Půl roku po adventním koncertě zpěvačky Mary Stallingsové v Národním divadle v Praze, který byl premiérou řady Jazz v opeře, se blíží vystoupení další pěvecké legendy, rovněž pianisty a kapelníka, Freddyho Colea (12. 6.). Patří k rodu vokalistů zakořeněných v jazzové historii, ke kmeni, který prochází etapami jazzového vývoje, aniž by jeho představitelé příliš podléhali momentálnímu dění v jazzu.
V jejich pěveckém projevu je zakódováno vše podstatné, čím se jazz stal novinkou v hudebních žánrech: patří sem klasické blues, swingující rytmus a kladný vztah k melodii. A přesvědčení, že hrají a zpívají proto, aby publikum potěšili a pobavili. Právě cit pro melodičnost písní tyto zpěváky přivedl k repertoáru swingových revue a muzikálů, jichž stovky stále tvoří základ jazzových standardů. Freddy Cole jen od roku 1990 natočil dvaadvacet alb, posledním je Talk To Me z roku 2011, na němž se podílejí především muzikanti, kteří s ním přijedou do Prahy – kytarista Randy Napoleon , kontrabasista Elias Bailey a bubeník Curtis Boyd .
Freddy, podle křestního listu Lionel Frederick Cole, se narodil v roce 1931 jako páté dítě Edwardu a Paulině Coleovým v Chicagu. Obklopen muzikální rodinou a jejich přáteli z řad budoucích jazzových hvězd se Freddy učil na klavír od šesti let. Doma měl velký vzor – o dvanáct let staršího bratra Nata „King“ Colea, v té době už kapelníka vlastní skupiny hrdého názvu Royal Dukes. Také Freddyho jen o čtyři roky starší bratr Ike Cole se stal pianistou a skladatelem. A Natalie Coleová, zpěvačka vycházející z rhythm & blues, dnešním generacím už dobře známá, je dcerou Nata, neboli Freddy je její strýc. Coleovi tak tvoří jednu z četných rodinných jazzových dynastií. Freddy Cole byl několikrát nominován na nejrůznější ceny, včetně Grammy, a také do různých síní slávy. Srovnávání s bratrem Natem se však brání – v roce 1990 dokonce nazval své album I’m Not My Brother, I’m Me .
Pane Cole, v červnu vás podruhé přivítáme na pražské scéně. A v květnu uplynuly už čtyři roky od chvíle, co jste si zazpíval v rámci festivalu Pražské jaro, pak se v klubu Mercedes Forum podílel na výroční oslavě Českého rozhlasu a zpíval s rozhlasovým big bandem Václava Kozla. Zůstal vám v paměti nějaký zážitek z těch několika dnů? Z tehdejší návštěvy mám krásné vzpomínky. Vaše město mám opravdu rád a těším se na návrat ke svým českým fanouškům – a snad se mi povede navnadit i nějaké nové. Přestože nahrávám většinou v menších kapelách, s big bandem pracuji také často. V mnoha ohledech je big band jenom rozšířená kapela, vždy se jedná o společnou spolupráci.
Pocházíte z Chicaga třicátých let. V tamních klubech tehdy ještě naplno zní tzv. chicagský styl neworleanského tradičního jazzu, jehož představitelem byl například kornetista a pianista Bix Beiderbecke, současně už nastává éra swingu, objevují se velké swingové bandy a orchestry. Jelikož pocházíte z velmi muzikální rodiny, jak jste toto dění v době dospívání vnímal? Určitě do vašich dveří vcházeli mnozí později slavní muzikanti. Máte pravdu, má rodina byla velmi muzikální. Poslouchali jsme swing a v některých případech hráli s místními kapelami. Nebyl to jenom Nat, kdo se stal známým na scéně. Věhlasní hudebníci jako Duke Ellington, Count Basie či Lionel Hampton se u nás objevovali každou chvíli.
Když jste se v šesti letech, v roce 1937, začínal učit na klavír, váš starší bratr Nat „King“ Cole už měl vlastní skupinu s kytaristou Oscarem Moorem. Jaký jste s bratrem měli vztah při dvanáctiletém věkovém rozdílu? Byl jako každý vztah mladšího a staršího bratra, neměli jsme žádné problémy, jenže on hodně cestoval, zatímco já teprve dospíval.
Jak byla zaměřená výuka klavíru na Roosevelt Institute v Chicagu, kam jste už v raném věku chodil? Roosevelt Institute byla velmi rigorózní, ale plně na hudbu soustředěná škola.
