Málokterý jazzový zpěvák zažil kolem čtyřicítky tak raketový vzestup do první ligy. Gregory Porter natočil po muzikálových zkušenostech v roce 2010 své první album Water, za které byl ihned nominován na Grammy. Druhou nominaci si vysloužil za píseň ze svého aktuálního CD Bee Good. Někdejší nadějný fotbalista, který se po úrazu začal naplno věnovat hudbě, vystoupil na podzim v Praze v rámci festivalu Struny podzimu. Další pražský koncert jej čeká 14. března v Paláci Žofín v rámci Jarního Gala, donátorského galavečera pro Struny podzimu.
K jazzu a R&B, tedy k žánrům, za které jste byl nominován na Grammy, jste se dostal od gospelu. Vaše matka byla kazatelkou a v duchovním prostředí jste vyrůstal. Vnímáte gospel jako důležitou součást svých hudebních kořenů?
Ano, gospel byl součástí naší rodinné tradice, byl pro mne velmi důležitý. Právě duchovní hudba ve velké míře ovlivnila to, čemu se věnuji v současné době, můj způsob interpretace jazzu. Všechny žánry, kterým se věnuji, ať už je to jazz, blues, soul nebo R&B, s podstatou gospelu souvisejí. Gospel jako základ této afroamerické hudební tradice na mne stále působí.
A vnímáte u gospelu na prvním místě pocit, náladu, emoce, nebo jsou pro vás stále důležité i duchovní texty?
Vnímám to všechno dohromady. Nejde jen o to, jak hudba zní navenek. Důležitou součástí písně jsou pocity, které ve vás někde uvnitř vyvolává. Lidé totiž přijímají především takovou hudbu, která v nich vyvolá emoce. Vezměte si zpěváky jako Otis Redding nebo Ray Charles. I oni převzali svůj styl zpěvu z chrámového prostředí a díky tomu se v jejich projevu odrážela bezbřehá láska a oddanost. Emoce, ze kterých se naplno vyznáváme v kostele, přenesli do sekulárního prostředí. To byl v afroamerické kultuře důležitý posun, vznikl vlastně takový „sekulární gospel“.
Když už jste zmínil Otise Reddinga a Raye Charlese, musím doplnit jméno Nata Kinga Colea, jehož hudba vás výrazně ovlivňovala už v dětství. Co pro vás Nat King Cole znamená dnes?
Byl to výjimečný hudebník a zpěvák. Jeho image a elegantní vystupování by mohly být dodnes inspirací pro každého. Jeho hudbě jsem byl oddaný už jako malý kluk a stejně se mi líbí i dnes, nic se na tom tedy nezměnilo. Nat King Cole útočil přímo na emoce, jeho písně a také jeho texty byly úžasné. Právě množství emocí, které dokázal vložit do svého hlasu i do textů svých písní, pro mne bylo fascinující v době mého dětství a zůstalo stejně působivé i dnes.
V době, kdy jste vyrůstal, však byl populární také hardrock a další styly hudby, kterým se sám nevěnujete. Ovlivnily vás nějak?
Jakákoli hudba, ve které lze najít autentické vyjádření svobody, je pro mne důležitá a inspirativní. Víte, i v jazzu nebo gospelu existují písně nebo umělci, kteří nejsou dostatečně autentičtí a jejichž jediným cílem je najít mezeru na trhu a prorazit. Ale to, co je autentické a vychází přímo ze srdce a z duše umělce, může být inspirativní i pro člověka, který jinak takový žánr příliš neposlouchá. Zmínil bych například Led Zeppelin, Jimiho Hendrixe nebo z jiného soudku Michaela Jacksona. I když jejich hudba možná není vaším šálkem čaje, musíte uznat, že v jejich projevu je tolik přesvědčivosti, tolik osobní integrity, že vám to pomůže ponořit se do jejich tvorby. Jejich intenzivní lidskostí se můžete inspirovat.
Vy sám jste své první sólové album vydal až téměř ve čtyřiceti letech. Proč tak pozdě?
Chtěl jsem vydat album dříve, ale nenaskytla se mi k tomu ideální příležitost. Hudbu musíte nejprve napsat, potom nahrát, propagovat, potřebujete k tomu hodně peněz a vůbec celé je to dost komplikovaný proces. Čekal jsem tedy na tu správnou chvíli, a ta se naskytla možná trochu pozdě, ale já věřím, že to byl pro mne ideální čas. Nyní jsem totiž spokojený sám se sebou jako s člověkem, zpěvákem, skladatelem. Dělám to, co dělám. Na nic si nehraju, jsem sám sebou. Nejsem uměle vyprodukovanou hvězdou, nekalkuluji, nečekám na příští úspěch. Cením si jedinečnosti, a tak se snažím najít svou vlastní hudební cestu. Odhaluji příběhy, které jsou ukryty v mém srdci.
