Evaband: Radim Linhart – klavír, varhany, aranžmá, Stanislav Kalous – saxofony, Vít Fiala – kontrabas, Csaba Csendes – bicí, Radek Hlávka – kytara, Jiří Hlava – trubka, křídlovka. Vydáno 2007. TT: 31:52. 1 CD Lukáš Fišer/Sony BMG 28057000022-2.
Jazzová zpěvačka může zpívat kdeco, aniž by svůj projev ochudila o to, co je na jazzovém zpěvu opravdové. Umí totiž vedle samozřejmého swingového a bluesového cítění zcela přirozeně pracovat s melodickým tématem písně, s frázováním, s citlivě dávkovanou volností v improvizaci. Hlasový rozsah se stává druhořadým. To je podstatný rozdíl od běžných zpěváků populární hudby, jejichž producenti dostanou občas zoufalý nápad, aby jejich svěřenec nacvičil „repertoár jazzových evergreenů“. Když k tomu ještě zpěvaččin hlas prozrazuje duši otřískanou prožitky vlastního života, ranami i pohlazeními, můžeme jí věřit nejen každý tón, ale též sdělení těch nejprostších textů.
Eva Olmerová tohle vše měla v sobě, ve své duši, srdci i mozku. Proto bývá už od šedesátých let považována za naši nejvýznamnější jazzovou zpěvačku, ač nahrávek, které by se daly označit za skutečně jazzové, se na vydané záznamy dostalo nepatrně; za nejvydařenější lze považovat šest standardů s S+HQ Karla Velebného na LP Jazz Feeling (Supraphon, 1969) a LP s Traditional Jazz Studiem Pavla Smetáčka (Supraphon, 1974), většinu ostatních lze zařadit spíše ke swingové populární hudbě (TOČR, Vlachův či Bromův orchestr šedesátých let). Samostatnou kapitolou je pak její přínos domácí country music.
K národnímu jazzově vokálnímu pokladu dnes lze přidat i nové album Legenda , přestože je zde autentický jen zpěv Olmerové z přelomu let 1990 – 1991, zatímco doprovod byl nově aranžován a nahrán současnou muzikantskou partou, byť pamětnickou. Tento zásah byl však proveden pečlivě a citlivě, bez přečtení bookletu by posluchač tento zákrok nepoznal. Sem míří moje jediná výtka k producentovi – mělo být vysvětleno, kdo hrál na originální nahrávce, kdy či pro jaké účely vznikla, a proč ji nebylo možné použít v původním stavu (prostě základní diskografické údaje). Dnes se dají dělat se starými a technicky nekvalitními nahrávkami zázraky – viz výsledky práce v edici Fonogram Gabriela Gössela.
Snímek obsahuje osm skladeb (úvodní Vadí, nevadí ve dvou verzích). Tytéž o něco později znovu Olmerová nazpívala pro album Svíčka a stín mezi sklonkem léta a počátkem října 1992. Mimo titulu Mene tekel od Víta Fialy všechny písně složil saxofonista tohoto sexteta Stanislav Kalous a verši opatřil Lukáš Fišer . Na obranu nově nahraného doprovodu a aranžmá je nutno říci, že díky němu písně zazářily v opravdové jazzové atmosféře. Její bigbandové doprovody minulosti bývaly zásadně aranžovány jako popové písně; v těchto poutech byla i aranžmá Milana Svobody či Michaela Kocába v letech osmdesátých. Její hlas i v těchto pro ni zdravotně těžkých letech svou vzácnou barvu a přednesovou lehkost neztrácí, je v něm logicky více únavy a melancholie na úkor radosti, což je poměrový zvrat u člověka s takto pohnutým osudem zcela přirozený. I zcela věci neznalý zájemce může svou cestu ke zpěvu Evy Olmerové začít klidně právě u tohoto CD.
Body: 3 z 6
