Kontrabasista Tomáš Liška má neuvěřitelný žánrový rozptyl. Od prolnutí jazzu s elektronikou v projektu Points-Rataj Quintet, přes bluegrass a newgrass s kapelou Druhá Tráva, až po sefardské písně s kapelou Kon Sira nebo flamenco s Flamenco Experience 6. Přes spolupráci s Lenkou Dusilovou, Beatou Hlavenkovou, občasná turné se zahraničními bluesovými muzikanty, až po autorské projekty jako například kapelu Pente, trio Malina – Liška – Nejtek, nebo nový Invisible World Quartet, o kterém jsme mluvili také s tureckým houslistou Efe Turumtayem a srbským akordeonistou Nikolou Zarićem.
Jak vznikl Invisible World Quartet? TL: V roce 2009 jsem natočil a vydal svoji první desku Invisible World, spolu s kytaristou Davidem Dorůžkou a italským bandoneonistou Danielem di Bonaventurou. Několik let jsme hráli, potom přišly jiné projekty a aktivity a Invisible World se ocitl na vedlejší koleji. Čekal tam až do začátku roku 2016, kdy jsem potkal fenomenálního srbského akordeonistu Nikolu Zariće. Tehdy jsem začal koketovat s myšlenkou volného pokračování Invisible World. Sešli jsme se vydavatelem Petrem Ostrouchovem a bylo rozhodnuto. Přemýšlel jsem celkem dlouho o obsazení a rozhodl se pro sestavu s bicí soupravou. Vůbec poprvé jsem na své nahrávce obsadil bubeníka, nepočítám-li dva tracky Tomáše Reindla na první desce. Chtěl jsem už rozbít tu moji zadumanost a víc vyzdvihnout energii, která v těch skladbách je. S bubeníkem Kamilem Slezákem máme odehráno pár stovek koncertů a jeho hraní mě stále nepřestává inspirovat, takže na postu bubeníka byla volba jasná.
Efe Turumtay žije momentálně stejně jako Nikola Zarić ve Vídni. Přede dvěma lety natočili společnou desku, na kterou jsem byl do pár věcí pozván jako host. Takže tam jsem poznal Efeho a jeho nezaměnitelný styl hraní na housle, který kombinuje tradiční orientální způsob hry s evropskou klasickou školou. Jako hosta na natáčení jsem pozval kytaristu Davida Dorůžku. Cílem bylo propojit starý Invisible World s novým a vytvořit nějakou zvukovou paralelu mezi oběma počiny, i když na nové nahrávce nakonec hraje víc na elektrickou kytaru, než na kytaru klasickou.
Mluvil jsi o tom, že tě kolegové z kapely inspirují? Dá se to přiblížit nějak konkrétněji? TL: Pokud nejsme strohými přehrávači not a jdeme do hloubky a po nějakém obsahu, tak zákonitě musíme dojít k nějakému vlastnímu soundu, rozvíjení osobnosti a přístupu k práci. Muzikanti, které hledám do svých projektů, jsou pokaždé, podle mého, naprosto jedineční a nenahraditelní nikým jiným. A nemluvím pouze o inspiraci hudební. Je to vždycky o komplexní osobnosti. Nikdy jsem od sebe nedokázal tyhle dvě věci oddělit.
