Jakub Zitko měl odjakživa sklony hrát vlastní hudbu a nekopírovat vzory, přitahovaly ho netradiční formy a zvukové nezvyklosti. Co se týče vkusu, je stylově dosti „bezpartijní“: Charles Mingus, Medeski, Martin & Wood, Béla Bartók, Led Zeppelin. Postupem času přešel od klavíru k Hammondovým varhanám a Fender pianu, zkoumá možnosti sampleru, zkouší různé efekty a hledá nové zvuky. Zatím je autorem veškerého repertoáru Nua (zkratka NUO se v hovorové řeči skloňuje), jehož současné složení jest:
Marcel Bárta – alt a soprán saxofon, klarinet – leader Muffu, člen skupin Vertigo, VRRM, Kontraband, vůdčí postava pražského mladého jazzového undergroundu, původem z Toužimi.
Pavel Hrubý – ts, bcl – avantgardně smýšlející plzeňský hudebník, m.j. vede vlastní trio Triplicate (+ Jaromír Honzák, Miloš Dvořáček).
Oskar Török – tp – zadumaný slovenský trumpetista (Vertigo)
Jan Jirucha – tb – funker
Jiří Šimek – g -kytarista neobyčejného tahu na branku a rockových možností, výrazně přibarvuje sound orchestru (Muff, Organic, Kontraband)
Jakub Vejnar – bg – spodní tah orchestru
Miloš Dvořáček – dr – dynamo kapely, energeticky a kreativně nespoutatelný bubeník a perkusista (působil v Čikori Ivy Bittové, nyní VRRM)
Ivan Acher – sounds & ruchs
Jakub Zitko – fender piano (dříve v kapelách Peculiar, Analogic Romana Pokorného, nyní Marcel Bárta & Muff, Ondřej Konrád & Gumbo).
NUO zatím kromě své loňské červnové premiéry absolvovalo vystoupení na Jazzu na ulici v Plzni, Jazz Goes To Town v Hradci Králové a tři koncerty v jazzklubu Železná. A také jistě dost zkoušek. Jak se vyvíjí tvá idea orchestru?
Přibyly asi tři nové skladby, došlo k obměně sestavy a mnohem víc se zapojuje elektronika. Ivan Acher už nevymýšlí jen intra a vstupy a hraje s námi v podstatě jako devátý nástroj.
Počítáš s ním i v partituře? Nechávám to na něm, stejně jako má volnou ruku kytarista Jirka Šimek. Ivan je skladatel, má na zvuky vystříbený vkus, píše hudbu pro divadlo Archa a Ústecký Činoherní Klub a spolupracuje s Agon Orchestra. Chtěl bych elektroniku zapojit do Nua ještě víc, sám jsem si taky pořídil sampler.
Proč vlastně? Je to další možnost barvení a obohacení forem. Mým největším přáním je, aby se nikdo nenudil. Abych se nenudil ani já, ani hráči, ani posluchači. Aby každá skladba byla jiná a celkově to bylo zvukově jednotné. Co se týče forem, programově se snažíme nepoužívat ty zaběhané a vymýšlíme jiné struktury, kde téma je třeba jen na začátku a skladba se pak zlomí do něčeho úplně jiného. Třeba kompozice Vinyl začíná rytmicky jako disko, z legrace v úvodu i roztleskáváme lidi, pak je psychedelické intro a potom to zní lehce jako hudba k Majoru Zemanovi…
Asi bys měl vysvětlit, že když říkáš disko, myslíš tím jakousi jeho vyšší parodii. Všechny styly nakonec mají něco do sebe. Pro nás z toho plyne velká legrace, že můžeme do hudby zapracovat i Michala Davida nebo Boney M. Miloš Dvořáček si na buben položí umělohmotné desky, ve kterých nosí noty, a když do toho třískne, má to příšerný zvuk. Umí zahrát i tak, že to zní, jako když přeskočí deska. Oni si všichni v Nuu vymýšlejí různé blbiny – Pavel Hrubý je takový kašpárek kapely, uprostřed svých sól hýká a ječí, zvláštní zvuky se dají najít na každém nástroji – Jirka Šimek může hrát na kytaru bottleneckem nebo za hmatníkem…
Mnozí čtenáři si teď jistě vybaví Kontraband, protože ten je podobným cirkusem proslulý léta. Je tu nějaká vazba? Kontraband jsem nikdy moc neznal. Takže je to možná v něčem podobné a možná to nemá moc společného. Mně se líbí třeba Vienna Art Orchestra a Charles Mingus Big Band. A k napsání prvních kompozic pro NUO mě jednoznačně inspirovalo Scofieldovo album Quiet. Proto jsme na tom absolventském koncertě byli ještě více jazzoví. Teď už na to jdeme rytmicky jinak. Miloš Dvořáček vymýšlí groovy a s Kubou Vejnarem jim to strašně šlape, ať hrají swing na čtyři nebo funky. Máme už i jeden pochod. Jirka Šimek si koupil delay Line Six, a to je další formotvorný zdroj. Může vrstvit i tři kytary přes sebe. Něco vymizí a on s tím vyjede – do první vrstvy nahraje vybrnkávačku, do druhé melodii a třetí třeba pustí pozpátku, takže to dělá svistivé zvuky, úplný vesmír, že se ti z toho motá hlava. Kdybych měl peníze, nakoupil bych si taky další krabičky a synťák.
