Jiří Mráz se narodil 9. září 1944 v Písku. S celoživotním kamarádem Ivanem Smažíkem hrával v Táboře už jako kluk fotbal. Později spolu chodili do hudební školy, hrávali ve školním orchestru a společně studovali pražskou konzervatoř. Spolu bydleli i na koleji AMU v Hradební ulici a navštěvovali jazzové kluby. Dnes je Ivan učitelem hry na bicí nástroje na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Když Jiří navštíví Prahu a je pozván k nahrávání s našimi jazzmany, často se spolu setkávají na pódiu. Při natáčení televizního dokumentu o Georgi Mrazovi pro Českou televizi jsem zastihl oba v karlínském studiu, když doprovázeli kytaristu Rudolfa Daška. V přestávkách na cigaretu jsem je na terase studia A „donutil“ ke vzpomínkám na dětství.
Jiří Mráz: Dědeček hrál housle, matka zpívala a hrála na piano, než ho musela prodat. Tatínek byl právníkem, ale po „vítězném“ Únoru musel pracovat v JZD. Při ranní jízdě do práce autobus narazil na hlaveň tanku a otec přitom zahynul. Od sedmi let jsem se učil hrát na housle. Přes ulici bydlel učitel hudby, profesor Karel Korecký, žák Otakara Ševčíka, jehož houslové školy se hrají dodnes. Měl velkého černého psa, který se jmenoval Rex. Byl sice za mříží, ale přesto jsem z něj měl velký strach, takže se mi do houslí moc nechtělo. Ale musel jsem. Dva měsíce jsem jen stál s houslemi a tři čtvrtě hodiny jsem držel pod bradou krabičku sirek. Když mi spadla, stál jsem dalších čtyřicet pět minut.
Ivan Smažík: Někteří učitelé píchali inkoustovou tužkou do zápěstí, aby žák housle správně držel.
Jiří Mráz: To si nepamatuju, ale možná proto mě pořád bolí tady v zápěstí (smích) .
Ivan Smažík: Jeho maminka prodávala v hudebních nástrojích, takže je všechny vyzkoušel. Byl taky virtuóz na tahací harmoniku. Byl tak drobnej, že ho za ní skoro nebylo vidět.
Jiří Mráz: Vidíš, na to jsem už zapomněl. Asi vím proč… V roce 1958 jsme s Ivanem začali hrát jako patnáctiletí v táborském symfonickém orchestru Bolecho. Pak jsme spolu hráli Mozartova dueta, ale protože jsme pořád museli hrát pro zemědělce, tak jsme se nic nenaučili. Taky jsem hrál na klarinet: ve vánoční mši, na kterou do Tábora přijeli sólisti z Prahy, jsem měl krátké sólo. V kostele se netopilo, byla tam zima. Hrál jsem v rukavicích, neměl jsem tak citlivé prsty a při sóle mi to tak strašně zapískalo, že z toho zpěvačka z Prahy měla málem mrtvici. Tím jsem skončil s klarinetem a začal jsem hrát na altsaxofon. Na gymnáziu nás oba vzali do školního bigbandu. Tam jsme hráli na všechno možné, na altku, na kytaru, na bicí, Ivan na trumpetu a na trombon. Měli jsme basistu, který hrál skoro 99 % not špatně. Byl to zřejmě génius, protože normální smrtelník zahraje dobrou notu aspoň náhodou (smích). Jednoho dne jsem basu zvednul a zkusil na ni hrát. Měl jsem pocit, že to není těžké. Musel jsem trochu víc roztahovat prsty, tak jsem si mezi ně dával korek. Od té chvíle jsem basistou a tento nástroj mi už zůstal.
