Pohybuje se stejně dobře v jazzu, v blízkovýchodní hudební tradici i v evropské klasice. Hraje na čtvrttónovou trubku, kterou vynalezl jeho otec, pochází z rodiny slavného spisovatele a rodnou zemi opustil v době občanské války jako dítě, dřív, než si na ni mohl udělat nějaký názor. Natočil tři sólová alba, ale hostuje na několika desítkách nahrávek. Spolupracoval například se Stingem, s duem Amadou & Mariam nebo s Vanessou Paradis. Libanonský rodák a ve Francii usazený trumpetista Ibrahim Maalouf (1980) vystoupí letos v červenci na festivalu Colours of Ostrava.
Ibrahime, s potleskem publika jste se setkával už jako velmi malý. Když vám bylo devět, objížděl jste Evropu se svým otcem, také úspěšným trumpetistou. Co pro vás tato raná zkušenost znamenala? Určitě to byla nejdůležitější zkušenost mého života. Intenzivní spolupráce s otcem trvala několik let a ty roky mě poznamenaly na zbytek života. Stát tak mladý tak často na pódiu, to vás nutně formuje. Pomohlo mi to vypořádat se s trémou a kromě toho mě otec naučil, že mám důvěřovat sám sobě a tomu, co dělám. Sebedůvěra není vlastnost, o které by se nějak zvlášť mluvilo. Ale je důležitá v jakémkoli prostředí, pomáhá vám správně se rozhodnout nejen při výběru povolání. Co se mě konkrétně týká, právě zkušenost s koncertováním v dětství a tehdy nabytá sebedůvěra mě vedly k tomu, že jsem se v sedmnácti letech rozhodl stát muzikantem.
Co dalšího vás formovalo? Byla pro váš další hudební vývoj důležitá některá ze soutěží, které jste jako dospívající trumpetista vyhrál? Máte pravdu, zúčastnil jsem se více než patnácti soutěží v klasické hře na trubku a většinou jsem získal některou z cen. Vnímal jsem ta ocenění jako uznání od velikánů oboru, kterému jsem se rozhodl věnovat. A mám-li zmínit jednu soutěž jako opravdu nejdůležitější, zmíním přehlídku Maurice Andrého z roku 2003. To je mezinárodní soutěž, kterou pořádá město Paříž, a jde o jednu z největších podobných akcí pro trubku na světě. Koná se jednou za čtyři až pět let a já jsem v ní zvítězil. Otevřelo mi to dveře na mnoho festivalů a dalších akcí klasické hudby po celém světě. Tehdy jsem měl poprvé pocit, že jsem v něčem překonal své učitele.
Své první sólové album jste natočil v roce 2007, po mnoha letech strávených na scéně. Proč ne dříve? Důvodů bylo více. Zaprvé vydavatelé dnes nedůvěřují mladým interpretům klasické hudby. Většinou vsázejí na známé osobnosti, a proto po celá desetiletí vydávají alba pořád ti stejní hudebníci. Na vydavatelství, které opravdu investuje do někoho neznámého, narazíte velmi zřídka. To platí obecně. A teď to vztáhněte na trubku, nástroj, který nikdo pořádně nezná! Druhý důvod byl ten, že jsem si sám nebyl příliš jistý, co bych chtěl nahrát. Natočit po sto sedmnácté Haydnův koncert nebo Brandenburský koncert č. 2 od Bacha? I když tato velká díla obdivuji, asi by mě to nemotivovalo. Spíše jsem chtěl sám vytvořit něco nového. Jít kupředu vlastním tempem a nechat hudbu, aby šla kupředu spolu se mnou. Vymýšlet nové věci. Na svém prvním albu Diasporas jsem tedy začal pracovat v roce 2003 a dokončil jsem je až v roce 2007.
Na svých albech kombinujete jazz s tradiční hudbou Blízkého východu. Co mají podle vás tyto dva světy společného a jaký je mezi nimi největší rozdíl? Jazz a arabská hudba pro mne mají společný zdroj, kterým je Afrika. Odtud všechno pochází a po staletí se transformuje do různých podob. Dokonce si myslím, že je to pořád tatáž hudba, jen interpretovaná dvojím způsobem. V jazzu budete hledat swingový rytmus a virtuozitu v rychlosti. V arabské hudbě objevíte spíše nostalgický výraz. Ale obojí má v sobě jako společný prvek blues. Ten bluesový čtvrttón, který zcela přirozeně přešel do jazzu, ale který ještě před blues byl ukryt v genech africké hudby. Nejsem muzikolog, ale tyto společné prvky mě ohromně inspirují. Veškerá moje hudba je postavena na mnoha společných bodech, které spojují jazz, arabskou hudbu, ale také hudbu klasickou, hiphop, pop, rock, elektronickou hudbu a další styly.
V jazzu i v arabské hudbě se pracuje s prvkem improvizace. Jsou tyto dva přístupy k improvizaci hodně rozdílné? Základní princip je stejný, ale rozdíly přesto najdeme. V jazzu pracujete s akordovými značkami, zatímco v arabské hudbě existuje systém maqamů, tónových řad, které je složité plně zvládnout. Jen velmi málo hudebníků je zná opravdu všechny a ještě méně jich s nimi skutečně umí pracovat. Jedná se o prastarou kulturu, která se téměř celou tu dobu předávala ústním podáním a která se ústním podáním dodnes předává.
