„Vážně jsme tak dobří?,“ ptal se prý sám sebe basista Rastislav Uhrík z Vertigo Quintetu, když si přečetl jednu z výtečných recenzí na poslední album kapely, která je dnes symbolem nadějí mladého českého jazzu. Ta otázka je příznačná. Jazzové desky posuzuje v Česku úzká skupina kritiků, alb vychází málo, a hlad po tom málu způsobuje, že je oslavováno prakticky cokoliv, co se může pochlubit nálepkou „český jazz“. Trocha patriotismu neškodí, ale srovnání je třeba hledat jinde.
V e-mailových schránkách českých hudebních publicistů uvízla na jaře tisková zpráva Čechoangličana a jazzového producenta Pavla Vlčka o tom, že jazzový festival v anglickém Cheltenhamu představí v květnovém tematickém bloku pět českých jazzových kapel. Během jednoho týdne se tam představí Ondřej Pivec s Organic Quartetem, Yvonne Sanchez, Jaromír Honzák Quartet s Davidem Dorůžkou, Robert Balzar s triem a také skupina Emila Viklického. „Takže po letech klepání na dveře, otravování a zpracovávání jednoho člena výboru po druhém se dostavil úspěch. Bylo již na čase, naposledy se mi to podařilo v roce 2000 s Najponkovým Triem,“ říká Vlček, který se na akci nejvíce organizačně podílel. 
Zní to banálně, ale dostat českou jazzovou skupinu na (zahraniční) festival není jednoduché. Většina podobných jednorázových akcí probíhá v zahraničí spíše na klubové úrovni, buď na vlastní pěst hudebníků, nebo alespoň za přispění zahraničních Českých center. Například v Paříži je již zavedenou akcí festival Jazzycolours, jehož vznik před čtyřmi lety inicioval ředitel Českého centra ve Francii Michael Wellner Pospíšil. Cílem pravidelné přehlídky je ukazovat francouzskému publiku jazz ze států, které s tímto žánrem nebývají běžně spojovány. Tedy i z Česka. V čem je tedy problém? Snad hlavně v tom, že Česká centra obrázek „českého jazzu“ v zahraničí nespasí. K proniknutí do oblastí mimo ochrannou ruku podobných sponzorovaných jednorázových akcí je třeba stále něčeho navíc.
Nejsem spekulant
Jak se shodují například ti jazzmeni, kteří letos jedou do anglického Cheltenhamu, je to hlavně originalita a schopnost umět se prodat (marketing), ať už tyto pojmy hodnotíme jakkoliv. 
„Jsme malá země a stále máme nálepku East jazz,“ domnívá se pianista Emil Viklický. Podle něj je třeba, aby „vystoupení mělo energii, napětí, tah či groove. Má-li ještě něco navíc, třeba originální repertoár, pak můžete, ale také nemusíte zaujmout.“ Zní to pěkně, ale stačí to? „Slabinou je, že u nás ještě stále nefunguje v tomto odvětví profesionální management. Přitom vím, že je to velice dobrý vývozní artikl,“ míní Robert Balzar. Sám ale dodává, že ve vlastní osobě manažera s hudebníkem spojovat nechce: „Já myslím, že hudebník nepřemýšlí o tom, jak se lišit, aby zaujal v zahraničí, takto přemýšlí spekulant, ne hudebník! Osobně si myslím, že je lepší vizitka, když je posluchač překvapen, že jste z Čech, než když hned odhalí, že je to nějaký folklor naroubovaný na jazz.“ Producent Vlček problém vidí obdobně: „Kde by na to, prosím vás, muzikanti vzali čas, když musí cvičit, skládat, pojíždět z místa na místo a živit se muzikou? Toto je práce pro promotéry, jenže profesionálním promotérům jazz nevynáší, tak se do něj pustí leda nadšenci a blázni.“
Zástupce nejmladší generace, který se objeví v Cheltenhamu, varhaník Ondřej Pivec, má jasno: značka „český jazz“ (na rozdíl třeba od „polského jazzu“) v zahraničí mnoho neznamená. „Když v Německu řeknete 0ščeský jazz0, ty nejvýraznější muzikantské osobnosti, které máme, třeba Míru Honzáka, Davida Dorůžku, Romana Pokorného, Roberta Balzara nebo Frantu Kopa, tam většinou neznají. Nikdo je tam totiž netlačí a oni sami se spíš radši věnují hudbě samotné. Češi jsou povahově spíš uzavření, a tak není divu, že jsme dlouho nebyli zvyklí někam jezdit, nebo sem někoho zvát. Pár lidí to dělá, ale je to pořád ještě dost málo.“
Basista Jaromír Honzák má zkušenosti z několika jazzových akcí, pořádaných v zahraničí Českými centry. Ačkoli jejich práci vítá, naráží i na jejich limity. „Slabina je někdy ve financování akcí, oficiálně smějí totiž Česká centra proplácet jen diety.“ Festival v Cheltenhamu je ale podle něj jinou formou prezentace. „To už je 0šreal life0 záležitost v tom smyslu, že probíhá v reálném jazzovém prostředí a je organizována jazzovými pořadateli.“ Jak říká, obecný návod, jak se dostat na zahraniční festival, neexistuje. „Není to zdaleka jen otázka kvality českých kapel, jde také o umění se zviditelnit, marketing. Někdy se prosadí ti nejlepší, jindy ti nejšikovnější v oboru marketing. Rozhodně neplatí přímá úměra mezi kvalitou a počtem vystoupení na festivalech. To je ale známý jev a platí ve všech oborech.“
A jaký je vlastně obraz českého jazzu v Británii? Vlček, který pět českých kapel do Cheltenhamu přivezl, míní, že není radno zobecňovat. „Odhadl bych to, že to bude asi stejné, jako třeba české povědomí o jazzu bulharském. Někdo ví, někdo neví, mnozí netuší. Ale velkou výhodou v tom povědomí jsou turistické výlety do Prahy. Někteří zajdou na jazz a ten dojem si přivezou s sebou domů.“ Jak tvrdí, budoucnost vidí optimisticky. „Pro posluchače na Západě ztratil jazz z Česka ten nádech naprosté rarity, jakési hudby z Marsu. O to víc ale záleží na tom, aby byl na světové úrovni.“