Podle některých kritiků hra na melodické nástroje přispěla ke svébytnému pojetí Mrázovy hry na kontrabas…
Jiří Mráz: Jazz jsem poprvé slyšel v neděli dopoledne. Poslouchali jsme v rádiu operety a najednou tam místo toho byla hodinka o Louisi Armstrongovi. Jeho podivný hlas mne docela šokoval. Říkal jsem si: Jak si může dovolit zpívat, když nemá hlas? Ale líbilo se mi to víc než operety. Od té doby jsem začal vyhledávat jazz. Skoro denně jsme poslouchali Willise Conovera na Hlasu Ameriky. Jeho pořad začínal každý den pár minut po půlnoci předehrou Dukea Elligtona ke skladbě Take The „A“ Train . Bylo to vysílání na středních vlnách, někdy to bylo rušené, takže jsem basu neslyšel. Proto jsem poslouchal, jak všechny nástroje pracují společně. Neměl jsem žádné desky, jen magneťák a nahrávky z Voice of America, a začal jsem sólovat podle saxofonistů a trumpetistů. Na nahrávky basistů jsem se zaměřil později. Byl to hlavně Ray Brown, Scott LaFaro, Paul Chambers a Ron Carter. Když mi bylo 17 let, tak jsem někde sehnal knihu o base od Raye Browna. Bylo to i s notami a mně se tam líbil jeden jeho grif. Naučil jsem se to ve všech stupnicích. O mnoho let později jsme jednou šli v New Yorku kolem klubu Blue Note a Ray právě vystupoval z taxíku. Dali jsme se do řeči, a nakonec mě vzal dovnitř i s mými přáteli. O přestávce jsem zašel za Rayem do šatny a on mi řekl, že hraji jeden výborný grif a zazpíval mi ho. Že prý ho slyšel na jedné mé desce. Já nevěděl, jestli to myslí vážně nebo žertuje, protože to byl ten jeho „lick“. Tak mu říkám: „Rayi, to je přece z tvojí knížky, kterou jsem sehnal v 17 letech a naučil se to s přesně stejnýma prstokladama. To je tvůj „lick“. A on mi na to řekl: „Já to nemůžu hrát tak rychle jako ty.“ A dodal: „Takže jsem ti ukrad to, co ty jsi ukradl mně. To je jazz!“
V roce 1961 začal Jiří Mráz studovat hru na kontrabas na Státní konzervatoři v Praze u prof. Františka Hertla. Absolvoval v roce 1966.
Jiří Mráz: Podle některých jsem školu dokončil zázrakem. Lítal jsem mezi Violou a Redutou. V roce 1963 jsem začal hrát v Divadle Na zábradlí v triu Míši Poláka, kde jsem vystřídal Antonína Gondolána. Na bicí hrál Pavel Burda. Osvětlovačem a později dramaturgem divadla byl tenkrát Vašek Havel. Když jsem se po převratu vracel do Prahy, tak byl buď v nemocnici anebo v Americe. Potkali jsme se teprve vloni na trenčínském festivalu Pohoda. Neviděli jsme se čtyřicet let. Když jsem ho oslovil „pane prezidente“, tak mi řekl: „Co blbneš, prezidente? Vašku…! Vždyť jsme si tykali, co si budem vykat?“ Tak jsme si dali pár skleniček vína. Vypadá docela dobře. Václav Klaus mi říkal, že si mě v 60. letech chodíval poslechnout do Reduty. V roce 2004 mi uspořádal oslavu šedesátin spojenou s koncertem ve Španělském sále. Letos mi dal zlatou plaketu. Na světě není moc prezidentů, co pořádají ve svém sídle pravidelné jazzové koncerty a oceňují jazzmany.
Po angažmá v triu Míši Poláka hrál Jiří Mráz s Ivanem Smažíkem v triu Rudolfa Daška. Poté s Daškem vstoupili do nové formace SH kvintetu s Karlem Velebným, Laco Dezcim a Milanem Mádrem na bicí.
Jiří Mráz: Poprvé jsem se na Západ dostal s Karlem Velebným jako člen SH kvarteta. Protože jsme všichni čtyři jeli do Holandska jedním autem, musel jsem celou cestu ležet pod basou. Dojeli jsme za Amsterdam, udělali zvukovou zkoušku a začali hrát. Ale hned v první písničce jsme asi po sedmi taktech hrát přestali, protože v lokále pustili televizi, ve které byl boxerský zápas Casius Clay – Sonny Liston. To trvalo tak dlouho, že jsme nakonec už nic nezahráli, jen těch prvních sedm taktů. Kvůli tomu jsem seděl dvacet hodin pod basou (smích) .
