Esperanza Spalding – basa, zpěv, Leo Genovese – piano, Terri Lyne Carrington – bicí. Hosté: Joe Lovano, Jack DeJohnette, Billy Hart, Jef Lee Johnson, Lionel Loueke, Algebra Blessett, Lalah Hathaway, Gretchen Parlato, Leni Stern, Becca Stevens, Q-Tip, Justin Brown, Janice Scroggins, Thara Memory atd. Nahráno: New York, 2011. Vydáno 2012. TT: 57:59. 1 CD Heads Up International 7233174.
Když před pár lety vstoupila do mezinárodního povědomí Esperanza Spalding , působila jako zjevení, které jazzová scéna už dlouho potřebovala. Tato nesmírně talentovaná kontrabasistka zcela mimochodem také zpívá a to tak, že lze úspěšně polemizovat, ve které z těchto hudebních aktivit je lepší. To, že se jedná o mladou, krásnou a charismatickou dámu, je příjemný bonus. Teritorium moderního jazzového mainstreamu, ve kterém zazářila např. po boku legendárního Joe Lovana, je pro ni však příliš těsné. Už na předchozím sólovém albu Chamber Music Society (recenze HARMONIE 12/2010) přirozeně obohacovala svůj projev o prvky R&B. Ocenění Grammy na sebe nenechalo dlouho čekat.
Novinka s názvem Radio Music Society má sice v názvu paralelu s předchozím snímkem, ale je v mnohém odlišná. Zásadním rozdílem je nástroj, na který Spaldingová hraje většinu skladeb – bezpražcová Fender Jazzbass, model Jaco Pastorius. Po prvotním překvapení a zkontrolování, zda je v přehrávači opravdu správný disk, je třeba říci, že Spaldingové to sekne i s baskytarou. Dokonce si myslím, že měkký, středový zvuk Jazzbasu dává jejím basovým linkám větší konkrétnost a dominanci. Groovy jsou úsporné, logické, nesmírně muzikální, dokonale srostlé s kompozicemi nad nimi. A fakt, že jsou precizně zahrané, snad ani netřeba dodávat.
Radio Music Society není žádná komorní intimní výpověď. Velkolepá produkce je slyšet téměř z každé skladby. Od skvělých aranžmá vokálů, dechových a smyčcových sekcí (krásné intro i outro v Cinnamon tree ), perkusí, až po plné bigbandové obsazení (Hold On Me ). Tedy není to jen zvuk baskytary, co při poslechu alba evokuje období prvních Pastoriových sólových nahrávek. Kromě zmíněného je to i suchý, bohatě saturovaný zvuk bicích à la 70. léta. Ale nebojte se, zde nejde o žádné epigonství jedinečného bezpražcového mistra. Esperanza Spalding je jasný originál, s množstvím nápadů, které z jednotlivých skladeb překypují. V hudbě se neustále něco děje a stopáž alba plyne velmi rychle. Úspěšně se vyhýbá nástrahám stylových klišé, což při daném žánrovém teritoriu vůbec není jednoduché. Navzdory popovému outfitu je to hudba harmonicky i rytmicky bohatá a členitá – dokonce natolik, že pravým popem nikdy nebude. A naopak – i přes muzikální sofistikovanosti jsou mnohé refrény chytlavé a zpěvné (titulní Radio Song , Black Gold , či prominentním raperem Q-Tipem produkovaná City of Roses ).
Spaldingová má v sobě dar hudebního mesiáše. Pokud je Radio Music Society pokus přiblížit umělecky ambiciózní (schválně netvrdím, že jen jazzovou) hudbu k mainstreamu, popu a masám, tak je to pokus víc než povedený. Pokud je to pokus vrátit jazzu někdejší závan svobody a nezakomplexovanosti, mise skončila také úspěšně. Pokud má neosoulovým divám a producentům ukázat, jak se zpívá a produkuje současná černá hudba bez berliček klišé a manýrismu, i tak se trefila do černého. Subjektivně dodávám, že z hudby Radio Music Society září silný pocit pozitivní energie (na rozdíl například od stejně kvalitní, ale velmi temné produkce Meshell Ndegeocello). Díky, Esperanzo!
Body: 5 z 6
