Celou půlhodinu našeho rozhovoru jsem i za telefonním sluchátkem cítil jeho proslulý orlí pohled a pátravé oči. Asketicky klidný, dikcí téměř šlechtický tón velespisovné angličtiny norského saxofonisty Jana Garbarka rezonoval podivuhodným klidem a lyricky zadumanou rozvahou, jaká se stala synonymem pro charakteristický zvuk jeho nástroje.
Garbarek je pro leckoho i synonymem skandinávské jazzové hudby, jiní ho naopak odepisují jako hudebníka, který už vše podstatné dávno řekl. Ve svých třiašedesáti letech má však stále chuť tvořit; po loňské živé nahrávce s jazzovým kvartetem letos v září vydává album Officium Novum, tedy pokračování dlouholeté spolupráce s vokálním kvartetem Hilliard Ensemble, z níž v roce 1994 vzešlo nejprodávanější album v historii vydavatelství ECM. V neděli 19. září uslyší evropskou premiéru nové desky i návštěvníci Strun podzimu, když Garbarek s Hilliardy vystoupí v sále Národního památníku na Vítkově.
Jak často jste v posledních letech hrál s Hilliard Ensemblem? Byly to minimálně stovky koncertů. Občas si na rok odskočím na turné s vlastním kvartetem, ale pak zase hrajeme s Hilliardy třeba i šest měsíců v kuse. Je to trvalá spolupráce už od našeho prvního alba Officium v roce 1994.
ECM letos slaví čtyřicet let. Vznikla deska Officium Novum na objednávku? Vůbec ne, proces jejího vzniku se nelišil od našich dvou předchozích alb. Nějak to zapadá do konceptu ECM, kde kapely nějaký čas vystupují a postupně se na nahrávkách zachycuje jejich vývoj.
Jaká ta nová deska vlastně bude? Pořád jsou to v zásadě čtyři zpěváci a saxofonista, změnil se jen repertoár. Chtěli jsme od začátku nahrát něco méně známého z Arménie a z období Byzantské říše, což tvoří jakousi oporu Officia Nova. Ale také jsme se pustili do různých skladeb, které jsme za těch jedenáct let od naší druhé desky Mnemosyne hrávali na koncertech. Ve výsledku je to řekněme album s příklonem k východoevropské, místy snad jihovýchodní asijské hudbě.
Na albu převažují kompozice arménského skladatele Komitase Vardapeta? Ano, nedávno je objevili Hilliardi na svých cestách po Arménii.
Není tu spojnice s houslistkou Kim Kashkashianovou? Možná nepřímá. Kim je Američanka s arménskými kořeny a na její desce Monodia jsem hrál kompozice jiného, stále žijícího Arménce, skladatele Tigrana Mansuriana. Pamatuji si, že nám už tehdy na nahrávání zpíval nějaké Vardapetovy písně. Tyto konkrétně ale na Officiu Novu nakonec nejsou. Hilliardi přinesli několik skladeb, my jsme je vyzkoušeli a pár jsme jich vybrali. Ty, které se na desku nevešly, dnes naopak častěji hráváme na koncertech.
Co přesně od Vardapeta na albu hrajete, lidové písně, které v Arménii sbíral? Abych pravdu řekl, vůbec nevím, že nějaké sbíral! Jeho jméno na natáčení padalo vždy v jiných souvislostech. Ale mám-li soudit podle sluchu, určitě v těch kompozicích nezní výrazné lidové motivy, spíš mají jakýsi duchovní rozměr. Neslyším tam spojitost s lidovou hudbou, tedy vyjma toho, že lidová hudba samozřejmě vždy zásadně ovlivňovala hudbu klasickou.
