Pozapomenutý český saxofonista Jaroslav Jakubovič znovu navazuje kontakty s českými jazzmany a 17. ledna vystoupí spolu s Randy Breckerem v rámci pražské série Jazz na Hradě.
Mezi jazzmany, kteří kolem roku 1948, 1968 nebo později odešli do zahraničí, jsou jména, která se domácím posluchačům nikdy neztratila z uší: např. Jan Hammer, Miroslav Vitouš, George Mráz nebo Laco Deczi. Jsou tu však i jiní, kteří se také – jakoby náhodou – ocitli ve společnosti velkých osobností, ale doma se o tom nevědělo. Například Milo Kytnar, pianista, který odešel s orchestrem Kamila Běhounka, a jako barový pianista si v Austrálii získal přízeň generála (tehdy ještě ne prezidenta) Eisenhowera, když mu tam zahrál jeho oblíbenou písničku Home on the Range , a stal se pak šéfem hudebního vysílání rádia Melbourne. Když se pak usadil v „mobile home“ v karavanovém parku v kalifornské Rancho Mirage, doprovázel domácí večírky Franka Sinatry, který bydlel jen o pár desítek metrů vedle, ale za mohutnou zdí, chránící jeho posvátné soukromí.
Baryton a tenorsaxofonista Jaroslav Jakubovič , současník Svatopluka Košvance, stojí tak trochu mezi těmito dvěma typy osudů. Po svém odchodu roku 1968 hrál s mnoha osobnostmi, jejichž jména mají světovou proslulost. Buď se však skrýval mezi členy jejich doprovodných ansámblů, nebo šlo o jména, která zůstávala přece jen mimo hlavní pozornost našich jazzových fanoušků. Loňského roku se však situace změnila: Jakubovič nahrál v Americe na vlastní etiketě CD Coincidence s hvězdným obsazením včetně Randyho Breckera a George Mráze (u nás je distribuuje 2HP Production), a loni v říjnu po 40 letech vystoupil tam, kde se s jazzem poprvé seznámil: v Ústí nad Labem. V mailovém rozhovoru jsme se museli vrátit tam, kde to všechno začalo:
„Můj nejlepší kamarád byl už od konce 50. let Petr Palesník. S ním jsem vyrůstal, obdivoval jsem ho jako trumpetistu a kvůli němu jsem se na trubku začal učit sám. Ale moc mi to nešlo, tak jsem vzal do ruky klarinet a pak altku. Oba nás vedl stejný učitel, pan Batala. A každou půlnoc jsem jako každý jazzman v Československu poslouchal Voice of America Jazz Hour s Willisem Conoverem. Potom přišel big band Jiřího Šímy. To byla v jazzovém Ústí velká věc. Šíma byl mimořádně nadaný aranžér, trombonista a bandleader. Hráli jsme originály Duka Ellingtona, Counta Basieho, Bennyho Goodmana a taky Karla Krautgartnera a dalších. Šíma mi opsal sóla Bennyho Goodmana a já jsem se to musel učit notu za notou. Mně bylo tenkrát 14 let a on, osmadvacetiletý, pro mě byl starý chlap. Jedno sólo jsem hrál v Krautgartnerově aranžmá na Gaudeamus igitur, a proto jsem tuhle melodii teď nahrál na svém Coincidence. V Americe jsem potom mohl hrát i ve světových big bandech, protože Jirka Šíma mě to všecko naučil.“
NA TANKY ODPOVĚDĚLI JAZZEM
Staré kořeny mají překvapivou výdrž: Coincidence obsahuje i skladbu nazvanou Prague Spring , která je založena na značně volné obměně hymny Kde domov můj . Jenže kořeny Jaroslava Jakuboviče jdou ještě dál. Jeho matka přežila holocaust, otec zemřel, když byl Jaroslav velmi mladý, a on své matce slíbil, že jeho děti budou vyrůstat v Izraeli, kam ona po válce odešla. Takže rozhodování v roce 1968 nebylo zase tak složité. 21. srpen prožil jako člen Armádního uměleckého souboru. Bylo mu dvacet a ze zkušebny AUSu Na Pohořelci viděli oknem ruské tanky valící se do Prahy. Otevřeli okno a opětovali palbu hudbou, která pro ně byla symbolem svobody: jazzem.
