Harmonie slaví tímto číslem 20 let své existence a její jazzová redakce mě při tomto jubileu postavila do věštecké pozice kněžny Libuše. Mám prý se pokusit o obdobu jejího slavného proroctví: Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se dotýká. Otázka je jen zdánlivě jednoduchá: jak bude vypadat jazz za dalších dvacet let?
Věštění a prorokování v jakékoliv oblasti je činnost nanejvýš ošemetná. Historické důstojenství Libuše leží daleko mimo můj dosah. V lidovější poloze bych se snad mohl pokusit o jakousi obdobu starobyle folklorního proroctví slepého mládence – konec konců, zrak už mi opravdu mírně slábne. Ale jsem-li postaven před tak zrádný úkol, nechce se mi zůstávat při tom sám.
Především se mi zdá dobré odstartovat něčím spolehlivějším: malým ohlédnutím na jazzová proroctví z minulosti. E.F. Burian použil v červenci 1927 jako motto pro svou knihu Jazz citát Karla Teigeho. Není sice formulován přímo jako proroctví, ale shrnutí tehdejšího pohledu v sobě nepochybně nese i odhad cest příštích. Tady je: „Hudba, právě tak jako divadlo nedovede držeti krok s dobou. Zatímco zemřela v koncertech, žije hudba ve světě. Vášnivá láska k živé skutečnosti… nebudete se báti ani zavrhnouti nástroje a interprety, kteří v hudbě dosud platí za tabu. Jazz!“
Burian rozvádí toto provolání do konkrétnějších detailů: jazz prý naučí hudbu znovu žít. Jeho představa jazzu i jeho tehdejší informace se od našeho dnešního pohledu radikálně liší, jeho vizi však čas v mnohém potvrdil. I Burian si stěží dovedl představit, že už začátkem příštího století bude jazz znít v Národním divadle, v sídle České filharmonie, na Pražském hradě, na koncertech s volným vstupem na náměstích třeba i v okresních městech, nebo že jazzoví hudebníci budou nositeli státních vyznamenání. Ale podobně fantasticky mu mohlo připadat o necelé tři desítky let pozdější prohlášení o naprosté neslučitelnosti jazzu s naší tehdejší současností: „Jednostranná záliba v jazzové hudbě svádí zejména mladé lidi na scestí. Všimněme si dobře postavy jazzového trumpetisty ve filmu Únos: není to člověk zlý, není to nepřítel svým třídním původem – ale právě záliba v jazzu přivádí jej na pozice třídního nepřítele (…). Každý osvětový pracovník potvrdí, jakou brzdou je jazz pro hudební výchovu širokých mas, jak často jediné vystoupení hostujícího orchestru v menším městě může vážně ohrozit výsledek celoroční trpělivé kulturně výchovné činnosti.“
Tak napsali Milan Bartoš a Karel Macourek ve své knize Estrádní orchestr , vydané u Orbisu roku 1954. Těžko mohli předvídat, že za necelých dalších třicet let se narodí generace, jejíž překvapivě početná část bude v našem hudebním životě realizovat proroctví Teigeho a Buriana.
Tolik tedy omluvný, ale nutný úvod, jak těžké, ba téměř nemožné je pokoušet se předpovídat budoucí děje a proměny hudby. Aby věštecká odpovědnost nespočívala jen na mých bedrech, přesměroval jsem otázku na několik dalších příslušníků různých generací, kteří se v Česku zabývají jazzem: ať už jako aktivní tvůrci, nebo organizátoři se znalostmi, jak dnes jazz v praxi „funguje“. Nedivím se těm, kteří neodpověděli a tím více děkuji těm, kteří našli odvahu s plným vědomím rizika na tak zaminované pole vstoupit. Nacházíme tu nejen jejich názory a přesvědčení, ale především odraz osobních zkušeností a zážitků – ať už z kratší nebo delší životní dráhy.
