Enrico Pieranunzi – piano, Marc Johnson – kontrabas, Joey Baron – bicí, Kenny Wheeler – trubka, křídlovka. Nahráno: Bauer Studios, Ludwigsburg 11-12/2004. Vydáno: 2008. TT: 58:32. 1 CD CamJazz CAMJ 7807-2 (distribuce 2HP Production).
Italský pianista Enrico Pieranunzi není v našich krajích příliš známým pojmem navzdory tomu, že jeho dlouholetá spolupráce s mnohými renomovanými hudebníky rezonuje i mimo Apeninský poloostrov. Klíčovými partnery jeho akustického tria je už od poloviny 80. let nesmírně flexibilní rytmický tandem Marc Johnson – Joey Baron . Především prostřednictvím Johnsona vede přímočará linie k Pieranunziho ideálu lyrického klavírního tria, reprezentovaného Billem Evansem. Právě tento kontrabasista totiž patřil na přelomu 80. let do finální sestavy legendárního Evansova tria.
Italsko-americké seskupení nicméně není regulérně fungující kapelou, protože jeho členy spojují jen příležitostné nahrávací či koncertní aktivity. Mírně expresivnější poetiku Pieranunzi praktikuje s jinými spoluhráči, například s Charliem Hadenem a Paulem Motianem, jak jsme mohli slyšet na fantastickém albu Special Encounter z roku 2005, anebo Duologues s Jimem Hallem. Speciálním hostem aktuálního projektu As Never Before je kanadský trumpetistický mág Kenny Wheeler . „Když jsem v roce 1997 poprvé stál s Kennym na jednom pódiu, moje sny se naplnily,“ vzpomíná Pieranunzi. „Touto nahrávkou se však naplnily i ty, o kterých jsem se snít ani neodvážil: Kennyho hra tentokrát dotváří můj autorský repertoár (…). Je několik důvodů, proč je toto album čímsi absolutně unikátním – něčím, co se doposud, jak naznačuje i samotný titul, nikdy neudálo.“ Spřízněnost je možno vnímat i prostřednictvím lyrického naturelu, který nesmírně poznamenává tvorbu obou těchto vůdčích osobností. Rozlehlé atmosférické legato Wheelerovy trubky na ploše úvodní Soundings předznamenává aspoň navenek zdánlivou nehybnost a monotónnost.
Wheeler přispívá spíše barevností a citovou expresivností. Průbojnost jeho tónu je zdánlivě mizivá, nicméně jeho přednosti tkví podobně jako u Tomasze Stanka v atmosférické drobnokresbě. Ta vyniká v otevřenějších, nepříliš strukturou definovaných plochách sdružených titulů Improheart a Impromind . Volnost formy hráče osvobozuje, komunikační prostor se přesouvá spíše do roviny pianisty s rytmickým tandemem. Nahrávka ve středně pomalých až baladických tempech jakoby zapírala Pieranunziho středomořský „oheň v krvi“. Přímo na tělo Wheelerovu lyricko-nostalgickému naturelu je napsaná Song for Kenny , avšak nejpodmanivějším tématem je sladkobolná závěrečná Winter Moon s nádherně vystavěným Johnsonovým sólem. Ta se loni objevila (i když bez Wheelera) na úspěšném koncertním albu Live in Japan .
Pieranunziho opětovná komunikace s vysněným trumpetistou působí o něco volněji a vzdušněji než jejich společný debut Fellini Jazz přetavující nesmrtelné popěvky Nina Roty. Navzdory tomu nelze asi souhlasit s titulem alba, že něco takového se v kariéře tohoto „dobře utajeného“ pianisty ještě neudálo.
Body: 3 z 6