Co si tedy Hilliardi z Arménie přivezli? Hlavně spoustu not. Já ten kraj neznám, nikdy jsem v Arménii nebyl, na rozdíl třeba od producenta Manfreda Eichera. Hilliardi se staré hudbě věnují od nepaměti a mnohem lépe se v ní vyznají, kdežto má role se omezuje na pouhého doprovazeče. Přijdu na natáčení, Hilliardi mi něco zazpívají a já se do toho snažím nějakým způsobem včlenit, aby to fungovalo. Když se zadaří, tak se té skladbě dál věnujeme, často se to ale nepovede vůbec, protože k nějaké písni nedovedu správně přistoupit, a pak ji třeba zpívají jen samotní Hilliardi. Já prostě beru do ruky saxofon, něco hraju a doufám, že to sedí.
Takže na desce jsou i skladby, na kterých nehrajete? Nakonec ne, vyjma jediné, což je nová a capella kompozice Arvo Pärta věnovaná svaté Bohorodičce a jmenuje se Most Holy Mother of God.
Jak takové kompozice vznikají? Radíte třeba Hilliardům, účastníte se natáčení? Oni rozhodně nepotřebují mé rady, jsou zvyklí pracovat samostatně a také si vzájemně poskytovat zpětnou vazbu. Natáčeli jsme ale všichni v jedné místnosti v průběhu několika dnů, takže jsem vzniku této skladby byl přítomný, a kdybych si troufl, mohl jsem snad i zasáhnout. Měli bychom se ale radši bavit o něčem jiném. Víte, že na Officiu Novu mám i své dvě vlastní skladby?
Co jsou zač? No, zní vlastně skoro jako mé jazzové kompozice… Už před časem jsem objevil zajímavé texty, se kterými jsem chtěl pracovat, a snažil jsem se k nim napsat hudbu. Když se naskytla příležitost ji dát Hilliardům, měl jsem radost, ani jsem nedoufal, že by se kdy objevily na téhle nahrávce. Beru to jako poctu, i když cokoliv, co Hilliardi zpívají, je okamžitě nádherné.
Jaký vlastně s Hilliardy máte po těch letech vztah? Naše spolupráce trvá nějakých šestnáct let, jsme velmi dobří přátelé. Dokonce bych řekl, že se náš způsob komunikace nijak neliší od toho, jak se dorozumívám se spoluhráči ze svého kvarteta. Hilliardi jsou profesionálové a také zcestovalí lidé, rozumíme si a baví nás spolu hrát.
Vás před lety seznámil Manfred Eicher? Pro ECM jsem natáčel jazzové desky už od sedmdesátých let, a když se Manfred v jednu chvíli rozhodl, že chce vyjma avantgardy a jazzu začít vydávat i klasickou hudbu, hned se zajímal o Hilliardy. Natočili pár alb a protože se stali součástí značky, Manfred se jich zeptal, zda by nechtěli spolupracovat i s dalšími hudebníky z ECM. I já jsem dostal tutéž otázku, dostávám ji ostatně dodnes, to už k Manfredovi patří. A protože jsme o sebe s Hilliardy navzájem stáli, navázali jsme spolupráci.
A vy máte klasické hudební vzdělání? Mé klasické hudební vzdělání, a to se téměř rouhám, se omezuje zhruba na znalosti palestrinovského kontrapunktu. Byli jsme zpočátku všichni opatrní, dlouho nám s Hilliardy trvalo, než jsme nalezli společnou řeč, společné hraní jsme odkládali, a teprve když jsme se konečně sešli v malém klášteře sv. Gerolda v rakouských Alpách, začalo to fungovat. Hilliardi se rozezpívali, já se k nim asi po minutě přidal a za další minutu jsme už věděli, že nás spolu bude bavit hrát. O čtyři měsíce později jsme na stejném místě nahráli Officium.