Hned několik příběhů můžeme najít v písni 1960 What? z vašeho prvního alba. V textu pracujete s tématem sociálních nepokojů v Detroitu v roce 1967, ale nepřímo zmiňujete i osobnost Martina Luthera Kinga, zavražděného v roce 1968 v Memphisu. To jsou události, které se odehrály ještě před vaším narozením. Co pro vás klíčové momenty americké historie 60. let znamenají?
Události té doby na mne velmi silně působí. Díky odkazu 60. let mohu svobodně chodit po ulici, mohu se najíst nebo nakupovat tam, kde chci. Legislativa 60. let ovlivnila, s kým se mohu vidět, s kým si mohu dát schůzku. Odkaz té doby totálně změnil celý svět. A ta píseň je mým komentářem těchto událostí, pokusem o dokument doby, která je pro mne velmi důležitá, i když jsem ji sám nezažil. Vnímám to nejen jako občan černé pleti, ale také jako Američan a pozemšťan. Vždyť pokud se dnes ve světě mluví o Spojených státech, diskutuje se, zda máme svobodu, nebo zda stále dochází k diskriminaci, nejde už pouze o Gregoryho Portera nebo obyvatele černé pleti, ale je to záležitost celého světa. Lidé, kteří bojovali za svobodu pro sebe a pro celý svět, se museli potýkat s mnoha překážkami. O tom zpívám, to se snažím zdokumentovat.
Myslíte, že se dnes, v době světové ekonomické krize, něco z ducha a nálady 60. let a z tehdejšího boje za svobodu vrací?
O tom jsem absolutně přesvědčen. Jsme chybující lidé, dějiny se opakují, a my tak můžeme mít cit pro to, co přijde. Můžeme si říct: Aha, to už tady jednou bylo. Například když lidem chybí peníze, kompenzují si to tím, že diskriminují druhé, snaží se ty, kdo se odlišují, vytěsnit z bezpečného kruhu občanství. To se děje po celém světě, nejde pouze o záležitost Spojených států. Měli bychom tedy sami v sobě najít absurditu takového počínání. Vždyť pošlapat jakoukoli část lidské společnosti je totéž, jako bychom si z těla odřízli jednu končetinu. Společnost, která vyobcuje některou svou část, se oslabí jako celek.
Píseň 1960 What? jste vydal také v několika remixových verzích. Má jít o snahu přiblížit se mladšímu publiku nebo obecně lidem, kteří jazz neposlouchají?
Remixy vnímám velmi pozitivně. Snažil jsem se, aby v nich byly zachovány nejdůležitější prvky té písně, ať už je to basová linka nebo poselství textu a intenzita mého zpěvu. To vše se zdůraznilo, zatímco to ostatní mohlo jít pryč. Je to opravdu poselství pro mladší publikum, hudba, kterou mohou hrát v tanečních klubech. Když se vám něco takového povede, je to skvělé. Nechci se o to snažit se všemi svými písněmi, ale 1960 What? se k něčemu takovému výborně hodí. Vždyť ještě předtím, než jsem se pro remixy rozhodl, na ni lidé na koncertech tančili. Remixy mám ale rád obecně. Zajímá mě, co jiní lidé udělají s mou už hotovou písní, jak ji posunou do jiné polohy, jak ji dostanou k uším dalších posluchačů. Moje hudba tak má šanci uspět v novém kontextu, protože jazzové nahrávky hrají pouze specializovaná jazzová rádia.
Říkal jste, že hledáte zajímavé příběhy, které pak vkládáte do písní. Začínáte tedy psát od textu, od příběhu?
Někdy mě napadne současně text a melodie, jindy začínám od basové linky nebo se mi hlavou honí harmonie nebo výsledné aranžmá. Ale většinou jsou na počátku písně melodie, text a basová linka. Ty musím zachytit, zapsat a nahrát do mobilu nebo na diktafon. Ale obecně mohu říct, že písně, které skládám, vycházejí z mých pocitů, z toho, jak prožívám svět.
V době, kdy vyjde tento rozhovor, budou známy výsledky 55. cen Grammy. Vy jste byl za píseň Real Good Hands nominován v kategorii tradičního R&B. Překvapila vás tato nominace? A jsou pro vás Grammy a podobná ocenění důležitá?
Velkým překvapením pro mne bylo, už když jsem byl na Grammy nominovaný poprvé. A překvapení je to i teď. A už vůbec jsem nečekal nominaci právě v kategorii nejlepší výkon v oblasti tradičního R&B. Ale je to úchvatné, jsem tam v dobré společnosti. Současnou dobu vůbec vnímám jako velmi dobrou nejen pro mé písně, ale pro hudbu obecně. Grammy za sebou mají úctyhodnou historii. A vidět své jméno mezi všemi těmi velikány hudebního průmyslu, to je úžasná zkušenost. Jsem tím opravdu poctěn.
