Pianista a „jazzový youtuber“ Emmet Cohen se během pandemie zviditelnil sérií streamů, do Česka se v zimě vrátí s novým albem.
Emmet Cohen u nás v posledních letech vystoupil již několikrát, naposledy v dubnu na JazzFestu Brno. Těšit se na něj můžeme opět v závěru roku, neboť 15. prosince zahraje v pražském klubu Jazz Dock v rámci turné k novému albu Vibe Provider. Zejména o něm byla řeč v našem rozhovoru.
Vibe Provider je vaše jedenácté album. Vnímáte u sebe nějaké změny, co se týče přístupu k nahrávání v porovnání s prvními deskami?
Určitě. To, že neustále potkávám nové lidi, hraji na nových místech, spolupracuji s mladšími i etablovanými muzikanty, mně přináší inspiraci. Tohle všechno se snažím reflektovat v hudbě. Čím jsem starší, tím více si dokážu užít okamžik, v němž se nacházím. Veskrze jde v hudbě především o to, jak se v ní odráží naše každodenní já i jedinečnost okamžiku.
Album je věnováno mému drahému příteli, který nás nedávno opustil. Jmenoval se Funmi Ononaiye a zemřel jen pár týdnů předtím, než jsme album nahrávali. Byl přítelem celé jazzové komunity, někým, kdo podporoval jazz a také o něm hodně věděl. V New Yorku navštěvoval více koncertů než kdokoliv jiný. Během pandemie byl u více než sta mých live streamů a nesmírně mi pomohl se vším kolem nich. Hodně jsem se od něj přiučil nejen o streamech, ale i obecně o životě a jak si jej užívat.
Proč jste se rozhodl pro muzikanty, kteří se na desce ocitli?
V rytmice jsou spoluhráči, s nimiž pravidelně účinkuji. Phillip Norris, Kyle Poole, ale také Joe Farnsworth jsou kolegové, kteří toho se mnou za poslední dobu prožili a odehráli opravdu hodně. Je velká čest, když můžete do studia s kapelou, která má svůj vlastní zvuk.
Pokud jde o hosty, se saxofonistou Tivonem Pennicottem jsme v podstatě vyrůstali. Hrávali jsme spolu od nástupu na vysokou školu, cvičili jsme spolu téměř každý večer. Známe se tedy už dlouho a byl tím, koho jsem na albu opravdu chtěl. S trumpetistou Brucem Harrisem je to podobný příběh. Jsme přáteli zhruba od chvíle, kdy jsem se přestěhoval do New Yorku. Hráli jsme spolu párkrát na streamech, ale být spolu ve studiu, to je úplně o něčem jiném. Také jsem chtěl na desce jednu „divokou kartu“, tou je trombonista Frank Lacy. Do nahrávání vnesl úplně jinou energii. Dodal tomu říz Jazz Messengers.
Jak jste přišel k názvu alba Vibe Provider?
Šlo o Funmiho přezdívku. Říkalo se mu tak proto, že kdekoliv se objevil, přišla s ním i dobrá nálada. Byl jsem toho svědkem na tolika různých místech! Jeho přítomnost u našich vystoupení je vždy pozvedla výš. Všichni hráli lépe, když byl nablízku. Jednou z věcí, kterou nám všem ukázal, byla síla, kterou máme v sobě: že si můžeme být svým vlastním „vibe providerem“. Proto jsem tak album nazval, abych připomenul celému světu, že ta síla je v nás všech.
Album jste nahrál ve studiu Sear Sound v New Yorku. Byl pro to nějaký specifický důvod?
V minulosti jsem tam pracoval již na několika deskách. Mají tam skvělý klavír, ale zejména se tam cítím velmi komfortně. Podle mě jde o jedno z nejlepších studií v New Yorku.
Když jsem album poslouchal, napadla mě jména tří klavíristů: Bill Evans, Ahmad Jamal a McCoy Tyner. Jak přistupujete ke svým vzorům?
Pro mě je to jako myslet na rodiče. Lidé, kteří mě ovlivnili, jsou pro mě v určitém slova smyslu jako rodina. Pokud vyrůstáte se svou rodinou, má na vás vliv, a do určité míry se jí budete podobat. Budete-li se snažit to jakkoliv popřít, stejně to ve vás bude. V určitém věku se s tím srovnáte a naučíte se být sám sebou. Myslím, že stejné je to s hudbou, mám různé zdroje inspirace. Art Tatum, Willie The Lion Smith, kterému jsem věnoval první skladbu na albu, McCoy Tyner, Herbie Hancock a spousta dalších. Nicméně abyste mezi nimi byl sám sebou, musíte mít respekt k tradici. Se spoluhráči se snažíme o co nejlepší energii a zvuk ve vztahu k tomu, co momentálně prožíváme. Čím více vzorů máte, tím méně se kterémukoliv z nich budete podobat. Například Ahmad Jamal hraje Surrey With A Fringe On Top mnohem rychleji než my na albu. Dalším příkladem téhle skladby je verze George Colemana s triem Wyntona Kellyho na albu Live At The Left Bank. Hrají tam opravdu dlouhá, až sedmiminutová sóla. Je to navíc pro živé publikum, což desce propůjčuje speciální druh energie. Snažím se vzít všechny tyhle vlivy v úvahu a zapustit do nich svou vlastní stopu. Nejdu do toho po hlavě, nechávám se hudbou vést. Je všude kolem nás, musíme se pro ni jen natáhnout a uchopit ji. Čím více se o tohle pokoušíme, tím více se dostáváme do centra dění a tím lépe se nám daří najít zen, díky kterému můžeme opravdu najít sebe sama.
Zmínil jste respekt k tradici. Jak k ní tedy přistupujete vy?
Hrávám s muzikanty, kteří tradici zbožňují. Zejména to jde poznat u starších muzikantů, se kterými jsem měl tu čest hrát, jako jsou například Jimmy Heath, Barry Harris nebo Harlod Mabern. Nedávno jsem byl u George Colemana na návštěvě. Stále hledá nové cesty a přístupy, jak se dostat od jednoho akordu ke druhému. Spousta tradičního hraní staví na tom, jak co nejvíce zjednodušit hudbu až k jádru její podstaty, její krásy. Ať už jde o jednoduché melodie Houstona Pearsona, díky kterým posléze rozkvete celá skladba, nebo o bubnování takového mistra, jakým je Joe Farnsworth. Ti lidé jsou nesmírně kreativní. Pokud jste v hudbě nápadití, dáte do ní vše. A pokud vám opravdu záleží na lidech, s nimiž hrajete, tak ta hudba teprve začne pořádně swingovat. Což se nám, doufám, podařilo ukázat na poslední desce.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Harmonie 09/2024.
