Enrico Rava – trubka, Mark Turner – tenorsaxofon, Stefano Bolani – klavír, Larry Grenadier – kontrabas, Paul Morian – bicí. Nahráno: 2/2008, New York. Vydáno 2009. TT: 77:48. 1 CD ECM 2064 (distribuce 2HP Production).
Nejnovější album Enrica Ravy ukazuje snad nejlépe jeho profil jako jedné z nejvýraznějších osobností dnešního jazzu. Nejen že sestává výlučně z devíti autorských skladeb, doplněných dvěma kolektivními improvizacemi, ale chybí tu také občasné názvuky na jazzovou tradici, byť s osobitým postmoderním přetvářením téměř historického dixielandu, jaké minulým albům (Easy Living , nebo The Words and the Days ) dodával trombonista Gianluca Petrella. Pianista Stefano Bolani je už dlouholetý Ravův partner, ale tenor Marka Turnera se dokonale přizpůsobuje jeho tvůrčí dikci, a americká rytmika včetně jednoho z praotců tohoto způsobu hry Paula Motiana spoluvytváří výsledný dojem, v němž je průběžný beat nahrazován flexibilním doprovodem volně umísťovaných zvuků, který se mění od jednoho úseku k druhému.
Ústřední model i hnací sílu přináší Ravova trubka, občas davisovsky úzkostná ve zvuku, jakoby odpočívající na motivech, opakujících jeden nebo dva tóny třeba i ve staccatovém frázování, a potom s náhlými vzlyky nebo legatovými rozlety do břeskných pasáží ve vysokém rejstříku. V Ravových sólech není primární chorusová výstavba na akordických schématech, ale vnitřní logika motivického vývoje. A právě v tomto směru ho jeho spoluhráči pečlivě podporují.
Rava přitom dokáže disk poskládat z různorodých, zčásti i kontrastních čísel. Zatímco ve většině produkce ovlivněné školou ECM převládají téměř výhradně přemýšlivé nálady a s nimi i pomalá tempa, Ravova skladba Outsider se rozbíhá z rychlého basového riffu, navozujícího docela jinou atmosféru a tu také soustavně udržuje, aniž by sklouzla do běžné jazzové „rychlovky“. Naproti tomu se může objevit tříminutový Count Dracula , v němž sonorní zvuk nízkého rejstříku tenoru ve spojení s úzkostnými odpověďmi trubky vytváří trochu strašidelnou náladu.
Ve dvou kolektivních improvizacích (Improvisation I, and II. ) je zcela jasné, jak jednotlivé nástroje hledají tóny nebo úlomky motivů, které by se mohly stát výchozím bodem pro jejich spoluhráče. Ravovi je ovšem jasné, že tato metoda má své hranice: v prvním případě má snímek pouhé čtyři minuty, druhý, devítiminutový, je rozčleněn odmlkami, po nichž se hledání rozjíždí opět znovu. Buď jak buď, jde o názorný příklad, jak se tato improvizační metoda může proměnit v kompoziční tvar, v jednotlivostech vypracovávaný stejnou metodou, ale v celku už řízený Ravovým celkovým záměrem.
Dokonale to ukazují dva nejdelší desetiminutové snímky Certi Angoli Segreti a Interiors . Vedle těchto dokonalých ukázek svého nového směřování se Rava občas vrací i k tradičnější výstavbě melodického modelu a jeho chorusových variací: např. v písničkových Lady Urbana nebo Lady Orlando . Ani tady nejde ovšem o záležitost, která by v dnešním jazzu patřila k běžnému menu.
Ravovi bude letos 20. srpna rovných sedmdesát. Albem New York Days se představil jako sólistická a tvůrčí osobnost, která dnes nemá mnoho sobě rovných.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