MISTŘI ZŮSTANOU
Začněme pohledem mimořádným svým optimismem. Karel Stiefel , ročník 1940, jazzový fanoušek par excellence, si v dusných dobách, které prožíval jako teenager, stěží dokázal představit, že ve svých 57 letech založí festival swingové hudby v Národním domě na Vinohradech, který už 12 let nemá nouzi o domácí nebo zahraniční soubory spolehlivé stylové orientace i kvality, ani o podobně spolehlivý kádr posluchačů:
„Jazz není a nebude mrtev. Je hudebním fenoménem 20. století a kráčí úspěšně i do století dalšího. Bude více a více dobývat celý hudební svět na všech kontinentech. I když srovnání, které naznačím, není úplně ideální, je to jako se sportem: kdo znal před dvaceti lety africký, asijský fotbal nebo atletiku? Za několik desetiletí patří její reprezentanti ke světové špičce. Jazz bude stále více zajímat mladé lidi pro svoji větší srozumitelnost, pro svoji volnost a improvizaci. Záležet bude na školství, na médiích i na rodinném zázemí. Nesmírně se zvýšila možnost a dostupnost slyšet a vidět své vzory i díky internetu, který nabízí nejen jazzovou klasiku, ale i současnost. Jsem nadšen, jak dobrou roli hraje Konzervatoř J. Ježka, která disponuje výbornými pedagogy a vychovala za dvě desetiletí ohromné množství skvělých muzikantů a zpěváků. Podobné školy vznikají v celé východní Evropě. Většina hudebních škol bude mít svůj big band. Budou se konat soutěže těchto kapel. I konzervativní hudební školství (Státní konzervatoř a HAMU) mají v osnovách výuku a interpretaci jazzových skladeb – ale trvalo to! Vznikne rozhlasová stanice, hrající jazz. V jazzu, jako ve všech formách uměleckého počínání, se budou objevovat stále více obohacující prvky latinské hudby, fusion, prvky národní hudby, funky, vliv rocku – kromě klasického mainstreamu (big-bandového swingu, dixielandových kapel). Stále budeme poslouchat mistry – Duka Ellingtona, Counta Basieho, Glenna Milera, Dizzyho Gillespieho, a všechny ty další.“
HRÁT SE BUDE. ALE CO?
Tato věštba odpovídá postoji oné části generace, která je i v pohledu na obecnější stránky dnešní scény schopna těšit se ze současnosti – přes veškeré její problémy – ve srovnání s tím, co předtím sama prožívala. Opojení ze změny, v niž po dlouhá léta nedokázala ani doufat, převažuje nad vším ostatním.
Zdaleka ne všichni však vidí situaci tak bezvýhradně. Publicista Vladimír Kouřil je jen o čtyři roky mladší, jeho jazzové aktivity však začaly už v sedmdesátých letech a socialismus ho za ně poslal do vězení. Po Listopadu v nich pokračuje s důrazem na novější, soudobou podobu této hudby. Jeho vize bere v úvahu i to, čím hrozí naše nejen jazzová přítomnost: „Za dvacet let, v době častých blackoutů, v období z bezpečnostních důvodů odpojeného internetu, v čase ztíženého mezikontinentálního cestování, v ekonomické éře šťastné skrovnosti, se hráčská jazzová špička umenší. O to více se rozšíří amatérská scéna, neboť v jazzové hudbě rezonuje odjakživa naděje a stesk po svobodě. Jazz se přestěhuje do sklepů; nadále budou vzýváni Duke Ellington, Miles Davis, John Coltrane, Ornette Coleman, ale přibude k nim výrazněji Louis Armstrong a Joe King Oliver v rámci obrody historických stylů, dostupných nadšeným samoukům.“
Něco se tu opakuje: víra v přetrvání základních principů jazzu, které díky svému tvůrčímu poselství přežijí i v měnících se podmínkách zvenčí. Tuto víru sdílejí i zkušení a úspěšní tvůrci, kteří se už přiřadili do světového žebříčku významných jmen, jako Emil Viklický :
