Nejde o první pokus uvést tento klíčový Davisův koncert; jeho fragmenty již dříve vyšly u CBS. Nicméně nové video z produkce Eagle Rock přináší plnou verzi vystoupení, ale také jej, prostřednictvím doplňujících rozhovorů s bývalými Milesovými spoluhráči, umisťuje do patřičného historického kontextu. Vznikl tak komplexní dokument trumpetistova hudebního přerodu v letech 1969-1970.
Mladé obecenstvo, které na Davise přišlo, již v srpnu 1970 znalo album Bitches Brew takřka půl roku. Ač se stalo definicí jazzrocku, od jeho vydání se Davisova koncertní kapela značně obměnila. Saxofonistu Steva Grosmanna nahradil zkušený Gary Bartz , Chicka Coreu navíc doplnil Keith Jarrett , značně posílila rytmická stránka. Nešlo jen o „jinou“ Kind of Blue , jak napovídá název, nýbrž i o poslední výkřik Bitches Brew , neboť záhy po Isle of Wight Corea a Holland formaci opustí, aby ji leader přetvořil v souladu se svým novým, rockovějším viděním.
„Starý“ repertoár je tady, až na úryvek The Theme , opuštěn. Playlist dále sestává z Directions, Bitches Brew, It's About That Time, Sanctuary a Spanish Key. Přesto se z dnešního pohledu zdá až neuvěřitelné, že jazzman, kterého většina lidí v publiku znala možná jako protagonistu diskografie svých otců, tu vystupuje rovnocenně k tehdejším idolům typu Jimiho Hendrixe . Davisovo „nikdy se neohlížet zpět“ se tu plně uplatňuje, spolu s funkovými a rockovými groovy je ale rovněž cítit, jak si s nezkušeným obecenstvem pohrává – především rytmika spolu s duem Corea-Jarrett se nenechává strhnout rockovými klišé a ve volnějších plochách dává průchod i svým freejazzovým preferencím. Nicméně formát obřího rockového festivalu má pochopitelně v tomto směru svá omezení, Davis proto kapelu s jistotou vede (pomocí takzvaných coded phrases) k přímočařejším rytmickým tématům. Baladičtější kus Sanctuary se tu tak stává pouze minutovým oddechem před závěrečným výbuchem ve Spanish Key . Pnutí mezi jazzrockem a free tudíž nejsou natolik znatelná jako při památných koncertech ve Fillmore, odchodem z pódia před The Theme jim Davis vyklízí prostor až v závěru. Čímž jako by symbolicky uzavřel jednu hudební etapu.
Miles Electric: A Different Kind of Blue zřejmě neobrátí puristy, kteří se dívají na Davisovo „elektrické“ období jako na něco méněcenného. Ovšem skrze dokumentární výpovědi bývalých trumpetistových spoluhráčů mohou alespoň porozumět jeho smýšlení, respektive přeměně od be-bopu k jazzrocku a popu či od akustiky k elektronice. Není to černobílý obraz, dává se tu hlas někdejším i současným kritikům, který je konfrontován s promluvami hudebníků. Hlavním průvodcem po těchto proměnách je přitom Carlos Santana . Plasticky vysvětlená změna atmosféry kolem roku 1969 je zřejmě klíčovým přínosem filmu. Vyústění, jež patří hudebnímu vyznání někdejších Davisových hráčů, zřejmě nejlépe vyjádřil Herbie Hancock : „Neumím zahrát jediný kus, kterým bych Milese uctil. Jeho genialita tkví v mnohovrstevnatosti – cokoli zahraji právě v tento okamžik, je jeho součástí.“
Miles Davis – trubka, Gary Bartz – soprán saxofon, Chick Corea – el. piano Hohner, Keith Jarrett – varhany, Dave Holland – baskytara, Jack DeJohnette – bicí, Airto Moreira – perkuse. 1 DVD Eagle Rock Entertainment, EE39020-9. Vydáno 2004. TT: 123:00