Klasickou hudbu jste tedy předtím nikdy nehrál? Ne. Pro saxofon jí existuje minimum, a že bych si třeba aranžoval skladby pro jiné nástroje, to ne. Mám raději Coltranea, jazzovou historii a obecně improvizovanou rytmickou hudbu. Z toho vycházím a dodnes to nejraději poslouchám, i když jsem fanoušek i hudby klasické a lidové, baví mě středověk, který má s lidovou hudbou společné používání modů, pak obecně modální jazz…
Museli jste s Hilliardy nějaké skladby přearanžovat? Snažíme se tomu vyhýbat, i když jednou jsme se věnovali skladbě, jejíž autor napsal tři hlasy, pak se ke kompozici vrátil a napsal ji znovu s jiným třetím hlasem. Tak jsme z něj jednoduše udělali čtvrtý hlas! Jinak záleží hodně na improvizaci, které ale víc než na Officiu Novu bylo na desce Mnemosyne. Ta vycházela kolikrát jen ze zachovaných fragmentů starých skladeb a Hilliardi si sami improvizovali chybějící pasáže. Na koncertech i nové desce se ale většinou spíš drží not.
V čem se vaše improvizace liší třeba od hraní s jazzovým kvartetem? Principiálně jde o totéž, slyším kolem sebe zvuky a snažím se na ně adekvátně reagovat. Ale protože každá skladba má svého ducha, napadají mě při tom různé věci.
Jací jsou Hilliardi improvizátoři? Řekl bych, že přímo výteční, především na koncertech! Rád bych s nimi jednou natočil zcela improvizované album, ale na to s Officiem Novem nezbyl prostor. Logicky mi z toho vyplývá, že bychom se o to mohli pokusit za pár let v takové cyklické návaznosti právě na desku Mnemosyne.
Officium Novum jste opět natáčeli v klášteře sv. Gerolda. Proč? Je to úžasné místo s malou kapličkou, která má vynikající akustiku a přírodní ozvěnu, zvlášť když je prázdná. Už se za ty roky stalo zvykem, že když skončíme s nahráváním, uspořádáme benefiční koncert pro místní obyvatele, jenže jakmile se kaple naplní, zvuk se dramaticky zhorší. Ten klášter je jinak báječné místo, přímo uprostřed hor, výtečně tam vaří, všude je čistý horský vzduch…
Během rozhovoru jste několikrát použil duchovní výrazivo. Jste pobožný? To byste mi nejdřív musel říct, co tím slovem myslíte. Pod pojmem „zbožnost“ si každý vybaví něco úplně jiného a já bych si raději byl jistý, že oba mluvíme o stejné věci.
Tak jinak: má vaše hraní s Hilliardy nějaký duchovní rozměr? Ale samozřejmě! Za každou muzikou, kterou dělám, cítím duchovno. Ale tím rozhodně nemyslím cokoliv, co by souviselo s organizovaným náboženstvím, nedejbože sektou nebo organizací, jako je třeba církev. K tomu se nehlásím.
Nejste po svém polském otci katolík? Ani jako dítě jste nezpíval v kostele? Jako dítě jsem do kostela chodil, ale nikdy jsem nebyl ve sboru. Norsko je protestantská země a oficiálně ctí luteránství, i když u mladších generací už ta vazba uvadá. Hudebně to ale bohužel znamená mnohem chudší tradici, než je třeba ta křesťanská, která má své kořeny ve středověku.
Ani norská lidová hudba nemá s tou středověkou křesťanskou nic společného? To by stálo za zvážení. Norské lidové hudbě se věnuji celý život, dodnes se o ni zajímám a tak nějak se o mě říká, že hraji „duchovní“ lidovou hudbu. Ale vyjma toho mě zajímají také ryze bukolické popěvky, kterými se třeba přivolávala zvířata – třeba co zpívá a volá pastýř, když chce nahnat ovce do stáda.
Zajímá vás to dodnes? Celý život mě například provází jedna úžasná nahrávka někdy z raných čtyřicátých let, kterou asi nikdy neuslyšíte, protože ani nevyšla. Je to právě ten krátký popěvek norského farmáře k ovcím, tak krásná věc, že mi navždy zůstane v srdci. Takže když mluvíme o duchovní hudbě, mám tím na mysli i takovéhle písně. Je to ostatně i zdroj mé inspirace.