Ve vašem okruhu slyším velmi často slovo „psychedelický“, nebo dokonce originální, drsnější slangovou variantu „vypsychlý“. Co tím vlastně myslíte? To jsou takový muzikanský kecy. I když já jsem opravdu poslouchal psychedelický rock – Iron Butterfly, rané Pink Floyd a King Crimson, a jejich muzika mě inspirovala. Byli to bílí inťouši, úplný opak Charlese Minguse. Psychedelie – to jsou pro mě tremolo efekty na klávesách a kytaře, delaye, hra se zvuky. Ono už tu samozřejmě všechno desetkrát bylo, ale já toho neznám tolik, abych si s tím lámal hlavu. A věřím, že když se sejde pár osobností, vzniká zákonitě něco nového. Kolikrát si připadám, že mám balkánskou pohřební kapelu. Jak se dechaři vyžívají v tremolech, dostává to místy starobní sound. Miloš má staré Ludwigy, basové bubny, a to hodně určuje zvuk celé kapely. Zní jak John Bonham z Led Zeppelin, Kenny Wollesen ze Sex Mob nebo Billy Martin z MMW. Pavel Hrubý přinesl basklarinet s tím jeho nádherným měkkoučkým kulatým zvukem. Marcela Bártu třeba napadlo intro ke skladbě, kterou jsem původně nazval March Softwares Breakdown . Vymyslel riff pro dva saxofony, a podle jeho rytmického členění začala kapela říkat té skladbě Šunka-tu-dup-ček . Miloš hraje africký groove a téma je dechovkové, vznikl z toho takový pokažený pochod.
Představoval sis, že se to bude takhle vyvíjet? Já jsem tu kapelu původně sestavil jen pro svůj absolventský koncert. Hudba Nua se tvaruje směrem, který bych dopředu neuměl odhadnout. Týká se to hlavně věcí, které nejsou napsané v notách, čili Milošových groovů nebo Jirkovy kytary. V notách jsou vlastně jen dechy a akordy, odhadem tak 60 procent celku.
Jazzoví hudebníci raději improvizují než vytvářejí fixní zápis. Jaký je tvůj vztah ke komponování? Mě psaní baví. Fascinuje mě to. Noty mi připadají jako tajné písmo. Skladatel do nich zapíše svou představu a muzikanti to pak zahrají, a on u toho ani nemusí být. Mám rád polyfonní hudbu, takže se v mých skladbách objevuje kontrapunkt. Poslouchal jsem hodně Stravinského, ale i Bacha. Mám rád, když je každý hlas v sekci něčím důležitý, a ne, že je jeden hlavní a ostatní hrají v blocích, tak jak se to učí ve škole. Když místo oktávy mezi krajními hlasy zní septima nebo nóna a mezi nimi se vyskytuje sekunda, už to zní trošku nakřáple. Ale jindy mám rád obyčejné mollové akordy a kvinty.
Zvládneš tři role na pódiu? Fender, sampler a dirigovat? Kluci jsou schopni hrát úplně sami i pomalé věci a jde jim to lépe, než když diriguju. Tempo většinou ukazují Marcel nebo Pavel. Když je potřeba něco změnit, tak zařvu.
Co tvá láska k Medeski Martin & Wood? Jak vlastně vznikla? S dechama mají mimochodem myslím jen jednu desku, It's A Jungle In Here. Mě vzalo, jak hraje John Medeski divoce na varhany, jako kdyby byl Jimi Hendrix. A jak jim ten neofunk, jak tomu začali říkat, šlapal, a potom jak do toho začali vpravovat další zvuky, DJ Logika, retro hammondy, Wurlitzer, clavinet. Já jsem před tím normálně poslouchal jazz, ale pak jsem zašel na pražský koncert Johna Scofielda, kde hrál repertoár z alba A Go Go, které natočil právě s MMW, a to mi změnilo život. Tehdy tu se Scofieldem byl varhaník Larry Goldings, a já jsem si potom prostě musel koupit hammondky. Dvoumanuálové s Leslie bednou, vážily stopadesát kilo a prodělal jsem na nich čtyřicet tisíc. Tahal jsem se s nimi asi čtyři roky, ještě s kapelou Peculiar a Romanem Pokorným a snažil jsem se hrát jako Larry Goldings, John Medeski a samozřejmě mě bral i Jimmy Smith. Hammondky mě dostaly i k blues. Nakonec jsem je prodal, byly šíleně těžké a pořád se porouchávaly, ale nelituju toho, že jsem je měl. Teď hraju spíš na Fendera a chystám se konečně zapojit sampler. A taky hodně sjíždím desku Largo Brada Mehldaua, je to geniálně až úchylně zmixované. Kéž by nám někdo uměl takhle nazvučit desku. Chtěli bychom totiž na jaře točit. Mimochodem sháníme sponzory…
