Těsně před odletem do Prahy jste se v New Yorku setkal s Emilem Viklickým, který tam přiletěl na velkou akci Lincoln Jazz Centra (JALC). Podpora jazzu disponuje v Americe zřejmě značně bohatšími prostředky, než je tomu v Evropě. Nevím jenom, jestli se vynakládají právě tím nejlepším způsobem. Na výstavbu a provoz Centra, které má být vyhrazeno jen pro jazz, věnovalo město New York 128 milionů dolarů. Ale zdá se mi, že hudebníci z toho dostávají jen nepatrný zlomeček. Přitom spousta jazz klubů zeje prázdnotou a hodně muzikantů je bez práce. Bylo by prospěšnější, kdyby se nějaké peníze věnovaly na podporu jazzových koncertů nebo na koncerty bez vstupného, třeba pro děti, nebo pro posluchače, pro které jsou kluby příliš drahé.
Lincoln Jazz Center se snaží na svých oficiálních akcích obnovovat programy Dukea Ellingtona nebo Bennyho Goodmana. Večer, na který byl pozván Emil, je v programu Centra výjimečný. Jinak ale nikoho příliš nezajímá, že by se mělo dělat taky něco nového. A už vůbec je nezajímá, že se v jazzu dnes něco děje mimo Ameriku. Podle Wyntona Marsalise je jazz americkou záležitostí, a to ještě především součástí černé kultury. V tomto směru je Amerika hodně izolacionistická. Myslím, že se přitom podceňuje nebo přímo ztrácí světový význam jazzu. To je podle mě vážný problém a vyplýtvávají se tak peníze, které by jazzu mohly posloužit lépe.
Jste autor uznávaných knih o jazzu. Jaká je dnes situace jazzové literatury ve Spojených státech? Když přijdete do slušného amerického knihkupectví, najdete jich tam plné police. Většina z nich za moc nestojí: do značné míry je psali fanoušci, kteří nestudovali ani hudbu, ani jazz. Jsou ovšem i dobré knihy a úroveň skutečně dobré odborné literatury o jazzu není v Americe špatná. Ale nemyslím, že by byla radikálně vyšší než v Evropě. Při dnešní obecné dostupnosti informací mizí ten rozdíl, ke kterému mohlo docházet dřív. Tak třeba v Anglii jsou dnes velice dobří autoři knížek o jazzu, ale Amerika je většinou ignoruje. Jazz je pro ni americký vynález, a tak ji tolik nezajímá, co si o něm myslí nebo píšou jiní.
To by ovšem mohlo znamenat, že alespoň americkému jazzu věnuje jistou pozornost třeba i tisk. U nás, zdá se mi, vzrostl sice proti minulé době počet klubů, koncertů, festivalů nebo i rozhlasových pořadů, letní jazzové kurzy nebo specializovaná škola se těší velmi slušnému počtu zájemců, ale deníky nebo týdeníky se jazzem zabývají skutečně poskrovnu. New York Times přinášejí celkem pravidelně materiály o jazzových koncertech, klubových vystoupeních nebo jednotlivých sólistech, ale v dalších dvou newyorských denících už se něco takového objeví jen velice výjimečně. V rozhlasových stanicích, které vysílají v New Yorku, jazzu taky moc nenajdete. Celkově vzato má jazz v New Yorku asi stejně početné obecenstvo jako vážná hudba. Když srovnáte počet prodaných CD, jsou na tom jazz a klasika asi tak stejně. Mladí hudebníci hrají většinou to, čemu říkáme post-coltranovský be-bop, což znamená be-bop s infiltrovanými freejazzovými pasážemi, nebo nejrůznější fúze: avantgardní, velice často poznamenané vlivem Milese Davise. Ale be-bop zůstává tím převládajícím směrem.
Jak tedy vypadá váš nejnovější projekt, kompendium evropských dějin jazzu? Myslím, že to je knížka, která v celkovém pohledu na jazz chybí. Aby ovšem měla smysl, musí vyjít anglicky, tedy v Anglii nebo v Americe. Chceme vycházet ze základních materiálů, které nám pošlou autoři z jednotlivých zemí. Neměly by to být jen biografie jednotlivých tvůrců nebo souborů, spíše výstižné popisy vývojových trendů, podmínek a prostředí, za nichž se tu jazz rozvíjel, a výsledků, které přinesl. To bude nutno přepsat do společného jazyka a třeba i do souhrnného textu, postihujícího s jistým nadhledem společné rysy nebo naopak odlišnosti. A to je právě úkol, který mě velice láká.
Cítím stále víc, že jakkoliv důležité jsou jeho americké kořeny, je dnes jazz významnou součástí celosvětové kultury. A tady hraje Evropa roli, kterou Amerika nebere příliš na vědomí. Možná, že by Evropě neškodilo i trochu víc vlastní soudržnosti. Pawel Brodowski z Varšavy mi vyprávěl, jak těsné byly vztahy mezi jazzmeny z tehdejších „socialistických“ zemí. Před zánikem komunismu, kdy polské Jazz Forum vycházelo i v angličtině.
To bylo ale tím, že jazzmeni stáli tehdy v jakési mlčenlivé opozici proti státní ideologii. Z této situace se zrodila i tehdejší Evropská, později Mezinárodní jazzová federace. Když tohle omezení padlo, začal každý na svou pěst hledat přímé kontakty na Ameriku. Vidíte, a to je zase jedna věc, kterou si kromě vás nikdo neuvědomuje. Celkový pohled na historii evropského jazzu je prostě nutný – a já se na takovou práci velice těším. Jsem přesvědčen, že by takový projekt stál i za podporu Evropské unie.