„Skutečně nemám rád, když je pódium výrazně výš než publikum, a musím se na ně dívat svrchu,“ říká jeden z nejvýznamnějších jazzových zpěváků současnosti. Gregory Porter vystoupí v pražské O2 Universum 4. listopadu.
Málokdy narazíte na tak silně rodinně založeného člověka, nebo dokonce umělce, kterému skutečně věříte lásku k Vánocům. Americký zpěvák Gregory Porter je však natolik vytížený, že si času s rodinou logicky velice váží a Vánoce jsou snad jediná doba v roce, kdy má dovolenou. A právě ti nejbližší byli důvodem, proč jsme náš rozhovor posunuli o dobrou půlhodinu, protože u snídaně bylo živo. V interview s mistrem došlo ale i na celoživotní hudební studium, životní lekce od matky ve tři ráno, či dojmy kapelníka ze spolupráce s českým varhaníkem Ondřejem Pivcem.
Tak co rodina?
Všechno je v pohodě, nejmladší dostal svou dávku sušenek a už můžu fungovat. Omlouvám se za zpoždění.
V pořádku. Jak vypadá vaše domácí ranní rutina?
Když jsem doma, tak je těch aktivit celá řada. S mým jedenáctiletým synem pořádáme pravidelné soutěže ve vaření těch nejlepších vajíček v co možná nejkratším čase. Nejmladší však miluje sušenky se šlehačkou ke snídani a my se mu snažíme vysvětlovat, že tato kombinace není nejzdravější. Snažím se jako alternativu prosazovat alespoň banán s tvarohem. Protože hodně cestuju, nezbývá mi než plnit otcovské povinnosti v hodně zrychleném módu. Většinu roku jsem pryč, ale když už jsem doma, je to nádhera.
Varhaník Ondřej Pivec mi o vás povídal, že vás vaření velmi baví, takže vašemu jedenáctiletému synovi vůbec nezávidím tak těžkou konkurenci…
Snažím se mu dávat tipy na vaření. Je zároveň velmi soutěživý, proto rád vše měním ve hru. Takto přistupujeme k jeho vzdělávání, sportu i vaření. Všemu se snažím dávat nádech hry, aby ho to motivovalo, a jsem hrdý na to, že ve všem vyniká. Když nad tím tak uvažuju, tak ty nejvzácnější vzpomínky na mou maminku jsou z vaření v kuchyni. Otevírali jsme debaty na nejrůznější témata, včetně rodinné historie. Podobné prostředí se snažím vytvářet i dnes pro svého syna a zdá se, že i v našem případě probíhají ty nejlepší debaty, ale i hádky, právě v kuchyni.
Jaké jídlo jste nejraději vařil s maminkou?
Asi bych je nazval „seriózními“ rodinnými pokrmy. Základem mého nejoblíbenějšího receptu jsou kuře a knedlíky. Je to vlastně kuřecí polévka, ale přidáváte do ní chlebové knedlíky a také kombinaci chleba a těsta. Tento recept se objevuje v mnoha kulturách po celém světě, takže možná máte něco podobného. Příprava byla ryze rodinnou záležitostí. V Louisianě máme taky něco podobného, čemu říkáme „gombo“. V tomto případě jde ale o mořské plody. Nicméně, pokrmy jsme dělali z čehokoliv, co vás napadne. Maminka měla totiž vyhlášenou polévkovou kuchyň. Vařila pro lidi z ulice, ale i tak to jídlo bylo vynikající, nebylo nijak odfláknuté. Nešlo o žádnou vodovou polévku. Dávala do toho hodně ingrediencí a lásky. Jako malého mě po lidské stránce hodně obohatilo, že vedle své rodiny vařila i pro opravdu hladové lidi z ulice.
Byla kuchyň také místem, kde se řešila vážná rodinná nebo kariérní témata?
Rozhodně, ale u těch nejdůležitějších otázek života a smrti nešlo ani tak o místo jako spíš o čas. Maminka měla tendenci přijít do mého dětského pokoje uprostřed noci ve tři nebo ve čtyři ráno, probudit mě, a zapřádat se mnou ty nejupřímnější rozhovory. Prostě mě probrala a řekla: „Chci si tebou promluvit.“
Jako vážně? Ve tři ráno?
(Smích) Nedělám si srandu! Ale zase to zpříjemnila hodně sladkým čajem. Kuchyň a ty debaty na okraji postele ve tři ráno byly unikátní a moc důležité. Řekla mi tam o své rakovině nebo jsme tam řešili, jak bych měl vychovávat své děti.
Těšíme se, že do Prahy dorazíte v listopadu a navrhuji, abyste si do svého seznamu požadavků připsal výběr několika druhů knedlíků, které česká kuchyně nabízí.
Rozhodně. Českou gastronomii mám moc rád a třeba naposled v centru Prahy jsme měli pivo a pečené maso. Knedlíky jsem měl určitě taky, ale vyžádám si rozšíření. (Smích)
Celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Harmonie 10/2025.
