Tématy byly tentokrát Řecko, řetězové tance a citera, nicméně jako vždy se mnoho zajímavého odehrálo i mimo vytyčené okruhy. Ku prospěchu věci trochu ubylo účinkujících, což ovšem vyvážil jejich opakovaný výskyt na více scénách, navíc v různých formách od koncertů, přes dílny až k jakýmsi veřejným interviews. Díky tomu se už docela daří léčit nestíhací komplex, se kterým člověk odjížděl z dřívějších přehuštěných ročníků.
Obecenstva je ale pořád o trochu více, než je zdrávo, takže u programů, které probíhají v zastřešených, kapacitou omezených prostorách, bylo třeba počítat s až hodinovým předstihem ve frontě. Žádat po organizátorech zřejmě největšího kontinentálního festivalu folkloru, folku a world music, aby usilovali o nižší návštěvnost, by ale bylo asi dost pošetilé. Pod pódii to pořád houstne, což bohužel brzdí i oblíbené, pro Rudolstadt tak příznačné surfování od jedné scény ke druhé, letos třeba od našeho Trabandu až po zpěváky a tanečníky z Arnhemské země.
Trochu překvapivě byla mohutná fronta i před divadlem, v němž se schylovalo ke koncertu Davida Evanse . Rozhovor s tímto expertem přes mississippské blues byl otištěn v HARMONII 8/2003, představovat tedy není třeba. Rudolstadt nebývá blues právě nakloněn, tahle muzika se podobně jako bluegrass svezla s folkovou vlnou a ve světě world music je proto zřejmě považována za krapet provařenou. Nicméně obecenstvo s tím má menší problém než sami dramaturgové, a jak zmíněnou frontou, tak i reakcemi na Evansova tradicionalistická blues dalo najevo, že jeden takový bluesman, byť třeba revivalistický, by se tu každoročně klidně uživil. Dlužno říci, že Evansův zhruba hodinový koncert, postavený na klasických číslech venkovského blues, hraných řízným fingerpickingem, byl skutečně nadstandardní.
Vycházející hvězda britské folkové scény, zpěvačka se zarážejícím jménem Bill Jones (nejde o žádnou přitroublou feministku, zkrátka jí takhle přezdívali v jedné z kapel, v nichž dříve působila), se doprovází na klavír. Vzhledem k tomu, že nejde o písničkářku, ale o zpěvačku lidových balad, je to trochu nezvyklé, ale v praxi velmi dobře fungující. Pouze místa, kde si Bill, tedy vlastně Belinda, nachystala příliš sofistikovaný doprovod, působila rušivě – její jinak přímočarý hlas přece jen na moment znejistí, když jej vede přes nastražené překážky. Nicméně dílna této vokalistky, během níž nadrtila do návštěvníků několik anglických – jak sama zpochybnila takové vymezení, možná spíše irských či skotských – písniček, byla docela příjemným a přínosným zážitkem. Tudy nepochybně vede cesta, jak vytvořit protiváhu k pasivnímu kultu worldmuzikálních superstars – letos tuto roli se ctí sehrála i vítězka našich Cen Harmonie Rokia Traore .
Zdařilý byl i koncert svérázně vyhlížejícího dudáka Matta Seattlea z angloskotského pomezí. Seattle hraje nikoliv na běžné skotské dudy, ale na drobný nástroj border či lowland pipes , blízce příbuzný s northumberlandskými dudečkami. Seattlea doprovází kvarteto Eildon Strings; na jejich rudolstadském koncertě zazněly skladby z rukopisu Williama Dixona z roku 1733, nejstarší sbírky dudáckých melodií dochované na britských ostrovech. Doufejme, že se s nimi setkáme třeba příště ve Strakonicích.
Vedle těchto vesměs jemnějších momentů ovšem festival uspokojil i posluchače náročnější na rychlost, hlasitost a lesk: to když nastoupili Brotherhood of Brass , sestávající z Boban Markovič Orkestaru a Londonových Klezmer Brass All Stars . Takové utkání plechů snad netřeba popisovat, řekněme jen tolik, že to celé probíhalo v poloze, která bývá na otáčkoměrech vyznačena jasně červenou barvou. Skutečným zklamáním naopak bylo finské trio La Sega Del Canto , provozující s pomocí hry na pilu cosi mezi Jablkoní a Leningradskými kovboji. Pravda, člověk se zasměje, ale to je asi tak vše.
„ Magický instrument“ letošního ročníku se opět předvedl ve velice rozličných podobách. Citeru v našem středoevropském pojetí reprezentoval, jak říkávají sportovci „náš“ Michal Müller z Rumburku, který ovšem ve své brilantní hře začasté odbočuje nejen k blues (tím kráčí ve stopách Paula Masona Howarda), ale bohužel též ke škole vyměklých britských rockerů. Podobně problematické výlety předváděl damašský rodák Abdullah Chhadeh , který až příliš oslňoval dokonalým zvládnutím svého qanunu , marnotratnou barevností i postupy západní klasické hudby. Je otázka, zda právě tohle je ta nejzajímavější stránka věci. V Kanadě žijící multiinstrumentalista Randy Raine-Reusch čímsi připomínal Davida Lindleyho, a to nejen zálibou v bizarním instrumentáři, ale vzdáleně i vizáží. Každopádně dramaturgie předvedla nástroje spřízněné s citerou v takové šíři, až se samotná citera a hudba s ní spjatá poněkud vytratila; to je ovšem častý problém rudolstadtské koncepce „magického instrumentu“.
To málo, co jsem stihl z „řeckého“ tématu, stálo ovšem za to. Klarinetista Napoleon Damos bezezbytku naplnil městský kostel nejprve obecenstvem, sedícím málem i na stropě, a posléze hudbou, vedle níž veškeré klezmerské avantgardy zcela blednou. Zvenku kostel zněl jako pavilon tlustokožců, vevnitř ovšem zněla neobyčejně obsažná muzika.
Naprostý kontrast k Damosově úsporné sestavě představovala Maria Soultatou , monumentální persona ráže Antonie Nedošínské, s přiměřeným vokálem, doprovázená arsenálem převážně strunných nástrojů, z nichž jeden každý stál za zvláštní pozornost. Doširoka rozprostřený sound, jiskřící krkolomnými běhy buzuki a prosekávaný energicky hraným santurem, bez problémů zaplavil půlnoční nádvoří Heidecksburgu, stejně jako před pár lety Taj Mahalův Hula Blues Band a příští rok – jak vyplývá z plánů festivalového štábu – třeba někdo z Brazilců, elektrických kytaristů či polkabandů.
