmonie? Moje kapela se vyvíjela od velkého množství elektroniky směrem k menšímu užití. Má to co do činění s dynamikou, s menším množstvím elektroniky jednoduše můžete hudbu snadněji dynamicky a zvukově měnit bez toho, abyste měli vše dopředu detailně promyšleno. Ale stále využívám mnoho efektů a mám je rád, jsou součástí mého hudebního vyjadřování.
Vaše poslední autorské album Connected zní podle mě dost melancholicky. Co si o tom myslíte? Nastal váš čas pro melancholii? Skutečně bych řekl, že mnoho skladeb na té desce lze považovat za melancholické, ale rozhodně nešlo o prvotní záměr, je to prostě směr, kterým se má hudba vyvíjí. Feeling je pro mě tou nejdůležitější věcí: musím ve svých skladbách slyšet vlastní emoce, tedy nechat je proudit mým vědomím, a nakonec je i zaznamenat na albu.
Vaše formace Electronique Noire je do značné míry ovlivněna elektronikou, ale zůstáváte věrný klasickým nástrojům, jako je basklarinet nebo tenorsaxofon. Jaká je jejich role? Miluji zvuk basklarinetu, možná je to způsobeno poslechem desek Bennie Maupina ze sedmdesátých let, ale myslím si také, že tyhle nástroje zní velmi dobře v kombinaci s mými elektronickými zvuky. Hans Ulrik je rovněž velmi zajímavý a silný muzikant. Mnohem více se zajímá o tenor než basklarinet, také mi jej nabídl pro některé nové skladby, a vždy jsem byl velmi spokojen. Na první poslech šlo o brilantní kousky.
Mohli bychom říci, že kapela Electronique Noire je postavena na triu (vy, Wetle Holte a Marius Reksjo). Ovšem na poslední desku Connected jste pozval mladší generaci elektronických umělců, jako je Jan Bang a Raymond C. Pellicer. Jak se vám s nimi pracuje? Oba – Jan i Raymond – jsou ve skutečnosti starší než Marius a Wetle. Pravdu máte v tom, že stále reprezentují odlišnou výchozí pozici než základní trio. Spolupracovat s elektronickými hudebníky a producenty pro mě byla velká zkušenost. U mých předchozích nahrávek pro mě bylo důležité mít vše pevně pod kontrolou. Pak jsem začal pociťovat, že je čas do mé hudby zahrnout i způsob práce ostatních lidí, a musím říct, že s tvorbou i konečným výsledkem jsem nakonec velmi spokojen. Dokonce ta spolupráce ovlivnila i ostatní skladby, které jsem dělal již sám. Taky bych rád zmínil, že Wetle je na albu, mimo bicích a programování, mnohem více zastoupen také jako skladatel.
Rytmika je zřejmě středobodem vaší hudby. Mohl byste stručně popsat, jak vaše skladby vznikají? Atmosféra či styl jsou nejdůležitější součástí mé hudby. Mohou být vytvořeny specifickým groovem, harmonií, zvuky či ruchy nebo melodií. Nebo nejlépe jejich kombinací. Záleží na tom, z čeho vycházíme. Ovšem nejčastěji jde zřejmě o harmonické východisko. Na poslední desce Connected vznikly některé kousky tradičním způsobem, tedy že si sepíšete melodii a harmonii, a pak je nahrajete, v ostatních případech šlo o improvizace, které byla následně zeditovány. Někde vznikla kostra na základě improvizovaných sessions, kde jsme z některých krásných momentů vybrousili postupně celou skladbu.
Tento rok jste byli na dalším turné. Jak se v poslední době vyvíjí váš koncertní zvuk? Hudba se neustále mění, snažím se udělat nějaké nové skladby nebo rearanžovat staré, abych je udržel svěží. Myslím, že to je velmi důležité. Dosavadní koncerty z nás učinily hlavně preciznější a jistější hráče, zjišťovali jsme, kam vlastně chceme směřovat. Ale změna je pro nás vždy také výzvou, vyhnete se tím zlenivění.