Letos jste v této kategorii jediným nominovaným mužem. Spolu s vámi byly nominovány Anita Baker, Beyoncé, Melanie Fiona a trio SWV. Sledujete jejich hudbu?
Anita Baker patří určitě k nejdůležitějším umělcům mého života. Beyoncé, tu slyšíte všude. SWV mají krásné hlasy… Všechny zmíněné dámy jsou součástí té velké „továrny“ na R&B, která má dobré jméno nejen ve Spojených státech, ale po celém světě. Jsou to velká jména a já jsem rád, že mohu patřit mezi ně. A těší mě také to, že jsem byl oceněn za něco, co jsem sám napsal a co sám zpívám. Je to opravdu úžasné.
Jako host účinkujete také na albu Brooklyn Butterfly Session projektu The Rongetz Foundation v čele s trumpetistou francouzského původu Stéphanem Rongetem. Prozradíte něco o této spolupráci?
Kreativní hudba tohoto společenství muzikantů mě velmi zaujala. Byl to pěkný projekt a jsem rád, že jsem byl jeho součástí, i když jsem jeho výslednou podobu nemohl úplně ovlivnit. Pouze mě přizvali, abych nazpíval dvě písně na albu. Ale je to opravdu jedinečný počin, ve kterém jsou zastoupeny různé kultury. I proto to pro mne bylo zajímavé a lidem se písně z tohoto alba také líbí.
Album Brooklyn Butterfly Session vyšlo na vinylu a jako digitální download. Vy sám jako sólista zůstáváte věrný cédéčku. Co si myslíte o budoucnosti hudebního průmyslu?
Samozřejmě netuším, jakým směrem se vývoj bude ubírat, ale zajímá mě to. Stále existuje velká skupina lidí, kteří mají rádi fyzické nosiče, potřebují něco držet v ruce a vložit to do přístroje. Proto dál vydávám CD a rád bych svá alba – včetně toho, na kterém právě pracuji – vydal také na vinylu. Lidé mě o to v poslední době velmi žádají, protože vinyl zažívá opět svou renesanci. Mělo by to pro mne i symbolický význam, protože z černých desek jsem původně hudbu poslouchal, a bylo by opravdu skvělé položit jehlu na desku a slyšet svůj hlas. Je to tedy můj plán do příštích měsíců.
Na druhou stranu jste byl prvním jazzovým umělcem, jehož píseň zvolili na iTunes singlem týdne. Stahujete a posloucháte hudbu digitálně?
Ano, poslouchám. Navíc na iTunes jsou na mě hodní a umožnili mi stáhnout si spoustu hudby zdarma. Obecně považuji iTunes za nejrychlejší cestu k tomu, abych se seznámil s novou muzikou. Obchody s deskami se pomalu stávají minulostí, a tak člověk plní hudbou košík na iTunes a tam se dozvídá, co je nového a co se v hudbě děje. Ovšem existuje také spousta umělců, kteří hudbu nešíří těmito oficiálními cestami, ale jejichž tvorba je stejně zajímavá. I je se snažím vyhledávat a sledovat. Internet je k tomu skvělý nástroj.
Na podzim jste poprvé vystoupil v Praze a v březnu se do Česka vracíte. Jak se vám u nás líbilo? Měl jste možnost si Prahu trochu prohlédnout?
Ano, měl, Praha je úžasná. Věděl jsem to už předtím, ale opravdu jsem obdivoval nádhernou architekturu vašeho hlavního města. Architektura, historie a přirozená krása Prahy mě skutečně nadchly. Potěšily mě také reakce lidí na mém vystoupení, byla to opravdu úžasná zkušenost. Jsem rád, že se mohu vrátit a prohloubit svůj vztah k Praze a také snad blíž poznat vaše talentované hudebníky.
Co budete v Praze v březnu zpívat? Půjde o novinky, nebo o výběr z obou vašich desek?
Určitě budu zpívat písně z obou alb, ale současně jsem teď uprostřed nahrávání nové desky, takže možná přidám i něco úplně nového.
Prozradíte něco víc o připravovaném albu?
Nyní dotvářím materiál a připravuji se na natáčení. Nemohu tedy ještě úplně přesně říct, jak bude album vypadat. Ještě se určitě nechám inspirovat svými nejbližšími cestami a možná mě něco napadne i v Praze. Uvidíme.
Jako malý jste na špičkové úrovni hrál fotbal. Mají pro vás hudba a sport něco společného?
Ano, zrovna včera v noci jsem o tom přemýšlel a už jsem to vlastně trochu zmínil i v tomto rozhovoru. Píseň 1960 What? by byla ničím bez basové linky, bez klavírního partu, bez zpěvu. Důležitá je tedy práce týmu, a to jak ve sportu, tak v jazzu. K tomu, abychom symbolický míč na hudebním hřišti správně posunuli, je třeba dobrá kolektivní práce. Když jsem například včera večer koncertoval v Itálii, myslel jsem při tom intenzivně na celý svůj tým.