Už vaše první kapela Farah používala nástroje jako ney a buzuq, ale současně také saxofon a kytaru. Jak jste v takovém složení aranžovali? A změnil se váš přístup k aranžím od té doby? Tenkrát jsem pracoval trochu naivním způsobem. Myslel jsem si, že když inteligentním způsobem navrstvím nástroje přes sebe, objevím novou barvu. Jenže ve skutečnosti většina podobných pokusů nefunguje a je třeba hledat něco organičtějšího, skutečně nového. Pátrat po něčem, co zatím neexistuje, po nových zvucích a nástrojích. A o to se snad snažím dnes. Mé bádání spočívá ne v tom, že bych se pokoušel objevit jen nové styly, ale také nové zvuky.
Zmínili jsme už vašeho otce, který vás uvedl na světová pódia. A právě váš otec vynalezl speciální čtvrttónovou trubku, na kterou vy nyní hrajete. Vnímáte čtvrttóny jako přirozený interval, když skládáte hudbu a přemýšlíte o ní? Ano, naprosto. A když mluvím o tom, že se snažím vytvořit nový zvuk, je moc dobře, že jste v této souvislosti zmínil mého otce. Protože on skutečně vymyslel nový způsob hry na trubku, který předtím neexistoval. Můj otec ten nástroj úplně přepracoval a já jsem měl to štěstí, že jsem jeho vášeň zdědil už jako velmi malý. Co se mě týká, slyším čtvrttóny naprosto přirozeně, stejně jako kdokoli, kdo prožil svůj život obklopen arabskou kulturou.
Vedle arabské hudby a jazzu jste studoval evropskou klasickou hudbu. Kdo jsou vaši oblíbení skladatelé? Mám hrozně rád Johanna Sebastiana Bacha, který ve své tvorbě mnoho věcí uspíšil. Vytvořil aktuální syntézu toho, co do jeho příchodu existovalo bez ladu a skladu. Každý jazzový muzikant, který někdy Bacha poslouchal, vám řekne, že právě Bach byl největším jazzmanem všech dob. Jinak mám rád symfonickou hudbu z doby romantismu a novější – od Rachmaninova a Prokofjeva k Mahlerovi nebo Brucknerovi. Síla jejich děl mě dojímá.
Váš strýc Amin Maalouf je uznávaný spisovatel. Většina jeho románů sice do češtiny nebyla přeložena, ale já jsem se s jeho dílem setkal už na začátku 90. let ve Švýcarsku a od té doby patří k mým oblíbeným frankofonním autorům. Jak se vám líbí strýcova tvorba? Máte některou z jeho knih zvlášť rád? Mám strýce Amina a jeho myšlenky velmi rád. Četl jsem samozřejmě všechny jeho knihy. Především je třeba rozlišit jeho romány a jeho eseje. Z esejů mě velmi oslovily Identités Meurtrières . Vnímání světa v tomto díle je tak silné, že by se tato kniha podle mě měla dostat do učebnic na celém světě. Strýc má na jedné straně avantgardní myšlenky a na straně druhé je natolik ukotvený v tradici, že dokáže vnímat, jak nás mohou minulé události ovlivňovat. Ta kniha je velkou lekcí, kterou napsal ve vší své pokoře. A pokud jde o romány, oslovila mě kniha Origines , protože se týká mých předků, mé vlastní rodiny.
S vašimi kořeny souvisí i to, že jste na své nové album zařadil skladbu Beirut. Sám sice z Libanonu pocházíte, ale s rodiči jste rodnou zemi opustil jako velmi malý. Co pro vás Libanon a Bejrút představují v současnosti? Bejrút a celý Libanon jsou důležitou součástí mého já. Snažím se tam trávit tolik času, kolik mohu, a svou rodnou zemí se velmi inspiruji. Mám rád své příbuzné, kteří žijí v Libanonu, a snažím se, co to jde, udržovat s nimi kontakt. Jenže zároveň je to země, z které mám trochu strach. Přes veškeré snahy tam část populace stále nemá plná politická práva, a to přece není možné. Měli bychom být pro celý svět příkladem soužití a přijetí druhých. Pouhá tolerance už dávno nestačí. Tolerance nás dovedla k tomu, že žijeme spolu, aniž bychom se navzájem akceptovali. Bude tedy třeba přejít do nové etapy.
Vrátím se k hudbě. Inspirujete se také brazilskou batucadou. Jak to zapadá do mozaiky stylů, které jsme už zmínili? Mám rád latinskoamerickou hudbu a na svém posledním albu jsem chtěl mít výrazné perkuse. V Paříži jsem objevil skupinu, kterou tvoří pouze dívky. A jsou opravdu úžasné. Plné energie a velmi muzikální. Nabídl jsem jim spolupráci a ony laskavě souhlasily a staly se součástí mého alba.
A proč jste na totéž album zařadil úpravu písně Michaela Jacksona They Don’t Care About Us (přejmenovanou na We’ll Always Care About You)? To je jedna z písní Michaela Jacksona, které mám nejraději. I ona v sobě obsahuje brazilský rytmus. Rozhodl jsem se tedy vzdát hold králi popu a ve spojení s batucadou se nám podařilo vytvořit aranže, které skvěle korespondují s naším vnímáním světa. Michael Jackson byl vizionářem popu. Jeho hudba přesahovala kultury, epochy, styly. Je to určitě umělec, který mou generaci ovlivnil nejvíc.
Na vašem novém albu Diagnostic účinkuje řada hostů. Jak vypadají vaše aktuální koncerty? S jakou sestavou přijedete v létě do Ostravy? Má alba a mé koncerty se od sebe velmi liší. Společným prvkem je hudební hledačství, ale styl je pokaždé jiný. Na pódiu nás je obvykle šest: bubeník, baskytarista, hráči na elektrickou kytaru, na klávesy, druhý trumpetista, který hraje také na flétnu, a já. Hrajeme téměř samé nové skladby, které na albu ještě nenajdete. Samozřejmě kromě té nejdůležitější, kterou je Beirut.
