Koncertem brazilské Američanky Eliane Elias skončil letošní v pořadí sedmý ročník brněnského Jazz Festu (20. – 29. 4.). Bylo to vydařené vyvrcholení akce, na které se kromě domácích a mezinárodních seskupení představilo například i pozoruhodné rakouské smyčcové těleso Radio String Quartet, hrající hudbu legendární jazzrockové skupiny Mahavishnu Orchestra.
Trio Eliane Elias bylo však jediným jazzovým seskupením, reprezentujícím špičku současné světové scény na letošním Jazz Festu. O to potěšitelnější byla jeho konfrontace s českým Vertigo kvintetem, které vystoupilo v královopolském Semilasse na úvod téhož večera spolu s cellistkou Dorotou Bárovou (Tara Fuki). Skupina se soustřeďuje především na vlastní tvorbu. Její členové o sobě tvrdí, že „chtějí hrát svoji vlastní hudbu svým vlastním způsobem“. Vertigo však můžeme s klidným svědomím zařadit do jazzové scény. Jejich hudba je plná táhlých, stupnicových melodií, působivých aranžmá a zvukově inovativních postupů. Kapela hraje disciplinovaně, hudebníci se „tvořivě“ podřizují emotivní náladě hudby, jakou bychom dnes mohli hledat jen na albech vydavatelství ECM.
Nicméně porovnávat Vertigo s Eliane Elias není na místě. Diváci však měli dobrou příležitost konfrontace dvou rozličných hudebních světů: světa hledání a světa tradice. A zatímco z Vertiga sálal na posluchače v sále zádumčivý sentiment, Elias přinesla do Brna spolu s Adamem Nussbaumem (bicí) a Marcem Johnsonem (kontrabas) radost z lehkosti svého jazzového bytí.
Elias, známá především ze svého působení ve fusion-jazzové skupině Steps Ahead, představila v Brně svůj nejnovější vokálně-instrumentální projekt – Something for you – písně Billa Evanse.
Škatulkovat blonďatou Brazilku do nějaké typické polohy je takřka nemožné. Elias je žena mnoha tváří – svědčí o tom nejen její rozmanitá diskografie (23 alb), ale i vícero rozličných nominací na cenu Grammy. Začátkem 80. let ale určitě pianistka netušila, že jednou bude na svých koncertech i zpívat. Není to sice její doména, ale Elias si je vědoma, že zpívané „tunes“ jsou divácky velmi vděčné. Je to prostě lákavá návnada. A Elias umí svého diváka nalákat – i zpěvem. Na nahrávku s písněmi Billa Evanse ji však nalákal její manžel – basista Marc Johnson, který s Evansem dlouhé roky hrával. Z té doby našel kdesi doma jednu kazetu s demo nahrávkami skladeb, na kterých legendární pianista pracoval – jednu či dvě z nich Elias dopsala a otextovala.
Evansovy neznámé americké písně tak díky brazilské skladatelce znovu ožily – 27 let po jeho smrti. Tento počin nejvíc zaujal v Japonsku, kde snímek Something for you – Eliane Elias sings and plays Bill Evans získal cenu za nejlepší jazzové album roku.
„Jsou to především převratné harmonické postupy a způsob vnitrokapelového dialogu při hře v triu, které mě nejvíc oslovily na Evansově tvorbě,“ přiznala v rozhovoru po koncertě. Procítěná interpretace a brilantní sóla, včetně nesmírně melodické Johnsonovy hry a rytmicky variabilního Nussbaumova doprovodu toho byly důkazem. Místy však trochu vadily některé aranžérsky „uhlazené“ závěry Evansových skladeb: z těch mimo jiné zazněly My Foolish Heart , I Love My Wife , Minha , či Sleepin‘Bee . Hudebním vyvrcholením večera se nicméně stal Jobimův klasický standard Desafinado . Eliasové trio jej odehrálo v doslova strhujícím provedení. V obecenstvem vynuceném přídavku zazpívala Elias i portugalsky, což by mimochodem mohla činit i častěji. Její kořeny, ale i rytmické cítění a způsob hry, jsou jednoznačně brazilské, i když svou světovou jazzovou kariéru odstartovala (roku 1981) příchodem do New Yorku. Tam také na závěr svého evropského turné den po vystoupení v Brně Eliane Elias odletěla.
