Kdyby se britský skladatel a multiinstrumentalista John Surman (1944) přestěhoval kdysi do Spojených států, jako třeba John McLaughlin, slyšeli bychom o něm nyní asi mnohem častěji. Surman dnes nepíše historii nejvěhlasnějších jazzových nahrávek, mnoho z amerických ikon však doprovázel. Raným příkladem, z období, kdy se specializoval na barytonsaxofon, budiž účast na McLaughlinově legendární desce Extrapolation (1969). Časem začal více využívat sopránku a basklarinet, experimentoval s elektronickými zvuky, ale především stál u zrodu pověstné poetiky alb mnichovského labelu ECM. Po mnoho let hrával s bigbandy (mimo jiné s Gilem Evansem), diskrétnějším protipólem této práce jsou pak známá dua s Jackem DeJohnettem. Rovněž v duu přijede Surman počátkem prosince na festival Jazz na Hradě, kde vystoupí spolu s pianistou Johnem Taylorem, s nímž nahrává s přestávkami již od šedesátých let. John Surman poskytl při této příležitosti našemu časopisu krátký e-mailový rozhovor.
Hrajete na více nástrojů, ale tím hlavním byl zřejmě dlouho barytonsaxofon. Jak jste se k němu dostal? Začal jsem nejprve s klarinetem, ale pak jsem jednou viděl ve výloze obchodu s hudebninami baryton. Stál takřka stejně jako nová altka, ale strašně se mi líbil jeho vzhled, ta velká horna, tak jsem si koupil baryton. Takže za stejnou cenu jsem získal mnohem větší nástroj!
V roce 1969 jste hrál i na slavné desce Johna McLaughlina Extrapolation. Řekněte nám něco o této spolupráci. Johna jsem poznal při nahrávání desek zpěváka Georgieho Famea. Johnovi se tehdy můj způsob hry líbil, takže mě pozval k účasti na svém albu. Ale nakonec jsme spolu hráli jen na několika koncertech, na basu hrál tehdy tuším Dave Holland.
Jste znám svým účinkováním v duu s bubeníkem Jackem DeJohnettem. Jak vzpomínáte na první setkání s ním? Jack hrál kdysi v triu s Billem Evansem v londýnském klubu Ronnie Scotts. Po odpoledních se rád stýkal s různými místními muzikanty a jamoval s nimi. Když jsem o tom slyšel, sebral jsem saxík a běžel do klubu. Tam jsme si padli do noty a stali se přáteli na celý život. A co víc, můj syn se oženil s jeho nejstarší dcerou, takže teď jsme i rodina!
Jako skladatel do své tvorby integrujete vlivy britské lidové hudby, píšete i pro sbory, i když ústředním pro vás zůstává zřejmě stále jazz. Jak jste se k němu dostal? Na naší lidové hudbě jsem vyrostl – jazz jsem vlastně neslyšel tak do čtrnácti let – ale ty kořeny v mé hudbě zaznívají pořád. Časem jsem spadl do tajů jazzu a začal improvizovat. Později jsem zjistil, že všechny tyto vlivy je možné spojit, třeba i v jediné skladbě.
Takže fenomén míchání žánrů a kultur, jak se projevuje v takzvané world music, pro vás není ničím překvapivým. Ano, když se podíváte zpátky do New Orleans, je to vlastně něco velice podobného. Takže jazz je pro mě vlastně taky world music. Mám tím na mysli způsob, jakým jazz vznikl. Podívejte se na ty kořeny – pohřební i svatební kapely, španělské a jihoamerické vlivy… všechny tyhle věci. Ze začátku to byla skutečně všehochuť. Dneska se k podobným směsicím okruhem vracíme a já se tomu nijak nepodivuji, protože veškeré tyto vlivy jsem v jazzu slyšel už dávno. Když jsem jako teenager začal s jazzem, poslouchal jsem vlastně tradici, New Orleans, takže vím, o čem mluvím.
Nevyhýbáte se však ani elektronice a využití syntezátorů. Vlastně jste se o ně zajímal ještě dříve, než byly široce rozšířeny. Vždycky jsem se zajímal o zvuk ostatních hudebních nástrojů. Takže když přišly první syntezátory, byl jsem jejich možnostmi uchvácen a bylo pro mě takřka samozřejmé, že jsem s nimi začal i pracovat.
Změnila technologie a možnosti editace zvuku váš přístup k práci? Samozřejmě, že technologie změnila můj život. Snažím se s ní pořád držet krok – někdy se to daří, jindy méně. Stále mě tato oblast hudby zajímá, i když posledních pět šest let jsem trávil především komponováním pro větší tělesa a smyčcové skupiny, což je sféra, ke které mám také blízký vztah. Nicméně příští rok bych chtěl začít s prací na novém sólovém projektu a desce; pomáhat mi bude i můj syn Ben, který je specialistou na hudební elektroniku.
V osmdesátých letech jste hrával s British Orchestra Gila Evanse. Jaký jste měl k Evansovi vztah a jak na něj vzpomínáte? Ano, s Gilem jsem hrál v British Bandu, a také s ním zažil čtyři nebo pět turné s jeho americkou skupinou. Byl to velmi zajímavý člověk, kterého měl rád snad každý muzikant, který s ním hrál. Víte, měl jsem k němu hodně blízko, byl to jeden z mých největších přátel, takže mě opravdu velmi zarmoutilo, když zemřel. Vzpomínám si, jak jsem s ním rád cestoval vlakem a poslouchal jeho historky o Claudu Thornhillovi a podobně. Uměl užívat života a byla radost s ním pracovat.
Příležitostně vyučujete na workshopech současnou jazzovou mládež. Jak se liší tato generace od té, která jako vy začínala v šedesátých letech? Hlavní rozdíl je v tom, že dneska mají mladí hudebníci možnost jít studovat na konzervatoře a další školy, kde dokonce mohou studovat pouze jazz. Vždyť v šedesátých letech tu kromě bostonské College mnoho příležitostí nebylo, jazzmeni se učili poslechem zkopírovaných pásek a učební literatury bylo také mnohem méně než dnes. Nicméně vše má své výhody i nevýhody.
Do Prahy přijedete s pianistou Johnem Taylorem. Jak byste charakterizoval hudbu, kterou společně vytváříte? Cítíme se svobodní, pokud směřujeme tím směrem, kterým hudba sama chce jít. Nemáme potřebu jakkoliv ten styl definovat – prostě se naladíme na tu správnou vlnu a uvidíme, kam nás zanese.
OPRAVA
Vážení čtenáři, až po uzávěrce tohoto čísla jsme dostali informaci, že John Surman odřekl ze zdravotních důvodů své pražské vystoupení. Místo dua Surman-Taylor by měla na Hrad přijet formace pianisty Briana Kellocka a tenorsaxofonisty Tommyho Smithe z Velké Británie. Surman by podle vyjádření pořadatelů festivalu mohl do Prahy zavítat na jaře. (pev)