„Kdysi jsem někde řekl, že jazz má v sobě zakódovány sebezáchovné prvky. Takže jsem přesvědčen, že se jazz za 20 let hrát bude. Jaký bude, je jiná otázka. Zřejmě budou pokračovat trendy, které vidíme již dnes. Menší důraz na prodej nosičů, spíše živé koncerty. Možná vlivem internetu a pirátských stran se postupně celý systém ochranných organizací typu OSA, GEMA, ASCAP atd. totálně rozpadne. Pro muzikanty, kteří píšou autorskou muziku, to bude každopádně velké mínus. Zůstane ale pořád touha a nadšení improvizovanou muziku hrát. Bude to těžší než dnes, ale věřím, že jazz nezanikne.“
Odhad dalšího vývoje bývá ovšem ovlivněn tím, jakým druhem jazzu se tázaný nejintenzívněji zabývá. To ukazuje názor saxofonisty Ondřeje Štveráčka , jehož orientace na výraz, nabitý vitalitou a energií, není u nás tak častý: „Myslím, že jazz v ČR za 20 let bude stále inspirován hlavně jazzem New Yorku, tak jak tomu bylo po celém světě, s možnými vlivy místní lidové hudby, i když od šedesátých let minulého století díky kapelám jako byly Miles Davis Quintet a John Coltrane Quartet již tolik prostoru pro harmonické, melodické a rytmické inovace není. Vždy ovšem záleží na osobním přínosu jednotlivých hudebníků a obrovští talenti s vlastní vizí se stále budou objevovat.“
FÚZE A ZASE FÚZE
Z pohledu na dnešní hudební dění vyplývá i další obecnější poznatek, o jakém Burian a Teige nemohli mít ještě tušení: důsledky rostoucího propojení a snadnějšího přístupu k dříve téměř nedostupným podnětům dnešní „globální vesnice“. Jakoby se nejen dnešní jazz, ale vlastně veškerá hudba měnila v jakousi všeobjímající „fúzi“, která v různých kombinacích může použít a zpracovat téměř cokoliv. Z této perspektivy vidí budoucnost například Jana Koubková : „Dvacet let není zas tak moc, protože dnešní dvacetiletí houfně studující jazz na Konzervatoři J. Ježka budou čtyřicetiletí a budou na vrcholu svého umění, pokud ovšem vydrží. Ale název JAZZ už nebude mít takový význam. Trumpetista Nicholas Payton mluví výhradně o černé hudbě, ale svá zajímavá a svérázná specifika má současná hudba švédská, norská, ruská, i hudba pobaltských republik. A zda bude zajímavá i česká hudba – to se tedy uvidí! Prostě: škatulkování bude opravdu nadbytečné, už teď vznikají nadžánrové projekty. A rozhodně bychom se neměli řídit japonským příslovím, že hřebík, který vyčnívá, se musí zatlouct.“
A v podobném duchu mluví kytarista David Dorůžka : „Slovo ‚jazz‘ dnes může znamenat tolik věcí, že je čím dál těžší určit, co se pod tím slovem má rozumět. Každý má svoji odlišnou definici. Myslím, že především tento vývoj bude pokračovat a hudební škatulky za dalších 20 let ztratí už úplně svůj smysl. A kromě toho bude určitě za 20 let existovat spousta nové krásné hudby.“
UMĚNÍ OKAMŽIKU
Nezbývá, než abych k citátům konečně dodal i vlastní mínění. Po zhruba sto letech od jeho vzniku se mi zdá, že jazz zahájil novou epochu ve vývoji světové hudby. Jeho vývoj probíhal s rozvojem prudce vzrůstající dostupnosti a interkontinentální výměny informací. Na scénu vstoupil současně s vynálezem záznamu zvuku. Notový záznam, historický vynález evropské civilizace, přestal být jediným způsobem trvalejšího uchování hudby. Princip improvizace působil ve stále vzrůstající mechanicko-průmyslové produkci jako příjemné a zčásti zřejmě i nutné osvěžení. Není náhodou, že v minulém roce u nás vyvolal i neformální setkání domácích i zahraničních jazzmanů, ale i hudebníků zcela jiných žánrů včetně některých „klasiků“, kteří si svobodu „absolutní“ improvizace (bez předcházející dohody o tónině, tématu, nebo tempu) zkoušeli před téměř náhodně shromážděným, ale celkem sympatizujícím obecenstvem. Nechci tvrdit, že právě tohle je cesta do budoucnosti, ale v každém případě je to jeden z nezanedbatelných signálů (řeč je o řadě volněimprovizačních koncertů Improvising (Ob) sessions zahájené v pražské kavárně Potrvá – pozn. redakce ).