V roce 1967 přijal angažmá v Mnichově, kde se seznámil a hrál s americkými jazzmany Malem Waldronem, Loe Wrightem a Bennym Baileyem. Na podzim 1968 získal stipendium na Berklee College v Bostonu, kde začal používat jméno George Mraz. Dva roky hrál s Oscarem Petersonem, poté získal angažmá u Elly Fitzgerald. Brzy se stal jedním z nejznámějších basistů a do Prahy se dostal až po 23 letech v roce 1991.
Jiří Mráz: V roce 1966 jsem se zúčastnil mezinárodní soutěže mladých jazzmanů, kterou pořádal ve Vídni pianista Friedrich Gulda. Mě soutěže nezajímají, ale poslali mě tam – tak co se s nima budu hádat. V porotě byli Art Farmer, Cannonball Adderley, Ron Carter, Mel Lewis, J.J.Johson, Joe Zawinul a další esa. Skoro se všemi jsem si pak večer v klubu zahrál. Nevyhrál jsem, ale dostal jsem stipendium na Berklee School do Bostonu. Na podzim jsem dostal angažmá v mnichovském jazzklubu Domicile. Dostal jsem tam i Honzu Hammera, se kterým jsme natočili dokonce i desku. Když přijeli do Prahy Rusové, tak jsem si řekl, že je to dobrá doba pro odchod do Bostonu. Já jsem neutekl, jen jsem se nevrátil. V Americe jsem brzy začal hrát s nejlepšími muzikanty. Dát padáka Petersonovi a jít hrát nazpět do Reduty? To už se mi nechtělo. Na Berklee hlavně chtěli, abych hrál v jejich Recording bandu. Zrovna tam byl dobrý ročník, řada mých spolužáků se později proslavila. Já jsem měl hodiny jen odpoledne, takže jsem nemusel vstávat. Bylo to pár hodin kompozice a nějaké hodiny hry na kontrabas. Já už měl za sebou konzervatoř, takže jsem jim ukazoval, jak to hrajeme my, a oni mi zas ukazovali, jak to hrajou oni: učili jsme se navzájem. Nejlepší na tom bylo, že jsem potkal pár kluků, se kterými jsem pak hodně hrával. Například s Abercrombiem jsme pak měli kvartet čtyři roky. Z českých muzikantů jsem v Americe zpočátku potkával Honzu Hammera, taky basistu Honzu Arneta, který hrál s Artem Blakeyem, jednou dvakrát taky Honzu Řežábka od Broma, a vídával jsem se taky s Mirkem Vitoušem. Většinou to byli basisti – máme asi dobrou basovou tradici.
Mezi Mrázovy spoluhráče patřili Oscar Peterson, Tommy Flanagan, Roland Hanna, Hank Jones, Charles Mingus, Thad Jones/Mel Lewis Orchestra, NYJQ, Lionel Hampton, Woody Herman, Toshiko Akioshi, Jimmy Rowles, Richie Beirach, McCoy Tyner, Adam Makowicz, Jimmy Smith, Stan Getz, Pepper Adams, Art Pepper, Clark Tery, Warne Marsh, Phil Woods, Grover Washington Jr., Archie Shepp, Dave Liebman, Joe Lovano, Jim Hall, John Abercrombie, Kenny Burrell, Larry Coryell, Dizzy Gillespie, Art Farmer, Bob Brookmeyer, Jon Hendricks, Carmen McRae, Helen Merrill, Elvin Jones a mnoho dalších…
