Britští GoGo Penguin patří v Česku mezi nejoblíbenější zástupce moderní „post-jazzové“ vlny. Začátkem nového roku navštíví Palác Akropolis Praha (13. ledna), Jazz Tibet Club Olomouc (14. a 15. ledna) i Jazzfest Brno (16. ledna). Trio stojící na klavíru, kontrabasu a bicích má výborný cit pro propracované, ale zároveň velice melodické a atmosférické skladby. Letos do své diskografie zařadili také album remixů, v němž jejich skladby přetvořilo jedenáct elektronických umělců. Nejen o Česku, výzvách pandemie, ale i o skladatelských experimentech jsme si povídali s pianistou formace Chrisem Illingworthem.
Tento rozhovor jsme několikrát odkládali a snad už vaše lednové termíny v Česku vyjdou. Umím si představit, že pro vás byly poslední měsíce v tomto ohledu velmi frustrující. Rozhodně. Bylo to opravdu velmi podivné období. Na druhou stranu, hned několik věcí v mém osobním životě mi to pomohlo překonat v pozitivním duchu. Vnímal jsem hlavně, že extrémně velký počet lidí je ve velice složité situaci. Já jsem byl ale zároveň moc rád, že jsem konečně mohl strávit nějaký čas s rodinou a taky vidět vyrůstat svého syna, který se narodil těsně před pandemií. Velkou výhodou bylo, že má žena porodila ještě před tím šílenstvím v nemocnicích. Následně jsem jí zároveň mohl být doma oporou. Velmi si toho vážím i proto, že člověk neustále slýchává příběhy lidí, kteří se trápili, přišli o své blízké a nemohli jim být nablízku v posledních chvílích života. Člověku to pomáhá dát si věci do perspektivy. Miluju živé hraní a moc mi chybí i setkávání s fanoušky. Těm bych chtěl moc poděkovat, protože nás neustále podporují a disponují obdivuhodnou trpělivostí. Leden snad vyjde. Je to nepříjemná situace, ale vždycky si řeknu, že na tom jsou jiní mnohem hůř.
Jaké reakce od fanoušků vás v posledních dvou letech nejvíc potěšily? Zcela upřímně mám vždycky děsně nepříjemný pocit, když musíme fanouškům sdělit špatnou zprávu. Na druhou stranu, okolnosti jsem nekompromisní, a my se proto snažíme vše podat zcela otevřeně a upřímně. Sledovat ty chápavé reakce je nádhera. Lidé pochopili, že jsme v tom společně. Bez fanoušků bychom nikdy kapelu tak dlouho neudrželi pohromadě a do toho jsou schopni napsat: „Snad jste v pohodě. Chybíte nám.“ (smích) Ta nesobeckost je nádherná a mnohdy ani nemusí být vyřčená. Je třeba si to připomínat, protože ty negativní reakce ve veřejném prostoru jsou slyšet mnohem hlasitěji. Mnohdy si přeju, aby si ty výkřiky nechali někteří pro sebe. Proto jsem rád, že naše kapela se pohybuje v takovém prostředí, kde jsou pozitivní vzkazy slyšet a vidět.
I kvůli těm negativním reakcím a přívalu informací se mnozí lidé kolem mě, včetně muzikantů, hodně uzavírali do svých malých světů. Při té příležitosti se taky nabízela možnost se doma hrabat v zaprášených krabicích se vzpomínkami, což tu možnost nové perspektivy ještě posílilo. Měl jste to podobně? Určitě se pár takových momentů našlo, ale já jsem si užíval to, že jsem z celého kolotoče naší kapely na chvíli vypadl. Obrovskou část roku trávím ve stísněném prostoru ve společnosti svých dvou spoluhráčů. (smích) Buď jsme na pódiu, nebo v autobusu. Mít možnost „vyjít na vzduch“ je paráda. Aby toho nebylo málo, tak jsme se nedávno přestěhovali do nového domu. Konečně mám zahradu, kde můžu odpočívat, ale taky pěstovat zeleninu a chilli. Svým způsobem jsme se v té složité době hodně uzavřeli a radši jsem sledoval, jak je pro mého syna vše nové. Ta nevinnost je hodně inspirující. Zároveň jako muzikanti nesmíme zapomínat, jak je i dětská hravost důležitá. Prostě něco udělat, bez ohledu na to, co tomu řeknou ostatní. (smích) Jsem za tuto novou příležitost hodně vděčný.
Mohl byste nám blíže přiblížit postup, jaký používáte aktuálně při psaní nové hudby? Dlouhodobě jsme zvyklí, že většinou základem bývá silná klavírní linka. Tento prvek hrál, hraje a asi i bude dlouho hrát klíčovou roli, ale ty impulsy přichází z mnoha další zdrojů. Každý z členů přispívá v různé intenzitě během celého procesu. Může to být zlomek klavírního motivu, ale taky beat, basová linka nebo sled tónů. Můžou to být ale i totálně abstraktní věci. Moc mě baví E.S.T. (Esbjörn Svensson Trio, pozn. autora) nebo 65daysofstatic, kde ti ani nedochází, jak ohromně masivní ta kompozice je, protože neustále graduje. Zajímá mě, jestli se to dá udělat mnohem drastičtěji. Vezmeš motiv a dostaneš se s tím někam totálně jinam. Ale uvědomíš si to, až když skladba skončí. Celý ten proces ani nepostřehneš, protože se vše neustále vyvíjí. Snažili jsme se o něco podobného už ve skladbách typu Strid nebo Signal in the Noise. Motivy, které jsou na začátku, jsou v průběhu skladby obráceny na hlavu. V poslední době experimentuju s tím, že byste jako posluchači tento proces neměli ani postřehnout, ale nemám ponětí, kam mě to zavede. (smích)
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XII/2021.