Minulost se neopakuje: nevrátí se doba nylonového věku, kdy v Praze vyhrával téměř na každém rohu k tanci jazzový big band a swing tvořil páteř tehdejší populární hudby. Nevrátí se (doufejme) ani doba ideologických diktátů, kdy ukázněná Melodie vycházela v nákladu 90 000 výtisků, z nichž se 30 000 expedovalo do SSSR jako jediný, pro tamější fanoušky jakž takž čitelný zdroj informací o pro ně nedostupné hudbě: takové perspektivy se HARMONIE ani za 20 let nedočká. Ale prostředí jazzového klubu, v němž lze, bez zcela bezpečné záruky kvality, ale se spolehlivou pravděpodobností, být svědkem něčeho, co vzniká právě v tomto okamžiku – může sloužit jako oddechnutí z koloběhu prefabrikované každodennosti.
K tomu ještě dva citáty, které do jisté míry podobné východisko sdílejí. Nejprve Jaromíra Honzáka , basisty a pedagoga, který odchoval generaci třicátníků, ovládající naši dnešní scénu: „Pokud budou pokračovat nebo se ještě prohlubovat dnešní manažersko-obchodní tržní trendy, bude situace jazzu za 20 let asi taková, že na festivalech a u velkých nahrávacích společností (pokud ještě nějaké jazzové festivaly a zejména nahrávací společnosti budou existovat) budou kralovat dnešní hvězdy, jen o 20 let starší. Vedle nich se uplatní mladí zruční recyklátoři minulých jazzových epoch, případně tvůrci nových pseudotrendů, o kterých se bude dobře psát, ale už hůře půjdou poslouchat, zvláště bez požití omamných prostředků. Skutečný vývoj se bude odehrávat v undergroundu, kde bude existovat plejáda tvůrců a kapel, tvořících osobitou, upřímnou a hlubokou hudbu různých směrů a zvukových i stylových zabarvení. Při troše štěstí se někteří z nich vynoří na světlo a budou moct zahrát širšímu, více či méně chápajícímu publiku. Naštěstí i za 20 let bude existovat po takové hudbě poptávka a pár mladých lidí si k takové hudbě cestu najde, takže kontinuita kreativity bude zachována. A nebo přijde to, o čem Wayne Shorter vizionářsky hovoří už v 60. letech v bookletu jednoho ze svých Blue Note alb: Osvícení.“
A na závěr Petr Ostrouchov , hudebník, ale především producent, který současné mladé jazzové scéně opatřuje významnou základnu: „Nenastal-li 21. 12. 2012 konec světa (což je ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, již zjevné), nenastane během dvaceti let ani konec jazzu. Jazz je pro mě především synonymem svobodné hudební tvorby stojící na dvou nohách – noze autorské a noze interpretačně-improvizační, tudíž nekulhá, jsou-li obě nohy funkční, nesmí ale pochopitelně chybět ani hlava a srdce. Nezávisle na tom, jak se bude vyvíjet ‚šoubyznys‘, očekávám, že touha po autentické a poctivé hudbě spojující kompozici s improvizačním mistrovstvím tu bude vždy, a to na straně tvůrců i na straně posluchačů, protože jazz (a alternativní hudba obecně) stojí tak trochu mimo šoubyznys, nebo přinejmenším mimo byznys.“
Takže: nezapomínejme na Teigeho zjištění, že „obroda hudby se děje z popudů zevních a světských“ . A do jisté míry bychom asi měli být šťastni, že jazz opravdu není žádný velký byznys.