Jiří Mráz: Vliv na mě měl každý, s kým jsem hrál. Vždycky se něco naučíš, i když kolega hraje špatně (smích) . Naučíš se aspoň, co nehrát. Nevím, proč jsem měl to štěstí, že jsem už od začátku hrál s velkými hvězdami. Nejdřív to byl Dizzy, pak mi zavolal Oscar. Dizzy měl sextet a Oscar jen trio, to mi bylo sympatičtější. Hrát jsme měli ze začátku v jednom klubu v Harlemu, kde jsem byl jedinej běloch. To mi nevadilo. Oscar měl pak hrát v hotelu Plazza – tak jsem si řekl, že by to byla hezká změna. Pak jsme spolu cestovali dva roky a všechno probíhalo v klidu. Jen jednou jsem s ním měl problém. V jednom klubu v Detroitu jsme hráli velice rychlé blues. Jeden chorus trval 12 vteřin. Když jsme skončili, tak mi Oscar řekl: „Já jsem vůbec nemohl hrát, jak jsi strašně zpomaloval.“ Jenže já jsem věděl, že to bylo spíš obráceně. Tak jsem si koupil stopky, a protože zvukař to naštěstí každý den natáčel, mohl jsem si to příští den desetkrát poslechnout. Když přijel Oscar, tak jsem ho vzal na poslech a říkám: „Tohle je ten chorus, kde jsem zpomaloval, a ono je to naopak podle stopek zrychlený.“ On mi řekl, že to není o stopkách, ale o muzice. Tak já na to: „Tak to mi musíš říct jinak.“ Od té doby už jsem s ním žádný problém neměl. Stálo mě to akorát 5 dolarů za stopky.
Vybraná alba, kde George Mraz hraje doprovod: Manhattan Trinity A Love Story, Richie Beirach Round About Monteverdi, Richie Beirach Round About Bartok, Richie Beirach What Is This Thing Called Love? Archie Sheep True Blue, Archie Sheep Deja Vu, Roland Hanna Ancestral Light, Stan Getz Quintessence Vol. 1 – Live in Oslo 1983, Stan Getz Quintessence Vol. 2 – Live in Oslo 1983, Stan Getz Round Midnight-Live, David Hazeltine Waltz For Debby, Walter Norrtis Duo Featuring George Mraz, Roland Hanna Porgy and Bess, George Cables New York concerto, Richard Galiano If You Love me…
Jiří Mráz: Dneska se do světového jazzu dostaneš, i když žiješ mimo New York – já jsem toho dokladem. Skoro každá univerzita má už dnes Jazz Departement. Mě taky pořád někdo přemlouvá, abych učil, ale já se radši něco naučím sám. V New Yorku mi jednou poslali žáka, byl to Japonec. Přišel ke mně domů a pořád hrál na prázdné D struně podivný rytmy. Pil jsem kafe a za dvě hodiny jsem se ho zeptal, jestli umí hrát i jinou notu. „S tímhle se neuživíš. Můžeš mi zahrát písničku?“ Řekl, že ne. „Stupnici?“ Taky ne. „Máš vůbec doma basu?“ „Ne,“ řekl mi, „já hraju baskytaru.“ Tak jsem mu vrátil peníze a – goobye! Už mi nikoho nikdy neposílejte! Ale objevil se jeden vysokej frajer: „Já chci u vás studovat.“ „Neučím.“ „Ale já jsem se kvůli tomu přestěhoval z Los Angeles.“ To mi říkal každých pět minut a já pořád že neučím. Třetí den jsem mu řekl, že to zkusíme. Chtěl hrát Bachovu suitu, ale jen jednu větu a v jiné stupnici. Tak jsem to musel transponovat a on mi to hrál. Zpočátku to znělo dobře, byl nadanej. Najednou si ale začal do hraní zpívat, a pak přestal úplně hrát a jen zpíval. A já na něj: „Ty jsi zpěvák, nebo basista?“ Omluvil se, naplánovali jsme další hodinu, ale pak mi zavolal, že dělá stolaře, aby mohl platit hodiny, a že si usekl kus prstu. Za tři měsíce zavolal znovu, měli jsme hodinu, a pak zase zavolal, že je v nemocnici. Spadl mu do vody vrták a dostal elektrickou ránu. Tak jsem ho pak už neučil.
George Mraz vydal 7 sólových alb: Catching Up (1991), Jazz (1995), My Foolish heart (1996), Bottom lines (1997), Duke’s Place (1999), Morava (2001), Moravian Gems (2007).
