Obávám se, že nevím příliš mnoho o švýcarském jazzu. Jak vlastně vypadá tamní scéna? Hodně lidí netuší, že Švýcarsko je země s velmi živým jazzovým děním. Je tam více jazzových klubů než ve většině okolních států a asi dvanáct jazzových škol, to vše v zemi se sedmi miliony obyvatel. Pouze málo švýcarských muzikantů hrává v zahraničí. Jsem vlastně jediný Švýcar, který žil patnáct let v Americe, dokázal se tam hudebně uvést, a začít i vcelku úspěšnou kariéru.
Studoval jste klasický i jazzový klarinet na konzervatoři v Ženevě. Dá se říct, kdo vás k jazzu přivedl? Co bylo oním počátečním impulsem? Narodil jsem se do velmi muzikální rodiny, matka pochází z Chicaga a zpívala i hrála na klavír, otec je Švýcar. Oba mě a mých pět bratrů hodně povzbuzovali a podporovali, abychom se věnovali hudbě. Takže jsem od šesti let chodil na lekce klavíru, v deseti jsem přešel na klarinet a na altku ve dvaceti. Řekl bych, že mé rodinné zázemí bylo podstatné pro můj další hudební růst. Navíc v sedmdesátých letech byla Ženeva jazzovou metropolí, mnoho hvězd dovezených Normanem Granzem jsem tehdy mohl vidět na živo.
Hrajete i skládáte pro malé kapely, ovšem také pro big bandy. Co je vám v tomto ohledu bližší? Nejraději píšu pro svůj kvartet. Většina mých věcí vznikla, když jsem vedl George Robert-Tom Harrell Quintet, jenž odehrál přes stovku koncertů v Evropě a Americe a nahrál pět alb. Měl jsem v něm možnost spolupracovat s doposud nejlepšími hráči. Navíc slyšet vlastní skladby noc co noc v podání muzikantů typu Toma Harrella pro mě byla pocta.
Žil jste v USA i Kanadě, ale rovněž jste často cestoval po Evropě. Co myslíte, jak se liší přístup k jazzu v Evropě a v Americe? Existuje něco jako „evropský“ a „americký“ jazz? Jazz vznikl v Americe, takže tamní hudebníci mají blíž k tradici a musí také ovládat klasický repertoár. Ve Státech je pro většinu muzikantů velice obtížné se jazzem uživit, stát je nepodporuje takovým způsobem jako v Evropě. V Americe a Kanadě je celá spousta výborných jazzových hráčů, ale je pro ně hodně těžké dostat se do klubů a na festivaly. Mám pocit, že v Evropě má jazzman mnohem větší šanci pracovat a být uznán jako umělec. V Evropě je dlouhá tradice v chození na koncerty s živou hudbou. V Americe chtějí být lidé neustále baveni, proto se někdy obsah přizpůsobuje jejich vkusu a zůstává raději klasičtější, aby publikum uspokojil. Evropané mají při vytváření vlastní hudby mnohem větší volnost. Samozřejmě zobecňuji, ale někdy je jednodušší se jazzem uživit v Evropě, kde jsou si města i státy navzájem geograficky bližší.
Byl jste jmenován ředitelem Švýcarské jazzové školy v Bernu. Co to pro vás znamená? Ano, školu vedu už od roku 1995, je to nejstarší nezávislá jazzová škola v Evropě a součást Švýcarské umělecké akademie. Velká část nejtalentovanějších mladých hráčů absolvovala právě školu v Bernu. Naše kurzy jsou velmi oceňovány, fakulta patří k světově významným. Způsob výuky, jenž používáme, ovlivnil hodně dalších škol u nás i jinde v Evropě.
Poměrně dlouho jste pobýval v kanadském Vancouveru (1990 až 1994), již před tím jste ve Spojených státech hrál a studoval. Co vás přimělo vrátit se zpět do Švýcarska? Během patnácti let, které jsem strávil v Severní Americe, jsem se vždy dvakrát do roka vracel do Evropy se svými aktuálními formacemi jako George Robert Quartet, George Robert-Tom Harrell Quintet, Clark Terry Quintet a dalšími. Když jsem byl tak dlouho za oceánem, začal jsem prostě cítit, že je čas vrátit se zpátky do Evropy, protože mé evropské kořeny mi stále chyběly. A když jsem byl jmenován ředitelem, bylo jen o důvod více.
Do Prahy přijedete se svým kvartetem, kde s vámi vystupují Thierry Lang na piáno, Heiri Kanzig na basu a Peter Schmidlin na bicí. Jak byste tu kapelu popsal? Hrajeme hlavně mé vlastní kompozice, některé napsal i Thierry Lang. Jde o soudobou záležitost se silnými vlivy evropské klasické hudby, ale s kořeny v moderním jazzovém vyjadřování.
Právě jste vydal novou desku Soul Searching (Mons, 2005) s Kennym Barronem. Lze album nějak porovnat s předešlými snímky, na kterých Barron rovněž účinkoval (jako Peace a Soul Eyes)? Soul Searching je mým pětadvacátým albem pod vlastním jménem, a snad i doposud nejlepším. Je to také pátá nahrávka s Kennym Barronem, který je jedním z mých vzorů a dlouhodobě nejoblíbenější pianista. Minulý rok jsme s ním podnikli patnáctidenní turné po Evropě, myslím, že velmi úspěšné, přičemž jsme se zastavili i v Praze. Soul Searching je deska o lásce a kapela je na ní ve skutečně dobré formě. Podle mě jde o jedno z největších jazzových trií současnosti. Album je prodchnuté neuvěřitelnou empatií a sdílením pocitů, což je pro mě činí něčím velice osobním.
Jednu z živých nahrávek jste vydal u labelu Philology, kde vydává i nadějný italský altkař Francesco Cafiso. Co si myslíte o jeho hře jako hudebník a učitel? Je velmi dobrý, ale pro inspiraci stále poslouchám své staré idoly: Phil Woods pro mě byl velkým vzorem a oporou. Nahrál jsem s ním několik desek, účinkoval jsem i v jeho big bandu jako sólista; v roce 1998 jsme s Woodsem objeli osmnáct největších evropských festivalů a dvě turné chystáme i letos.