Po desce Mnemosyne z Hilliardů odešel dlouholetý tenor John Potter a na jeho místo přišel Steven Harrold. Jak se to projevilo? Steven a John mají jiný témbr hlasu i přístup ke zpěvu, ale neumím posoudit, zda to byla změna k lepšímu, nebo naopak. Steven je profesionál a výtečný zpěvák, který navíc s Hilliardy příležitostně spolupracoval ještě za dob Johna Pottera. Co se rozhodně změnilo, je výběr hudby, protože John se hodně angažoval po stránce sestavování repertoáru a třeba Hilliardům objevoval středověkou hudbu, což Steven nedělá.
Nakolik se bude studiové Officium Novum lišit od vašeho zářijového pražského koncertu? To se uvidí podle akustiky sálu, dle ní se rozhodneme, co bude vůbec na programu. Něco se nehodí do místnosti se suchou akustikou, jiná kompozice zase potřebuje přírodní ozvěnu. Už jsme si za ty roky sestavili několik programových variant, které lze s výhradami aplikovat na většinu sálů.
V Praze vystoupíte ve funkcionalistické budově. Jaké bývají sály z dvacátého století? Máme za ty roky zkušenosti se vším od středověkých katedrál až po nejmodernější koncertní sály, jednou jsme měli zvukaře a pak jsme taky vystoupili i pod širým nebem, což ale bylo dost netradiční a ne zrovna vhodné. Řekl bych, že už dnes zvládneme cokoliv, i když nic se nevyrovná tomu pocitu, když odpoledne přijdete na zkoušku a s úlevou zjistíte, že jste v sále s přirozenou ozvěnou. Většinou to bývá hlavně v kostelech.
Na koncertech také často cestujete po pódiu? To se stává v poslední době hlavně Hilliardům. Občas to nejde, když je sál plný lidí a člověk se musí tísnit na pódiu, ale je-li to jen trochu možné, snažíme se po pár skladbách sejít z pódia a na každou skladbu se jinak rozmístit, pěkně to jde třeba v londýnské katedrále sv. Pavla. Chceme, aby nás lidé slyšeli ze všech stran, protože to hudbě prospívá. Tím spíš, je-li vzdálenost mezi pódiem a poslední řadou sto metrů, to by jinak posluchači trpěli.
Zajímáte se o současný jazz? Jestli mám být upřímný, už mi moc neříká. Je tu tolik klasické hudby, kterou bych chtěl naposlouchat a jenom na ECM vychází tolik jazzu, že už jsem na to rezignoval. Raději se vracím k lidové hudbě a svým oblíbeným jazzovým nahrávkám ze čtyřicátých a padesátých let. Na nich jsem vyrůstal a hodlám jim zůstat věrný.
Mladí skandinávští muzikanti z ECM navazují na to, co jste před třiceti lety dělal s Jarrettovým evropským kvartetem. Seim, Wallumrød, Gustavsen… znáte je? To rád slyším, ale tahle jména mi nic neříkají, možná s tím Torem jsem jednou hrál, byl to milý chlapík. Myslím, že ve Skandinávii a vůbec po celé Evropě je dnes řada výtečných, ne-li přímo fantastických muzikantů, zdá se mi, že obecná úroveň šla v posledních letech nahoru. Někteří z těch muzikantů samozřejmě nahrávají pro ECM a pak šíří norskou hudbu do zahraničí, z čehož mám taky radost.
Takže vůbec nevyhledáváte kontakt s mladší generací? Já docela rád… hledám. Ale ještě raději beru, co mám zrovna před sebou. Pokud něco potřebuji a vím, kde to najít, pokusím se s tím navázat kontakt, ale už dávno se nezajímám o to, co se děje na obzoru, kdo vymýšlí co nového a tak obecně. Vždyť je tu tolik hudby! Třeba z těch muzikantů někdo přijde zase s něčím novým. Ale já už si v tomhle ohledu své odpracoval.