Od roku 1951 jste studoval na prestižních hudebních školách Juilliard School of Music a na New England Conservatory of Music. Na co jste se studijně zaměřil? Jak na Juilliard School, tak na New England Conservatory jsem studoval hudební pedagogiku, prozkoumával jsem spoustu aspektů hudby, ale především jsem se soustředil na možnost stát se učitelem hudby.
Považujete nějakou událost ve vaší hudební dráze za důležitý moment, po němž jste si řekl, že jste konečně slavným zpěvákem? Ani ne, stále se snažím být slavným zpěvákem.
V srpnu 2006 o vás režisér Clay Walker natočil jednadvacetiminutový dokumentární film The Cole Nobody Knows, v němž o vás mluví řada spoluhráčů z různé doby. Název filmu je totožný s názvem vašeho alba z roku 1977. Mohl jste do scénáře Walkerovi mluvit? Podílel jsem se na filmu ve všech ohledech, včetně scénáře. S panem Walkerem jsme dlouho diskutovali o podobě, jakou chceme dokončenému produktu dát, a tak jsem s filmem nadmíru spokojen.
Rád bych se krátce probral vaší diskografií. Poprvé jste se představil zkraje padesátých let na singlech The Joke’s on Me a Whispering Grass. Jak vznikly a s kým jste je nahrával? The Joke is On Me napsal můj tehdejší soused, Floyd Hunt – je to jedna z mých oblíbených písniček. Emmett Spicer hraje na kytaru a Earl Williams hraje na basu.
Pak přišly další desky, ale v šedesátých letech jsem ve vaší diskografii našel pouze Waiter, Ask the Man to Play the Blues a v osmdesátých letech dokonce žádný titul. Co se ve vaší kariéře dělo? Měl jsem příliš mnoho práce s nahráváním reklam a hraním koncertů, ale vydal jsem několik nahrávek na svém vlastním labelu: Just Plain Freddy, As Long As I’m Singing a Quiet Storm.
Stylově a repertoárově navazujete na vokální tradici definovanou především slavným obdobím swingu čtyřicátých let, z níž vzešli stylotvorní zpěváci jako Billy Eckstine a váš bratr Nat „King“ Cole, nebo pěvecky skvělí, ale komerčněji zaměření Frank Sinatra nebo Bing Crosby. Eckstineovi jste dokonce věnoval v roce 2010 celé album Freddy Cole Sings Mr. B. Kteří z nich vás ovlivňovali? Musím říci, že mě nejvíce ovlivnil Billy Eckstine. Vždy se motal okolo našeho domu v Chicagu a byl to opravdový mentor, který mi pomohl vytvořit si styl vystupování, jaký mám dnes na pódiu.
Myslím, že váš pěvecký styl je přijatelný nejen pro jazzové publikum, ale i pro posluchače zaměřené na populárnější formy hudby. Jakému publiku nejčastěji zpíváte? Vždy zpívám tomu, kdo je v publiku, jsem jen rád, že si mě přišlo poslechnout.
Vaše nahrávky jsou často jen s rytmikou – s piánem, kontrabasem a bicími. Občas k tomu zazní tenor saxofon. Vašemu zpěvu sluší i bohatší instrumentace, jaká je například na Love Makes The Changes z roku 1998, kde se vedle dvou saxofonistů objeví také Hiram Bullock, typický představitel generace vycházející z jazzové fúze a funky music. Mimochodem, na nahrávce také hraje původem český basista George Mraz. Vybral jste si muzikanty sám, nebo kapelu sestavila produkce? Mým producentem je již mnoho let Todd Barkan. Vždy spolu rozhodujeme, jaké skladby vybrat a posléze se snažíme najít hudebníky, kteří je zahrají co nejlépe.
Ve vašem kvartetu hrají muzikanti o dvě generace mladší, kytarista Randy Napoleon a bubeník Elias Bailey. Můžete ke členům kapely něco bližšího říci? Elias Bailey se narodil v roce 1976 a Randy Napoleon v roce 1977. Curtis Boyd v roce 1940. Všichni jsou to báječní hudebníci a všichni do kvartetu přinášejí něco zvláštního. Hrajeme spolu už spoustu let a pracujeme v opravdové hudební pospolitosti.
A jaký repertoár pro pražský koncert připravujete? Skoro nikdy neplánuji set list předem. Snažím se vycítit, jaké je publikum a dát mu to, co si myslím, že se mu bude líbit.