Jiří Mráz: Můj život je docela vyčerpávající. Teď je to zrovna dobrý, protože Hank Jones musí mít po koncertu vždycky den volno. Má na pokoji piano nebo keyboard a pořád cvičí. Anebo odpočívá. Ale normální túra, to znamená vstát ráno ve čtyři, odjet na letiště a večer hrát v úplně jiné zemi. A takhle pořád dokola. Jedno nebo dvě letadla denně, pořád sundávat boty, sundávat opasek, dát pozor, aby ti přitom nespadly kalhoty, všechno vyndávat z kapes, vyndávat počítač, a přitom máš každý večer hrát… Člověk se musí moc snažit, aby ho to neovlivnilo. Jinak by musel hrát strašně rychle, hlasitě a špatně. A naštvaně. Každý den musí zapomenout, co se všechno stalo. Ale tahle túra je lehčí, než na co jsem zvyklý. Přestože se v Praze pořád něco děje. Jeden den natáčím desku s anglickým saxofonistou, druhý den s Rudou Daškem, teď si tu povídám s vámi, zatímco bych měl spát. Města znám jen cestou z letadla do hotelu. Většinu volného času prospím. Nikdy se nedívám na hrady, zámky anebo muzea. Na to nemám energii, tu musím ušetřit na hraní.
V Praze hrál Jiří naposled 14. července 2009 na zahradě Pražského hradu v triu Hanka Jonese, s nímž podniknul velké evropské turné. Hank hrával s Charlie Parkerem, Colemanem Hawkinsem, Milesem Davisem i Johnem Coltranem, mimo jiné dirigoval muzikál o Fatsi Walerovi (jenž byl Hankovým vzorem), a doprovázel například i Marilyn Monroe na slavných narozeninách prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho.
Jiří Mráz: Rybařit jsem začal, když jsem jezdíval do Vermontu za kytaristou Attilou Zollerem. Pak jsem si tam pořídil takový malý baráček a seznámil jsem se tam s trenérem amerického týmu v běhu na lyžích. On i jeho otec byli muškaří. Přemluvili mě, abych to taky zkusil, dali mi pár mušek, a od té doby jsem tomu propadnul. Už asi 30 let muškařím. V bytě mám jen papíry, účty, muziku, dvě basy a zoologickou zahradu – ale mrtvou. Kůže z různých zvířat a péra z kohoutů – z toho všeho dělám ty mušky. Co mě na tom přitahuje? Stojím ve vodě do pasu, řeka hrozně proudí, a já vychutnávám, jak je to krásný. Nemusím nikoho poslouchat, ryby nemluví… (smích) Jenom je musím přesvědčit svou muškou, že je to ta správná – aby po ní chňaply, já je vylovím, a pak je všechny zase pustím zpátky do vody. Jen když jdu na návštěvu a hostitelé mi nevěří, že občas něco chytím, tak jim nějakou rybu přinesu. Já to ani nefotím, protože se bojím, že mi telefon spadne do vody. Někdy tak strávím šest nebo sedm hodin v řece.
Jsem Američan, mám americký pas a po českém způsobu života se mi nijak zvlášť nestýská. Pořád cestuju a stýská se mi hlavně po rybách. Od ledna 1967 jsem tady byl poprvé až v roce 1991. Vůbec jsem si nemyslel, že by komunismus někdy padl. Bydlel jsem tehdy v hotelu Panorama a z okna jsem viděl můj starý byt. Praha je krásná, ale ono je na světě hodně krásných měst… Nostalgií netrpím, to by mě příliš ovlivňovalo v práci. První tři roky v Americe mě dost bralo, že už nikdy v Čechách nebudu. Teď je mně to celkem jedno, protože už jsem tady potřetí. A Prahu uvidím zas – pokud někde nespadne letadlo (smích) . Já jsem dost citlivý a musím se kontrolovat, nemůžu přemýšlet o tom, jaké jsou tu krásné uličky, musím si pamatovat akordy. Když jsem hrál na velké námořní lodi SS Norway společně s Dizzym a Mulliganem, dostal jsem telegram, že matka zemřela. Nevím, jak se dozvěděli, že jsem zrovna na téhle lodi. Domů jsem stejně jet nemohl a ten večer jsem hrál skoro jako každý den.