Před dvěma lety jste se s Nilsem Petterem Molvaerem a Bugge Wesseltoftem sešli na desce Digital Prophecy loutnisty a zpěváka Dhafera Youssefa. Jak na ni vzpomínáte a jak jste se vlastně setkal s Dhaferem? Dhafera jsem poznal na jednom koncertu v Norsku, šlo o 
speciální projekt, na kterém hráli Bill Laswell, Anne li Drecker, Raymond Pellicer, Sainkho Namtchylak, Rune Arnesen, Nils Petter a já. Dhafer a já jsme si porozuměli lidsky i hudebně, proto jsme se taky rozhodli nahrát Digital Prophecy. Několikrát jsem s ním hrával, také mám vlastní trio s ním a Paolo Fresem, které mě hodně baví. Tento rok budeme s Dhaferem nahrávat nové album. Tvorba Digital Prophecy byla poměrně rychlá. Měli jsme jeden nahrávací den v Oslu v kvartetu s Janem Bangem a Runem Arnesenem. Pak jsme zkoušeli a nahrávali krátce v Rakousku. V obou případech šlo o velice intenzivní zážitek, každý z nás byl tehdy o něco obohacen. Dhafer pak zaznamenaný amateriál stříhal a mixoval s Reidarem SĹkrem a Stevem Arguellesem. Nils Petter a Bugge své party snímali až později, takže jsme se ve studiu fyzicky nepotkali.
Myslím, že norská jazzová scéna devadesátých let je velmi unikátní. Čím to podle vás je? Proč se norský jazz vyvíjel natolik odlišnou cestou od zbytku Evropy? Podle mě šlo o skutečně velké štěstí v načasování a zájmu médií, u zrodu nového severského jazzu však stály také silné osobnosti: Nils Petter Molvaer a Bugge Wesseltoft. A navíc Norsko je malá země a Oslo je malé město. Proto je tu mnohem jednodušší poznat lidi, kteří nehrají stejně jako vy, ale přitom třeba poslouchají podobnou muziku. Myslím, že inspirující pro nás byla i generace lidí typu Jana Garbareka, Terjeho Rypdala, Jona Christensena a Arilda Andersena, protože vším tím, co dělali, nám ukázali, že místní způsob hry může dosáhnout mezinárodního úspěchu.
Jaká je podle vás budoucnost tak zvaného e-jazzu? Jsou v Norsku některé nové tendence či osobnosti, které by v tomto směru mohly něco napovědět? Sám nevím. Musím přiznat, že vlastní inspiraci hledám na jiných místech. V Norsku nyní nalezneme v zásadě dva proudy: noisem načichlé, free-impro kapely jako Supersilent, Close Erase a Bitt Auduna Kleiveho. A na druhé straně skupiny integrující rockové prvky, jako je Shining, Wibutee či Chloroform. Nevím, jestli znáte všechny, ale myslím, že zní skvěle!
Jak se změnil norský jazz od boomu devadesátých let, kdy se mu dostalo mezinárodního uznání? Myslím, že mezinárodní uznání dá lidem více sebevědomí. A sebevědomí je, do jisté míry, užitečné, abyste dělali dobré projekty a koncerty. Navíc mladší generace poznává, že od hraní v Oslu není tak velký krok ke kariéře za hranicemi. V Oslu je zajímavá klubová scéna, podle mě nejzajímavější je klub s názvem BlĹ. Ale je tu více míst, přinášejících skutečně kvalitní hudbu. Osobně už ale v Oslu moc nehraji – jednak mnoho cestuji, a také v Oslu nechci vystupovat příliš často.
Co chystáte v nejbližší době nového? Mám toho celkem dost. Teď pracuji na nových věcech, které bych si brzy rád přehrál na čistě sólových koncertech. Kromě toho stále vystupuji se svou vlastí kapelou, budu hrát s Jonem Hassellem, také trochu v triu s Dhaferem a Paolem Fresu. V létě jsem cestoval s Nilsem Petterem, ovšem teď počítám i s duem s trumpetistou Arve Henriksenem.
Náš časopis vychází v České republice. Co si vybavíte, když řeknu Česko? Patřím ke generaci lidí, kteří vyrůstali v době existence železné opony, a také vím – i když vám to může přijít zvláštní – že jsme tehdy o životě na druhé straně mnoho nevěděli, což mě nyní mrzí. Samozřejmě vím o roce 1968 a Václavu Havlovi. Jediného českého jazzmana, kterého znám, je Miroslav Vitouš, přirozeně mimo klasiky typu Smetany či Dvořáka. A mám rád Kunderovy romány. Není toho mnoho, ale doufám, že se k vám někdy podívám a dozvím se víc.
(viz též recenze alba Electra basisty Arilda Andersena v tomto čísle )
