Pražský cyklus Jazz na Hradě probíhá šestým rokem, leč zahradní koncert na terase Jízdárny počasí umožnilo teprve potřetí. Pod letní podvečerní oblohou 14. 7. pianista Hank Jones rozehrál jedno z nezapomenutelných představení světového jazzu, z nějž společně s bopovou moderností vnímáme úhrnnou dávku evoluce klavírní hry, počínaje harlemským stride piánem Fatse Wallera, přes virtuozitu Arta Tatuma, úspornost Counta Basieho až ke zpěvné eleganci Teddyho Wilsona.
Jones náleží do okruhu někdejších inovátorů, jakými ve své době byli Billy Taylor, Erroll Garner či Oscar Peterson, v padesátých letech na rozdíl od nich však dále rozvíjel klavírní hru be-bopu, především s pianisty z rodného Detroitu. Jonese najdeme rovněž na záznamech All Stars Bandu Milese Davise, s nímž vzniklo významné album Something Else v roce 1958.
Hank Jones (1918) představil trio, s nímž putoval po letošních letních festivalech. Jeho kontrabasistou je George Mraz (1944), se kterým se během osmdesátých let seznámil přes své neméně slavné mladší bratry, trumpetistu, skladatele a kapelníka Thada Jonese a bubeníka Elvina Jonese. Společně pak hráli na pamětním albu Thadových skladeb (1993), ale také ve zdařilém projektu zpěvníku balad saxofonisty Joe Lovana I’m All For You (2003). Willieho Jonese (1968), tentokrát nikoli příbuzného, Hank Jones při představování nazval vycházející bubenickou hvězdou, a určitě nepřeháněl. Willieho citlivý swingující doprovod, přesné intuitivní napojení na hru basy a klavíru, na jejich improvizace a sóla, v nichž dal zřetelně přednost rytmickému traktování v duchu melodie před technickou exhibicí, z něj dělají rovnocenného spoluhráče obou mistrů v tomto triu. A naslouchat dokonalému a vřelému Jiřímu Mrázovi znamená opětovně si uvědomovat pravou úlohu basy v hudbě jakožto podkladního tmelu soundu veškerého muzicírování.
Trio zahrálo deset skladeb, převážně známé standardy, například Records Me Joe Hendersona, Stella by Starlight Younga a Washingtona či Twisted Blues Wese Montgomeryho. Hank Jones si sólově zahrál Lonely Woman Horace Silvera a na potlesk publika trojice s potěšením reagovala dvěma přídavky. Pozoruhodnou kapitolou byly kompozice stylotvorného klavíristy jazzové moderny Theloniouse Monka Round Midnight a Blue Monk , jimž Jonesovo trio vtisklo osobitě kultivovanou podobu. Obsazením standardní klavírní trio s poctivě se střídajícími sóly klavíru, basy a bicích, potěšení vyhrát si s nabídkou melodické a harmonické bohatosti standardů, to vše představuje hudbu jazzové moderny, na níž stavěli všichni následníci, včetně avantgardistů. Tvrzení, že dokonalost může vést ke ztrátě spontánnosti, až k chladu provedení, určitě není rysem jazzové hudby.