Ve středu 7. října 2009 vyznamenal Václav Klaus na Pražském hradě George Mraze při příležitosti jeho 65. narozenin Zlatou plaketou prezidenta republiky.
Jiří Mráz: Před koncertem se musím soustředit, mít klid, abych byl otevřený a mohl reagovat na to, co zahrají kolegové. Já jsem při hraní závislý na lidech, se kterými hraji. Když hraješ sólo, tak si něco připravíš, naučíš se to a není to zajímavý. Začal jsem dělat dokonce sólovou desku, ale nedodělal jsem ji. Byl jsem z toho sám tak znuděný, že jsem si neuměl představit, jak to někdo poslouchá. Vymýšlel jsem různé triky, jak to udělat zajímavé, ale problém byl v tom, že triky nemám rád. Jsem schopen zahrát sólo dlouhé maximálně 15 minut. Když jsem hrál s Alem Fosterem a Paulem Blayem, tak Paul řekl: „Nikde není napsaný Paul Blay Trio, všude píšou Blay-Mraz-Foster. Tak budeme hrát 20 minut každý sám a pak zahrajeme jednu písničku společně.“
Zpočátku jsme to tak dělali. Jenže lidi chtěli slyšet trio. Al Foster se z toho nakonec zbláznil, zahodil paličky a se slovy „Já jsem s váma přijel hrát trio!“ utekl do šatny. Tak jsem to musel odehrát s Paulem jako duo. Docela nám to šlo. Improvizovaná hudba je totiž dialog. Proto mě zajímají spíš menší skupiny. Svět má jen tři dimenze, jak jsem kdesi slyšel. Možná čtyři – nevím. Proto je nejlepší hrát v triu nebo maximálně v kvartetu. V kvartetu si jeden občas odpočine. Můj názor je, že ta pochodeň se podává. Jeden ji drží a druzí dva v tom plavou, pak ji přebere druhý a plavou zas druzí dva. Není to jen tak, že bubeník hraje time a ostatní si dělají, co chtějí. Ron Carter se u Milese málem zbláznil, protože každý si hrál, co chtěl, a on to jediný držel. Ale znělo to výborně.
Když nevím, kde je střed toho všeho, tak je to pro mě zmatek. Proto je pro mě problematické mít vlastní band. Nepotřebuji si vzít všechny peníze, zaplatit mladým klukům desetinu mého honoráře a říct jim, co mají dělat. Já potřebuju muzikanty, kteří jsou na úrovni. Jinak mě hraní nezajímá. Nemám jméno jako Ray nebo Ron, který mi říkal: „Mám jméno, takže můžu mít vlastní skupinu. Když mám dobrou basu, tak si rád zahraju. Když mám špatnou, tak hrajou kluci a já najdu jednu dobrou notu, při které basa zní, a tu notu hraju pořád dokola.“ On má nejenom to jméno, ale čím je starší, tím líp hraje.
Někteří basisti hrajou jen jedním způsobem, jedním stylem a neumí se přizpůsobit a navázat dialog. Teď jsem hrál s jednadevadesátiletým frajerem (Hank Jones), který hrál s Charlie Parkerem, s Milesem a všemi hvězdami za posledních 60 let. Příští týden budu hrát s Lovanem, nedávno jsem hrál se Scofieldem, pendluju mezi různými styly. Když dokážeš hrát několika způsoby, tak se o tobě pak řekne: „On nemá svůj styl.“ Čím víc toho znáš, tím je to obchodně horší. Je to všechno opačně, než má být. Teď budu konečně dělat svoji další desku s vlastními písničkami, dlouho to nebylo možné, pořád jsem byl hodně zaměstnaný.
(George Mraz doprovází nejnověji Libora Šmoldase na CD In New York On Time, kde hrají rovněž Jeff Ballard a Sam Yahel, a které právě vyšlo.)