Zanedlouho potom odjížděl Jakubovič se souborem Combo Ústí na jazzový festival do Curychu. To pořád ještě šlo: trvalo nějaký čas, než se hranice definitivně uzavřely. „Na hranicích s Rakouskem se na mě nikdo ani nepodíval. Přijeli jsme do Curychu, tam jsem šel na izraelské vyslanectví a oni se o mě postarali a poslali do Izraele. Nikdy nezapomenu, jak jsem na nádraží v Curychu řekl goodbye svým drahým kamarádům z Comba. Nevěděl jsem, jestli se někdy uvidíme. V Izraeli na mě čekala moje maminka. Pracoval jsem v Tel Avivu jako saxofonista ve studiu a měl jsem štěstí hrát s legendární izraelskou hvězdou Yossi Banay. Už tenkrát v Izraeli začali znát jméno Jaroslav a znají ho až do dneška skoro jako hebrew name. Tam jsem byl tři roky a v roce 1971 jsem jel do Bostonu studovat na Berklee. Můj první gig po Berklee byl Lionel Hampton big band. Jeden zájezd za druhým, cestovaní v autobusu po celé Americe. Richie Cole a já jsme byli jediní dva bílí v orchestru. Hráli jsme taky na Jihu a tam jsem poprvé na vlastní oči viděl, co ty černý lidi v Americe prožili.“
Jaroslav Jakubovič hrál na barytonsaxofon i v big bandu Buddyho Riche, který sbíral mladé absolventy z amerických univerzit. A od sedmdesátých let následovalo dvacet let dráhy vyhledávaného a zkušeného studiového hudebníka, který jde tam, kde jeho práci zrovna potřebují. „Samozřejmě žít z hraní jazzu je dost těžké, ba skoro nemožné. A tak, jako všichni, jsem hrál commercial music s hvězdami jako Paul Simon, Carly Simon, Bette Midler, Tony Bennet, Lena Horn, The Pointer Sisters, Gladys Knight and the Pips, Ben E. King, The Jackson Five, The Manhattan Transfer, The Average White Band a spoustou dalších. Celá ta sedmdesátá léta tady v New Yorku byla moc hezká. Když se nám narodil náš první syn David, jeli jsme zpátky do Izraele. Tam jsem 21 let pracoval jako producent a udělal jsem skoro 100 alb, některých velice známých izraelským posluchačům – na tamní poměry měly téměř rekordní náklady. V Izraeli pracuji průběžně do dneška.“
MRÁZ MĚ VE STUDIU ROZPLAKAL
Takže kde se vlastně zrodilo CD Coincidence, které vás našim posluchačům představuje jako mužný a mohutný barytonsaxofonový hlas světové úrovně, navazující v jiné podobě na Jana Konopáska nebo Josefa Audese? Můžu říct, že real jazz jsem nehrál nějakých 20 let. Teď mám indie label VMM Records a napadlo mě nahrát něco se svým barytonem. Napsal jsem několik písniček, ale pořád jsem to nebral docela seriózně. Pak jsem zavolal Jirku Mráze a všechny ty muzikanty; my se všichni známe už hodně let. Přišel den natáčení a řeknu vám, že když jsem slyšel ten sound Jirkovy basy, měl jsem slzy v očích. Ten sound tohohle fantastického basisty znám celý život. Na základní snímek jsme byli ve studiu jen já, Jirka, Adam Nussbaum na bicí a Phil Markowitz na piano. Doplnili to Randy Brecker na trubku a Tom Bones Malone na trombón, kteří pak v jiném studiu natočili svá sóla a dechové ansámbly.
Z jazzového hlediska je to trochu nezvyklé, ale CD zní velice kompaktně. Snad je to tím, že hlavní sólový nástroj, váš baryton, je tady od začátku s rytmikou a spolu s Randy Breckerem opravdu vévodí celému albu. Ale co teď dál: myslíte že vám to může otevřít nějaké jiné možnosti? Samozřejmě uživit se hraním jazzu je dost těžké a skoro nemožné. My muzikanti hrajeme a jiní lidi, kteří nejsou muzikanti, s tím dělají business. Já myslím, že hrát muziku není vůbec profession. Ať hraješ, jak chceš, vždycky se tě nakonec zeptají: No tak OK, ale kde pracuješ? Můj syn Daniel (mimo jiné autor dvou skladeb na Coincidence) je velmi talentovaný muzikant, kytarista a skladatel. Nemůžu mu nic říkat, on dělá co má rád, a tak to asi bude vždycky s talentovanými mladými lidmi. Budou dělat, co mají rádi.
A na závěr něco k přítomnosti, a snad i do výhledu. Myslíte, že setkání s Georgem Mrázem, deska Coincidence, a případně i koncert doma v Ústí vám mohou pomoci navázat na vaše jazzové kořeny – nebo to zůstane jen vítaný odskok, jaký se dá uskutečnit, jen pokud to ekonomika dovolí? Moc bych chtěl hrát i dál jazz s klukama z Coincidence. Pan Michal Matzner mě pozval na koncert v Praze na Hradě, tak doufám, že to dobře dopadne. Taky se moc těším, až si zahraji s českými kamarády, zvlášť se Sváťou Košvancem, se kterým jsme spolu hráli v ústeckém Combu. Je mi ovšem jasné, že Jirka Mráz a všichni ostatní mají své ekonomické požadavky a musejí si vydělat na živobytí. Bylo by mi moc milé, kdyby se objevila příležitost zahrát si občas v České republice. Ale uvidíme, co život ještě přinese.