Jaké máte hudební kořeny? TL: No u mě se o nějakých velkých hudebních kořenech asi mluvit nedá. Naši mají muziku moc rádi a vždycky se snažili nás k ní vést, což se jim nakonec podařilo. Táta hraje od mládí na kytaru v trampských kapelách, teď k tomu přidal i heligonku. Brácha chodil na kytaru a mně byla přidělena basa, ačkoliv zprvu jsem chtěl do hudebky na housle. Na ty jsem se nedostal, a tak mě další rok rodiče přihlásili na basu do soukromé školy v Rakovníku k Petru Suchomelovi. Ani vlastně nevím proč na basu. Neprotestoval jsem a bral to tak jak to bylo, ale že by mě to nějak moc bavilo, to se říct nedá. To trvalo asi tak do konce základky. Až v pozdní pubertě jsem ocenil, co se panu Suchomelovi podařilo do mě natlouct. Ocitl jsem se v budoucí rakovnické intelektuální komunitě, kde to žilo bigbítem a koncerty. Takže ve snaze se také zapojit a být něčím zajímavý, jsem se logicky chopil baskytary. To mi bylo tuším sedmnáct let. Začal jsem objevovat skupiny jako Red Hot Chilli Peppers, nebo Rage Against the Machine, jejichž muzika je postavená na dokonalých basových groovech. Cvičil jsem pořád víc, objevoval novou muziku, až jsem se dostal k jazzu a myšlence zkusit vzít hraní na basu profesionálně. Zásadním momentem pro mě bylo, když jsem se přes několik známých ocitl na pár hodinách u Františka Raby. Ten ve mně nastartoval, řekl bych, ty správné basistiské motory a u něj jsem teprve pochopil vůbec tu filozofii a roli, kterou basista má, ale i jakou může mít. Myslím, že na tomhle základu stavím dodnes, takže díky za něj Františku! Potom už to šlo klasickým způsobem à la „jdu si za svým snem“. Hodiny cvičení, konzervatoř, VOŠ, akademie v Berlíně, sólové desky atd…
Mluvil jsi o cestě za snem. Mění se nebo, je stále stejný? TL: Cítím, že tenhle rok bude ve znamení velkých změn a stanovování si priorit. Muzika mě pořád baví, mám v hlavě několik dalších vysněných projektů, na které jsem si chtěl vždycky sáhnout, ale proti tomu budu muset daleko víc zvažovat, čemu a jak budu věnovat svou energii a čas. Minulý rok byl jeden z nejintenzivnějších v mém životě a jsem rád, že jsem si ho relativně ve zdraví užil. Ale nemůžu přehlížet signály, nebo znamení, které mi přišly a chodí do cesty. Takže především brzda, poslouchat co se ve mně bude dít, svým snům dát zase možnost vytanout a projasnit se, věnovat se víc rodině, zahradě, přátelům, dobíjení baterek, obnovuju po dvaceti letech rybářský lístek a co především – místo shánění a ubíjejícího bookování koncertů pro své projekty budu raději shánět agenta. U nás se mi to řadu let nedaří, tak konečně sbírám odvahu a budu hledat za hranicemi.
Kde čerpáte inspiraci? ET: Velký vliv na moji hudbu má příroda a každodenní život, který neustále působí na mou představivost. NZ: To je různé. Někdy složím dobrou věc, když musím dokončit práci v termínu a cítím se být pod tlakem. To může přinášet velmi dobré výsledky. Nejčastěji ke mně inspirace přichází, když jsem velmi šťastný, když jsem sám a sedím ve vlaku. TL: U mě je to asi jakási syntéza hudby, která se mi nějakým způsobem připletla do cesty, životních cyklů a situací, postupujícího věku, snad i postupující hudební vyzrálosti a vkusu. Ta pravá inspirace ale většinou přichází s pravidelností, se kterou si sedám k pianu. Když mám zrovna psací období, je to radost, jde to od ruky, snáz se rozhoduji a mrzí mě, že potom třeba musím vyjet na šňůru a celé to přerušit na kdoví jak dlouho. V tomhle vážně závidím skladatelům, kteří nemusí do svého time managementu zahrnovat hodiny cestování po koncertech.
Čím vás skladba musí zaujmout, abyste se jí začali věnovat? TL: Pro mne je důležitá síla motivu. Pokud za něco stojí, pokračuji dál a už se to nabaluje jako sněhulák. Potom to většinou seškrtám a zbude, co zbude. Abych se motivem vůbec zabýval dál, většinou si ho testuji, průběžně přehrávám, chodím okolo něj, nebo ho občas poslechnu na telefonu. Je to většinou proces na delší čas, ale takhle mi to funguje a můj Vkus se necítí být vyřazen ze života s Hudbou. ET: To je opravdu těžká otázka. Pokusím se ji zodpovědět, jak nejsnadněji to půjde. Vždy jsem věřil svým pocitům, hraji a slyším hudbu, pokud se mi líbí. Stále v hudbě potřebuji cítit silný základní motiv, ale co na onom základu vybudujeme, musí poskytovat i nějaká tajemství. NZ: Potřebuji hloubku. Když poslouchám skladbu, kterou jsem před tím nikdy neslyšel, okamžitě musím mít pocit, že ta skladba ke mně hovoří. Mám rád skladby, které vypráví příběhy.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 2/2017 (koupit)
